Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 2. kapitola

Uháněli jsme k Forks obrovskou rychlostí a já jsem zase znervózněla. Dívala jsem se na ubíhající krajinu a na příkov tmavě šedých mraků, které se tlačily k sobě. Všude bylo plně zeleně jako v mém snu. Začalo pršet, jenže tohle nebyl neškodný český déšť. Tohle bylo mnohem horší, byla to průtrž mračen. Esmé se dívala na cestu před sebou. Zdálo se mi to, nebo jen nepatrně pohybovali rty, jako kdyby mluvili?! Začínala jsem být paranoidní. Byli to upíří, tak proč by nemohli potichu mluvit?! Nebo to bylo mnou? Kdoví. Amerika na mě začínala mít špatný vliv. Nebo já jsem začínala mít špatný vliv na Ameriku. Příčina toho všeho nebyla podstatná.

Podívala jsem se z okýnka ven v naději, že bych zahlédla aspoň kousek slunečních paprsků, marně. Venku žádné sluníčko nesvítilo. Začala na mě padat únava a mně se chtělo hrozně spát. Připomínala jsem si, že za chvíli uvidím a poznám osobně zbytek Cullenových a seznámím se s nimi, už ta představa mě hodně děsila, ale zároveň jsem se trochu i těšila. Snažila jsem se uklidnit, že o nic jde a že vše bude v pořádku a já budu mít klidné svědomí, nalhávala jsem si. Zeleně stále přibývalo a já jsem věděla, že jsme se přibližovali k Forks. Lesy trochu prořídly a ještě víc se rozpršelo. Projeli jsme rychle kolem cedule ‚Vítejte ve Forks´ a uháněli jsme dál. Uháněli jsme dál na sever, až jsme přejeli most přes řeku Calawah. Silnice se začala vlnit dál na sever, až zmizely i poslední domy, a Esmé vjela na lesní odbočku po vydlážděné cestě. Chvíli jela lesem, až přijela k nádhernému domu a zastavila úplně. Vystoupila jsem z auta a ohromeně jsem se zírala na ten dům, který stál přede mnou.

„Vítej u nás doma, Petro,″ řekla mi Esmé milým hlasem. „A ty, Emmette, vezmi Petře zavazadla a dones je do pokoje pro hosty.″

„Ale jo, pořád, nejsem hloupý,″ pronesl otráveně Emmett a zavazadla vytáhl z kufru mercedesu.

Vrhla jsem po něm rychlý tázavý pohled, což jsem neměla dělat. Emmett se hurónsky zařehtal a zamrkal na mě jako nějaký zlosyn. Začala jsem se smát. Esmé se nejdřív podívala podmračeným pohledem na mě a pak na Emmetta a nejlepší na tom bylo, že se tvářil, jako kdyby mě před chvíli nerozesmíval.

„Děkuji, Esmé,″ poděkovala jsem jí a usmála jsem se.

„Tak pojď dovnitř a ničeho se neboj.″ Povzbudivě se na mě usmála a pustila mě dovnitř.

Slyšela jsem někde vzadu Emmettův typický smích.

„Dobře,″ souhlasila jsem, ale ono se nešlo trochu nebát.

Vkročila jsem za ní do dveří a přede mnou bylo tolik prostoru. Všechno měli tak elegantní a nadčasově zařízené. Okouzleně jsem se všude dívala a rozhlížela jsem se, jestli se mi tohle nezdá.

„Ahoj, Petro!″ ozvalo se nadšeně od schodů.

A já jsem vzhlédla. U paty schodiště stáli Alice s Jasperem. Ona se na mě širokánsky usmívala, a tak odhalovala v úsměvu své dokonalé zuby, a on se taky lehce pobaveně usmíval. Byla jsem dokonale zmatená z téhle zvláštní upíří rodiny. Vzpomněla jsem si na Edwarda a jeho schopnost čtení myšlenek a snažila jsem se přemýšlet o něčem jiném.

„Ehm, ahoj...″ odpověděla jsem jí nesměle a vrhla jsem pohled na Esmé.

Esmé se taky usmívala upřímným úsměvem. Alice elegantně tančila po schodech dolů a Jasper ji váhavě následoval.

„Já jsem Alice a tohle je Jasper,″ představila mi je.

Na oba jsem se plaše usmála.

„Alice, můžete s Jasperem Petře ukázat pokoj? Musím jí uvařit večeři,″ požádala je Esmé.

„Jo, tak pojď,″ řekla mi a tahala mě netrpělivě za ruku po schodech nahoru.

Alice byla drobné stvoření, ale i tak měla větší sílu než já. Byla jsem větší než ona. Jasper nás tiše následoval. Alice mě vedla po schodech někde do druhého patra. Když jsme procházeli prvním patrem, byl na schodišti zavěšen starý ručně vyřezávaný kříž, moc dobře jsem věděla, kdo ho tady má.

