Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Ochránkyně 5. Kapitola

Ne, to se mi určitě zdálo, to ne.

„Aha, to já si sem šel pročistit hlavu. Jste na mém území, to nevíte?" založil si ruce na prsou a čekal na naši odpověď.

Nebyla jsem schopná zareagovat, jeho území?! To je jak z nějaké kovbojky.

„To jsme nevěděli, omlouváme se, netušili jsme to," omlouvala se Alice.

„Jo a to od kdy?"

„Bydlím tu celé roky a na tento palouk chodím už léta. Takže pochybuji o tom, že je váš," pokřiveně se na nás usmál.

Tím nás naprosto vyvedl z míry. Nevěděli jsme, co mu na to říct - teda aspoň já.

„Ne, bohužel, tohle je naše, koupily jsme to tu i s domem!" zavrčela jsem.

„No, no snad jsem vás nenaštval? To jsem nechtěl," šlo na něm vidět, že nás nechtěl naštvat. To mě ještě víc zarazilo.

„Jistě, strč si ten palouk... za klobouk!" zasyčela jsem na něj, jelikož mě už vážně štval!

„Ne, vůbec si nás nenaštval, není to vidět?" řekla jsem naštvaně, to je slepej?!

Asi ho nasměruji na oční.

„Snad jsem tolik neřekl. A mohli byste se otočit a jít domů? Vcelku mi tu zacláníte," řekl ironicky a to mě ještě víc naštvalo.

Z uší by se mi správně měla vyfukovat pára, měla jsem co dělat, abych se na něho nevrhla.

Co si vlastně o sobě myslí ten nafoukanec? Že si z nás bude dělat srandu, nebo co?

„Fajn, klidně si to tu vybagruj a přestěhuj si to k baráku, nebo si to pro mě za mě sežer!" zakřičela jsem na něj, vážně mě už naštval.

Měla jsem v sobě nahromaděný vztek a on mi dal důvod si ho na něm vybít.

„Můžete toho oba dva laskavě nechat! Už mi tím lezete na nervy. Nemůžeme se v klidu dohodnout a promluvit si o tom?!"

Zařvala na nás Alice a my se na ni oba dva překvapeně otočili. Měla naprostou pravdu, chovali jsme se jak malé děti.

„Omlouvám se, přehnala jsem to," cítila jsem se provinile.

„Omluva přijata. A podejte si ted ruce na usmířenou," navaděla nás Alice.

Povzdechla jsem si a přistoupila k němu blíž. Se znechucením jsem mu podala ruku.

On svou rukou ale ucuknul. Což mi bylo divné. Naposledy se na nás podíval, otočil se namířil si to cestou k lesu. Kam to zase jde?

„Aspoň sbohem si mohl říct!" zakřičela jsem na něj.

„No, tak, Bello je jenom dobře, že odešel," Alice mě chytla za ruku, protože jsem se chystala jít za ním a vyřídit si to s ním mezi čtyřma očima.

Je dobře, že mě včas zachytila, protože jinak nevím, jak by to dopadlo.

„Jdeme domů. Co se to s tebou děje!" mumlala.

Nic se se mnou neděje, jen mě naštvalo to pako!" poslední slova jsme zakřičela a doufala, že mě ten dotyčný uslyší.

Alice protočila oči, chytla mě za ruku a táhla mě domů.

„Ještě si spolu o tom promluvíme, Bello," řekla s důrazem na každé slovo.

Já ji na to nic neřekla a pokračovali jsme dál.

„Stejně si to s ním vyřídím!" zabručela jsem.

„Já to slyšela," ozvala se Alice.

Sakra!