Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 1. kapitola

Balila jsem si věci. Nevěděla jsem, co si mám vzít s sebou na dva měsíce do Ameriky. V Americe jsem nikdy předtím nebyla. A důvod, proč jsem tam měla letět na dva měsíce? Mamka s otčímem měli zítra odletět do Florencie na dovolenou, ale mně se tam nechtělo. Ne, že bych jim to nepřála, ale mně se do toho horka nechtělo. Potom se měli po třech týdnech vrátit a měli odcestovat na služební cestu. Každý jinam. A mamka nechtěla, abych byla sama doma. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, kdo byl tak ochotný přes celé letní prázdniny hlídat a dohlížet na patnáctiletého teenagera. Věděla jsem, že je to nějaká mamčiná kamarádka, ale nemohlo mě napadnout, která by byla tak ochotná a dohlížela by na mě. Přestala jsem přemýšlet a raději jsem se soustředila na balení věcí. Když jsem měla dobalené věci, odešla jsem za mamkou. Mamka taky ještě dobalovala poslední vyžehlené oblečení a otčím jí pomáhal. Oba se na mě usmáli, když jsem vešla do jejich pokoje.

„Už máš sbaleno?“ zeptala se mě mamka.

„Právě jsem před chvíli dobalila,“ oznámila jsem jí.

„Zítra tě ráno hodím na letiště, v Mošnově,“ řekla mi mamka. „Budeš muset brzo vstát.“

„To zvládnu.“

„Dobře,“ souhlasila mamka. A já jsem vyšla z jejich pokoje.

Skočila jsem s rozběhem do postele. Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Musela jsem si svůj pokoj prohlédnout, protože dva měsíce tady nebudu. Budu úplně jinde. Na jiném kontinentě. V jiném státě. U cizích lidí. Šla jsem na chvíli na notebook na internet, a pak jsem si ho ještě nabila. Po chvíli jsem usoudila, že už bych měla jít spát. Už tak se mi bude těžko vstávat. Moje hlava se dotkla polštáře a já jsem začala usínat. Zdálo se mi o Carlisleovi.

Byl u mě v pokoji. Díval se na mě. Neklidně mě pozoroval. Otevřela jsem oči a on tam stál dál. Věděla jsem, že se mi to jenom zdá. Smutně jsem se na něj usmála. Rozsvítila jsem lampu, abych se přesvědčila, zda se mi to nezdá, ale byl pryč. Promnula jsem si oči. Přece jsem byla jenom rozespalá. Byla mi zima, ale mně se nechtělo zakrývat přikrývkou, protože se mi ji nechtělo hledat v té tmě. Někdo si povzdechnul, a to mě trochu probralo. Byla mi ještě větší zima. Někdo mě zakryl. Zamumlala jsem něco nesrozumitelného ze spaní a znovu jsem usnula. Přišlo mi to chvíli, co jsem spala. Budík mi nemilosrdně začal zvonit. Zaklapla jsem ho. Vstala jsem z postele. Všechno mi tak rychle utíkalo, zatímco jsem se chystala. Ale nyní jsem už čekala na letišti se zavazadly. Poslouchala jsem hudbu z mobilu. Nudila jsem se, a zároveň jsem byla tak hrozně nervózní. Čas odletu se mi krátil. Nechtěla jsem si to přiznat, ale po domově se mi začalo stýskat už teď. Vůbec se mi do Ameriky nechtělo letět.

„Prosíme cestující, aby se dostavili na let do New Yorku,“ ozvalo se z reproduktoru.

Zvedla jsem se ze židle. Přešla jsem k řadě lidí, kteří čekali na to, aby je pustili do letadla. Nikam jsem nespěchala. Neměla jsem kam. Bylo mi smutno. Zatřepala jsem hlavou, abych nedala průchod té špatné náladě, která se mě zmocňovala.

„Vaši letenku, prosím,“ požádala mě paní.

Podala jsem jí tu letenku. Popřála mi příjemný let. Kráčela jsem k letadlu. Ohlédla jsem se naposled. Za svými zády jsem nechávala svůj domov. Ocitla jsem se v letadle. Letadlo líně sedělo na ranveji. Letušky kontrovaly přihrádky nad hlavami cestujících a ještě si povídaly. Byla jsem podrážděná. Vzala jsem si sluchátka do uší a poslouchala jsem písničky z mobilu. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem na to, co mě v Americe čeká. Neměla jsem nejmenší představu, kde tam přesně ty dva měsíce budu bydlet.