„Alice, to jste jenom tady vy čtyři?″ zeptala jsem se, i když jsem moc dobře věděla, že jsou ostatní někde pryč.

„Ne, táta dělá v nemocnici, Rosalie je na nákupech a Edward je u Belly,″ vysvětlila mi Alice a podezíravě se na mě podívala.

„Kdo je Bella?″ začala jsem se až nápadně vyptávat.

„Edwardova holka,” odpověděla mi Alice a docela podmračeně se na mě podívala.

„No tak, Alice, nemrač se, uděláš si vrásky,″ ozval se za námi pobavený Emmett, který nesl moje zavazadla. Otočila jsem se na něj a hned se strhaně zatvářil, když nesl mé zavazadla. Bylo mi jasné, že to jenom na mě hraje. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála nahlas.

„Emmette, ty se chováš jako pako, máme tady návštěvu,″ upozornila ho Alice.

Emmett se zděšeně zatvářil. „Vážně a kde?" zeptal se nechápavě a šokovaně se podíval, kde jsem stála.

„Moc dobře to víš,″ ozval se pro změnu Jasper a pobaveně se usmíval.

„Já nic nevím!″ zakřičel Emmett ve hraném zděšení.

To už jsem nevydržela a začala jsem se naplno smát. Alice mírně cukaly koutky.

„Zdržuješ nás,″ řekla mu mírně naštvaně a prošla kolem Emmetta, přitom mě nezapomněla táhnout za ruku.

„Tak pardón,″ řekl Emmett a ironicky se nám uklonil.

„Alice, vždyť ten pokoj nespěchá,″ snažila jsem se protestovat, ale marně.

„Pojď, přece tady nebudeš na chodbě stát celou věčnost, vždyť jsi unavená," zavedla mě ke dveřím v druhém patře. „Tady je tvůj pokoj.″

Široce se na mě usmála a pustila mě dovnitř. Pokoj byl světle žlutě vymalován a nábytek byl sladěn do světlé barvy. Překvapeně jsem na pokoj zírala. Pokoji dominovala prosklená stěna, kde byl výhled na les.

„To je nádhera,″ zašeptala jsem okouzleně.

„Líbí se ti to?″ podívala se na mě nadšeně.

„Je to dokonalé.″ Musela jsem ji ujistit. Usmála jsem se na ni.

„Tak jo, zatím tě tu nechám, ať se tu zabydlíš. Kdyby jsi nevěděla, jak si máš skombinovat oblečení, přijď za mnou,″ řekla Alice a zářivě se na mě usmála a odešla.

Zavazadla jsem našla položena vedle pohovky. Sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem o všem. Někdo zaklepal na dveře pokoje a já poplašeně trhla hlavou.

„Dále,″ řekla jsem.

„Jo, abych nezapomněla, dneska Edward přijde s Bellou,″ dodala Alice omluvně.

„To nevadí,″ řekla jsem.

Odešla pryč. Začala jsem nanovo přemýšlet. Bála jsem se představení s Rosalie, protože ona nenáviděla lidi. Měla jsem obavy, že by Edward mohl vyčíst v mé mysli, že o nich vím, a tohle jsem nechtěla, ale na druhou stranu třeba by to pomohlo a oni by se přede mnou chovali přirozeně. Nechala jsem toho přemýšlení. Venku se začínalo pomalu stmívat a já rozsvítila lampu a převlékla jsem se do čistého oblečení. Takhle zamyšlenou mě našla Alice, která přišla.

„Tak pojď, Petro, všichni už na tebe čekají,″ oznámila mi Alice a zářivě se na mě usmála.

„Alice, já tě uškrtím,″ zasyčela jsem podrážděně. „To má být vtip, že jo?″

„Vypadá to tak?″ zeptala se mě nevinným hlasem a provinile se na mě podívala.

„Asi ne,″ přiznala jsem a hrozně jsem znervózněla.

Pomyslela jsem na to, že je i dole Carlisle, a zpanikařila jsem. Měla jsem z toho divný pocit. Hned jsem začala přemýšlet nad něčím jiným, protože dole byl Rozcuch, teda Edward, který slyšel každé mé myšlenky.

„Tak jo, jdeme dolů,″ souhlasila jsem hrozně nervózně.

„Takhle se mi libíš,″ řekla Alice hrozně nadšeně a já za ní vykročila.

Šla jsem za ní, oproti ní jsem působila velice neohrabaně, ale nějak mi to bylo jedno. Ocitla jsem se na patě schodiště. Dolů šlo nádherně vidět, což mi moc jistoty nepřidalo. Postávalo tam sedm postav, které se dívaly jenom na mě. Nešlo přehlédnout i Rozcucha, který objímal Bellu. Divně se zatvářil, když  zaslechl svojí oblíbenou přezdívku. Pobaveně jsem se usmála, což jsem neměla asi dělat, protože Emmett se zasmál a mě to přimělo se začervenat. Zhluboka jsem se nadechla a sešla jsem zbývající schody a čelila jsem zbytku Cullenovým...