Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » The Crow - 5. část

„Balím ti, pokud chceš přede mnou chodit příštích pár dní naostro, nic proti tomu nemám," pokrčil ramena. Zuřila jsem, byla jsem přímo pekelně vytočená.

„Nezuř, stejně to jednou uvidím na tobě," oznámil jakoby nic.

Vydechla jsem ze sebe vzduch, do takového ironického posměšku, to si o sobě chlapeček nějak moc myslí, ne? On si vážně myslí, že s ním hned skočím do postele? Tak to je na omylu! Ale možná by neškodilo si s ním trochu pohrát. Přece jenom to je chlap... Přistoupila jsem blíž k němu, vlastně hodně blízko k němu.

„Já nejsem Katherine," šeptla jsem mu. Vzala jsem si tašku, kterou držel v ruce, a chůzí kočky jsem se snažila odejít. Nevím proč, ale jakobych viděla ten jeho pohled uhrančivý s kapkou ironie.

„Tak jdeme?" houkla jsem na něj, když jsem byla na schodišti. Za pár vteřin byl u mne. Vzal mé zavazadlo a jako správný gentleman mi nabídl rámě. Při jeho dvoření, které používal zřejmě v roce 1864 na slečnu Katherine, jsem se málem rozesmála. Rámě jsem samozřejmě přijala.

„Dotaz, jak se dostaneme k tobě? Ty tu auto nemáš, a mé je rozbité," začala jsem uvažovat.

„No, ne tak docela," začal málem koktat. „Já jsem jenom potřeboval, abys šla ráno do školy pěšky..."

„Co jsi udělal s mým autem?" vyjela jsem na něj se zlobou.

„Už je v pohodě!" řekl spěšně. Nevěřícně jsem nad jeho chováním kroutila hlavou. Vzala jsem si klíčky a společně jsme zamířili ven. „Řídím," ozval se Damon a už si to mířil k místu řidiče.

„Nemyslím si," odsekla jsem. A rychle ho zastavila.

„Ale no ták, přece nepojedu jako spolujezdec! Nejsem ženská, a navíc, ani nevíš, kde bydlím..."

„Máš pravdu, nemám to nejmenší tušení, kde se ukrývá jediný penzion ve městě, kteří čirou náhodou vlastní rodina Salvatorů," zakoulela jsem očima.

„Proč mě nenecháš řídit!" naštval se.

„Vyšší princip," obdarovala jsem ho jedním ze svých úsměvů, který mu měl napovědět, že jsem anděl s duší ďábla, ikdyž v jeho přítomnosti to asi neplatí. Nemůžu vedle něho působit jako ďábel, nýbrž jako malý čertík.

„Elenko, nechej mě řídit, prosím," znovu nasadil ten psí pohled. To není fér! Vážně není, měla bych se ho taky naučit, potom bych měla u rodičů všechno dovoleno, ale vážně! Je dobrej!

Hodila jsem mu klíčky s lehkým odfrknutím a poznámkou: „Chytej, ženo!" Cesta probíhala jak jinak než v pořádku, samozřejmě mě Damon neušetřil od jeho vtipů, které bohužel byly vždycky vtipné, ale určitým způsobem narážely na mou osobu, a to se mi nelíbilo.

„Damone, jestli už nezavřeš zobák, tak ti něco udělám!" zamračila jsem se. On se, jak jinak, začal smát.

„Co bys mi ty mohla udělat?" mrkl na mne. Naštěstí už jsme byli na místě, a tak jsem mohla teatrálně otevřít dveře od auta a hodit na něj nevraživý pohled. Ten modrooký, od teď mu tak budu říkat, mi vzal tašku s věcmi a následoval mě. Trochu mě zarazilo, že nepoužil klíč a otevřel dveře.

„Ty nezamykáš?" podivila jsem se.

„Kdo by se prosím tě odhodlal do mého domu?" nadzvedl obočí.

„Třeba já," zpoza rohu vyšel urostlý kluk v mém věku se světlými vlasy. „Ahoj, bratře," usmál se samolibě. Jeho tváři dominovaly zelené oči, ve kterých plály radostné plamínky.

„Stefane," vydechl Damon.

„Ty musíš být Elena," přiblížil se ke mně svou přirozenou rychlostí. Trochu jsem se lekla, ale už jsem na to byla zvyklá od Damona.

Nenápadně jsem se schovala za Damonova záda. Ano, Elena Gilbertová teď byla takhle malinká.

„Nechci tě zabít," začal se smát. Byl to jiný smích, než od modrookého. Ze Stefanova smíchu mi naskakovala husí kůže.

„Co tady děláš, Stefane?" zeptal se nenávistně můj modrooký upír.

„Mohl bych se tě zeptat na to samé, myslím ale, že odpověď na tvou otázku je vedle tebe, vlastně se za tebou krčí. To jsem ještě nikdy neviděl, aby se za Damonem krčila dívka. Většinou byly před tebou a ty jsi je zabíjel, pokud mě paměť neklame," přiznal s drzým úsměvem.

„Jak nízko ještě dokážeš klesnout?" zeptal se s opovržením Damon.

„No, mám v zásobě ještě pár triků. Můžu Elenu na místě zabít, nebo ji udělat nesmrtelnou... Co myslíš, že je lepší. Nebo, Eleno, co by sis přála. Nemůžeme o tobě mluvit, jako bys tu nebyla!" mrkl na mne.

Neměla jsem pro to žádnou odpověď, jenom jsem se trochu třásla.

„Co kdybys vypadl?" křikl na něj můj zachránce, který mě do toho všeho vlastně tak trochu dostal.

„Nemám to v plánu, ale zapíšu si to do diáře!" odsekl. „Přece se musím seznámit s kopií Katherine, neupírej mi tu radost!"

„A co kdybys šel třeba k čertu?" řekla jsem ostře. Proč vždycky řeknu takovou blbost? Že já si nedám pokoj! Stefan se rozchechtal.

„Drzá, no, vážně jako Katherine!" vydechl s úžasem.

„Nejsem jako Katherine!" oponovala jsem mu.

„Ne? Tak mi řekni, v čem se lišíte," pobídl mě Damonův brácha. Já přistoupila trochu blíž k němu, ale vážně jenom kousek.

„Jsme stejné jenom, co se týče vzhledu!" řekla jsem naštvaně.