Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 5. kapitola

Spala jsem do rána, do té doby, než mě vzbudily hlasy Cullenových před mým pokojem. O něčem se se zaujetím dohadovali a nevypadalo to, že by chtěli přestat v téhle hádce. Byla jsem příliš rozespalá na to, abych zjišťovala, o čem se s takovým zaujetím dohadují. Ale každopádně se nestarali o to, zda mě vzbudili. Zničehonic se situace náhle změnila. Jejich hlasy se blížily čím dál tím víc ke dveřím mého pokoje. Začínala jsem se obávat, že mě uslyší a odhalí mě, protože jsem nespala a natahovala jsem pozorně uši, abych něco pochytila. Jenže najednou jsem si přála slyšet každé jejich slovo, ale na druhou stranu jsem byla neuvěřitelně podrážděná. Jelikož oni mě vzbudili nějakou pitomou hádkou. Podívala jsem se rozespale na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Bylo něco po třetí hodině ráno a já jsem začínala být zmatená, proč se hádají.

„Nesmí se to dozvědět!″ zakřičel Edwardův hlas blízko mého pokoje. „Už tak ji vystavujeme nebezpečí!″

Poplašeně jsem pohlédla na dveře, jestli je z toho rozčílení nevyrazil. Samozřejmě Rozcuch chtěl, abych nic nevěděla, jak jinak. Nemělo mě to tolik překvapit, ale přesto jsem zůstávala udivená a podrážděná.

„Má právo se to dozvědět, tady jde o hodně, Edwarde!″ zakřičel rozčílený Carlisle.

Takhle rozčileného a naštvaného jsem ho ještě nikdy neslyšela - za ty dva dny, co jsem tady byla. Pocítila jsem ke Carlisleovi novou vlnu vděčnosti, protože zastával názor, že bych něco měla vědět. Seděla jsem na posteli a usilovně jsem přemýšlela. Něco se muselo dít a Carlisle chtěl, abych to věděla.

„A řekni mi, jak nám to pomůže, když se to dozví?″ křičel rozčílený Edward.

„Musí to alespoň vědět!″ zakřičel na jeho adresu Carlisle. „Nemůžeme jí to jen tak neříct!

„Fajn, ale Petře si to řekneš sám!″ Naštvaně odešel a prásknul dveřmi svého pokoje.

„Klidně jí to povím sám,″ zasyčel naštvaný Carlisle a někde odkráčel, protože už bylo ticho.

Konečně odešli a ani nepostřehli, že jsem vyslechla část jejich hádky. Tohle chování jim nebylo podobné, aby mě jen tak přeslechli a předešli to bez povšimnutí. Byla jsem přesvědčená, že dřív nebo později se Edward dozví o tom, že jsem nedobrovolně vyslechla jejich část hádky. Konečně si mé oči začínaly přivykat té tmě, která panovala v pokoji. Zničehonic někdo nahlédnul do dveří a pustil trochu světla z chodby. Chtěla jsem toho dotyčného praštit na místě a zuřivě jsem mrkala do toho světla. Někdo přešel ke mně do pokoje, a aby toho nebylo málo, rozsvítil menší lampu. Když jsem se konečně rozkoukala a vzhlédla, uviděla jsem Carlislea. Netvářil se naštvaně nebo podezíravě, ale naštěstí měl normální výraz. Věděla jsem jediné, byla jsem odhalená, že jsem vyslechla jejich hádku s Edwardem, kterou jsem neměla slyšet. Chtělo se mi hrozně spát a oči se mi co chvíli zavíraly, jak jsem byla unavená.

Byla jsem překvapená, co tady dělá - on uprostřed noci v mém pokoji, ale tušila jsem, že mě odhalil kvůli té hádce. Když jsem slyšela jejich část hádky s Edwardem zrovna ve chvíli, kdy oni dva mě omylem vzbudili.

„Říkal jsi, další otázky zítra,″ vyjela jsem po něm naštvaně. „Nebo vy upíří berete půl čtvrté ráno jako nový den?″

Vím, že si tohle mé chování nezasloužil, ale já jsem byla unavená a nevyspaná.

„Nepřišel jsem tě vzbudit, protože vím, že jsme tě s Edwardem naši malou výměnou názorů probudili.″ Zněl opravdu smutně. „Co jsi slyšela?″

„Já nevím, co jsem slyšela, protože jsem byla hrozně unavená a ospalá.″ Štvalo mě to, že jsem mu neříkala pravdu, ale nechtěla jsem mu přidělávat starosti.

„No dobře, jak myslíš.″ Lhostejně pokrčil rameny.

Zívla jsem a protřela jsem si oči.

„Nech mě, prosím tě, spát, jsem unavená,″ řekla jsem mu a já jsem doufala, že mě pochopí.

Omluvně se na mě usmál a jen přikývnul.

„Ale stejně si myslím, že bys to měla vědět,″ dodal, jako kdyby jen tak náhodou.

„Nechci nic vědět,″ obořila jsem se na něj, protože jsem byla podrážděná a unavená.