Dále jsem přemýšlela o mém snu, kde byl Carlisle. Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila dotěrných myšlenek. Pořád to bylo to samé, co kdyby. Přestala jsem vnímat. Usnula jsem. Nedostatek spánku se na mě musel někdy projevit, aby si vybral svojí daň. Všude bylo plno zeleně. Nikdy zvlášť jsem tu před tím nebyla, ale připadalo mi to tady velice povědomé. Cítila jsem v zádech něčí pohled,  nebyla jsem sama. Chtěla jsem utéct, ale moje nohy jako kdyby vrostly do země a já nemohla utíkat. S trhnutím jsem se probudila a tímto pohybem mi vypadly sluchátka z uší. Rozhlédla jsem se po letadle. Nikdo se na mě naštěstí nedíval. Měla jsem štěstí. Můj soused, který seděl vedle mě, měl sluchátka v draze vypadajícím notebooku. Podívala jsem se z okýnka a venku byla tma.

„Nedáte si něco k pití, slečno?“ zeptal se mě po chvíli mile vypadající stevard, který procházel kolem.

„Dala bych si pomerančový džus,“ odpověděla jsem mu. Podal mi ho. Poděkovala jsem mu.

Hltavě jsem se napila, až teď jsem si uvědomila, jakou jsem měla žízeň.

„Dámy a pánové, za chvíli budeme přistávat v New Yorku,“ oznámil nám pilot anglicky.

Na chvíli jsem se ještě ponořila do nevědomí. Věděla jsem, že budu mít před sebou ještě dlouhou cestu. Znovu jsem usnula, tentokrát klidnějším spánkem. Vzbudila jsem se, když letadlo začalo přistávat v New Yorku. Nebylo, kde spěchat. Na let do Seattlu jsem ještě musela čekat. Znervózněla jsem. Snažila jsem si nalhat, že o nic nejde a já jsem jenom podrážděná z toho letadla. Když konečně po nekonečné hodině ohlásili let do Seattlu, šla jsem mezi prvními.

Pohodlně jsem se usadila a poslouchala jsem hudbu z mobilu a zase jsem přemýšlela. Někde mezitím jsem zase usnula. Probudila jsem se, jak letadlo dosedalo na ranvej. Polil mě záchvěv opravdového strachu. Snažila jsem se marně přesvědčit, že o nic nejde a má představivost se mi vymyká nebezpečně z rukou a já ze Stmívání už blázním. Zatímco jsem šla si odchytnout zavazadla, neubránila jsem se pár pohledům přes rameno. Odchytla jsem si zavazadla a čekala na maminčinu kamarádku.

„Petro, tady jsme,“ zvolala sametovým hlasem a já se po ní podívala.

Nebyla tam sama. Stála tam s takovým hromotlukem, ze kterého šel strach. Šla jsem k nim a já jsem si je mohla zblízka prohlédnout. Byli zvláštní. Oba dva měli křídově bledou pokožku, zlaté oči a byli neskutečně půvabní a krásní. Snažila jsem se zamrkat, jestli nespím, ale nespala jsem. Hned mě začínalo napadat, že to jsou Cullenovi.

„Já jsem Esmé a tohle je Emmett,“ představila je a já jsem měla, co dělat, abych nezačala křičet radostí.

Přikývla jsem a oba jsem pozdravila.

„Pojedeme do Forks,“ oznámil Emmett otráveně.

„No tak, Emmette, chovej se jako dospělý, máme návštěvu, pomoz Petře s těmi kufry,“ požádala ho.

„Vždyť jo,“ řekl neochotně a vzal mi těžké kufry.

Vedli mě do podzemních garáží a zavedli mě k černému mercedesu. Chvíli jsem zvažovala, jestli nepřijel s nimi Carlisle, ale tuto možnost jsem ihned zavrhla. Esmé mě pustila do auta a já si sedla dozadu. Pozorovala jsem je. Snažili se chovat, jako normální lidé. Zavrtěla jsem hlavou a koukala jsem na ubíhající krajinu…