Vampire stories - Soutěžní povídky » Vánoční zázrak - Vánoční soutěž

Moje jméno je Bára a je mi 14 let. Zítra jsou tady Vánoce a já zase budu sama, už ani nemám pojem o čase. Přede mnou stojí velký vánoční stromek, na jehož vrcholku je snad ještě vetší hvězda jak minulý rok. No, minulý rok tady nebyl žádný stromek, ale to jsem ještě byla s rodinou, byla jsem, no jak se řekne, "šťastná". Teď jsem tady sama, opuštěná, v zimě, smutná a vyhladovělá. No nemám moc dobrý život. Vždy když kolem mě prochází rodina, závidím jim. Vždyť oni jsou hezky doma v teple, u krbu a popijí horký čaj. A co je nejdůležitější: Jsou šťastní! A já co? Já tady mám jenom jednu sirku na zahřátí, ale tu teď nesmím použít, protože si ji schovávám na horší časy.

„Proč," zašeptám do tmy a po tváři se mi skutálí první slza, za ní se rychle žene druhá.

Nechci, aby mě někdo litoval, tohle bych nikdy nepřála nikomu, chci jen být šťastná! Copak si to nezasloužím?! Vždyť jsem nevinná,  nic jsem neprovedla! Po chvíli tupého dívání se do blba, jsem konečně usnula. Nebo aspoň jsem si to prozatím myslela.

Vzpomínky, nejradši bych na to úplně zapomněla, ale nějak to nejde...

Byla jsem na notebooku, v uších jsem měla sluchátka připojené k přístroji přede mnou. Do mého pokoje přišla máma a začala se mnou mluvit:

„Neboj se, budeme se mít líp. Všichni. My všichni," řekla a pokusila se o úsměv, ale já něco tušila.

Úsměvem přeci nikdo nic nezakryje, ne tímhle. Tohle byl chabý pokus o... Nevím ani, jestli můžu říct úsměv. Něco jsem tušila, už delší dobu. Měla jsem strach. Táta byl v práci a já jsem jen doufala, že mamka má pravdu.

Máma se na mě asi 2 minuty dívala, zarytě mlčela, pokoušela se o úsměv, ale já jsem si jenom psala s kamarádkami přes facebook. Nevěděla jsem, kde je právě táta, ale měl by už být dávno doma. Když jsem si ale vzpomněla na tátu, zaslechla jsem jak bouchly vchodové dveře. Co?! Chce snad ty dveře vyrazit?! Bleskovou rychlostí jsem si sundala z uších ty sluchátka, stejně už moc nefungovaly, vypnula jsem facebook a potom i celý notebook, který jsem pak odložila na své místo.

„Mami, myslíš si, že je v pohodě?" řekla jsem a podívala se na mamku.

Ale ona jenom mlčela, pořád se na mě dívala a už se ani o ten úsměv nepokoušela.

„Mami?"

Neodpověděla, jenom si přitáhla nohy k tělu a hlavu dala ke kolenům.

„Mami!" křikla jsem a zatřepala s ní.

A teď už se na mne podívala. Aspoň, že tak.

Otevřela jsem dveře a vešla do druhé místnosti, nikoho jsem ale neviděla.

„Tati? Tati!" vykřikla jsem a šla se podívat do kuchyně, třeba je tam.

Když jsem přišla do kuchyně, vážně jsem ho zahlédla. Vypadal, jakoby právě zešílel.

„Tati? Jsi v pořádku?" kuňkla jsem.

„Nikdo z naší rodiny už nebude šťastný, Musíš zachránit rodinu!" křikl na mne.

To už do místnosti přišla i máma.

„Nemáme žádné peníze," řekl a podal mi nějakou věcičku. „Tohle prodej, ale bez peněz se sem nevracej!" vykřikl a já radši šla pryč z domu, protože on vypadal vážně nebezpečně.

Neměla jsem z toho prokletého domu odcházet, udělala jsem chybu. Hned jak jsem vyšla ven z domu do té velké zimy, tak jsem slyšela z ložnice velkou ránu, znělo to jako z pistole, nebo co. Bylo pozdě, matka byla mrtvá. Po tváři mi začaly stékat slzy a já začala utíkat jako o život, ale kdoví, možná mi vážně o život jde. Přes slzy jsem neviděla na cestu, jenom hrozně rozmazaně. Asi o pět minut, mě to ale připadalo jako věčnost, jsem zakopla o nějaký kámen, nebo co to bylo. Spadla jsem na ledový sníh, zvedla jsem se a běžela dál.

Otevřela jsem oči a postavila se na nohy, myslela jsem si že někam dojdu, jenže celý den jsem jenom seděla, jenom ráno jsem někam šla. Chvíli jsem tam jen tak stála, pak jsem odešla co nejrychleji pryč z toho hrozného místa. Pak jsem ale narazila do nějaké dívky.

Podívala jsem se kdo to byl, byla tam se svojí rodinou. Ach ne, už zase! Já už nechci, už nemůžu takhle dál! Holka se podívala na svojí matku pohledem: To je ale chudinka, nepostaráme se o ni? Teda myslím si, že to takhle nějak mělo vyznít, nebo už mi z toho všeho přece jenom už hrabe?

O rok později

Měla jsem mladší ségru a staršího bráchu, pak jsme měli domácího mazlíčka, psa, retrívra, já jsem každý víkend jezdila ke koním, a pak jsem měla taky akvárko plné rybiček, no a samozřejmně jsem měla i mámu a tátu. Ano, začala jsem je brát jako moji rodinu. Oni se tak ke mě chovali, hrozně jsem si je oblíbila, byli na mě moc hodní. Ano, čtete dobře, minulý rok přesně na Vánoce jsem našla moji tak ztracenou rodinu.