„Jestli to takhle chceš,″ řekl a vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Konečně mi začal docházet význam, že mi chtěl něco říct a já jsem ho poslala do háje. Zamumlala jsem podrážděně na jeho adresu, že nic nevím, ale spát jsem nemohla. Vyskočila jsem z postele a přitom jsem o nic výjimečně nezakopla. Carlislea jsem ještě zastihla na chodbě.

„Co bych měla vědět, Carlisle?″ zeptala jsem se mírně podrážděná.

„Nechtělas to vědět, tak já ti to říkat nebudu,″ řekl mi s vážnou tváří. „Bude lepší, když to nebudeš vědět.″

Všechno začalo ve mně vřít a já dostávala vztek, že mi to odmítal říct.

„Nechovej se ke mně, jak k malému, zlobivému, pětiletému děcku!″ zakřičela jsem po něm.

Překvapeně na mě zíral a nenacházel slova, a to mě ponoukalo k dalším hezkým větám.

„Tak si to nech pro sebe! Nejsi jediná příšera poblíž Forks,″ řekla jsem na svoji obranu.

Došlo mu, na co jsem tím narážela a zaraženě na mě pohlédl. Někdo se ze zdola zasmál hurónským smíchem. Bylo jasné, že se to zasmál Emmett. Carlisle vypadal, že bude vraždit a já jsem o krok ustoupila.

„Petro.″ Znělo to naštvaně, ale i výstražně, ať toho nechám.

„Ráda bych šla spát, jestli dovolíš. Dobrou noc.″ Věděla jsem, že jsem byla na závěr trochu drzá, ale tohle ke mně tak trochu patřilo.

Bavilo mě štvát ostatní kolem sebe, hlavně když jsem byla ve škole. Pořád se za mnou zaraženě díval a já se musela pobaveně usmát.

„Co se to s tebou stalo?″ Slyšela jsem zamumlat Carlislea, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi to jenom nezdálo.

Šla jsem zpátky do pokoje a hrozně mě štvalo, že nic nevím, tentokrát svojí vlastní vinou. Lehla jsem si do postele a chvíli mi trvalo, než jsem usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala, protože venku bylo zataženo a pršelo. Protřela jsem si oči a posadila jsem se. Všechno mi připadalo tak vzdálené jako nějaký lživý sen a vzpomněla jsem si, že jsem dneska brzy ráno byla na Carlislea protivná a drzá. Nevěděla jsem, jak se k tomu postaví, ale neřekl mi mojí vinou nic důležitého. Měla jsem chuť do něčeho praštit, když jsem si uvědomila, jak jsem byla pitomá. Vytáhla jsem si z kufru první čisté oblečení, které mi padlo pod ruku, a šla jsem se do koupelny zkultivovat. Protože jsem vypadala opravdu příšerně - po cestě sem. Když jsem byla hotová, sešla jsem do kuchyně a Esmé zrovna chystala nějaké jídlo, samozřejmě pro mě.

„Ahoj,″ pozdravila jsem ji a usmála jsem se na ni.

„Ahoj, Peťo,″ usmála se na mě a položila přede mě na talíři obložené sendviče.

„Díky,″ poděkovala jsem jí a pustila jsem se do jídla.

Rozhlížela jsem se po kuchyni a nikde jsem nemohla spatřit Bellu a ani Rozcucha.

„Bella už odjela domů a Edward ji odvezl,″ oznámila mi Esmé, když si všimla mého pohledu.

Taky jsem si Esmé velice oblíbila. Věděla jsem, že až se budu vracet domů, těžko se mi s ní bude loučit. Smutně jsem se usmála a jedla jsem dál. Když jsem měla dojedeno, šla jsem do obýváku. Všichni byli pryč, jako kdyby se mi schválně vyhýbali. Neměla jsem na tohle nervy, jasně, že to bylo schválně, abych se neptala a neměla zbytečné otázky. Poprvé v životě jsem se na Carlislea skutečně naštvala. Byla jsem sama sebou udivená, kde se to ve mně vzalo. Nemohla jsem tu zůstat ani minutu. Seběhla jsem si do pokoje pro fialovou mikinu a oznámila jsem Esmé, že se jdu kousek projít a šla jsem. Procházela jsem se lesem a dala jsem svým myšlenkám volný průchod. Nemusela jsem si dávat pozor, na co myslím. Dívala jsem se do země a dál jsem přemýšlela. Déšť ustál a přešel do drobného mrholení. Přemýšlela jsem a před očima se mi začal rýsovat blonďatý chlapec. Nemohlo mu být víc než devatenáct let a byl hrozně krásný. Byl to Riley Biers, nechápu, kde se nabral v mých myšlenkách. Zatřepala jsem hlavou a kráčela jsem dál. Zničehonic začaly křupat větvičky za mnou a já se poplašeně otočila a tam stál on v celé své kráse. Zvědavě si mě prohlížel, taky byl stejně udivený jako já, i když od něj bych to nečekala. Jeho krása mi brala dech a já se na něj dívala. Poznala jsem ho okamžitě nebyl pochyb, že to byl on...