Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 6. kapitola

Neustále si mě prohlížel a zkoumal mě pohledem... Nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné. Upíral na mě své červené oči a já mu pohled zamyšleně opětovala. Udělal nejistý krok ke mně, jak byl zvědavý, a já jsem stála na místě přikovaná hrůzou. Věděla jsem, že jsem se ocitla v totálním nebezpečí, ale nějak mi to bylo jedno. Dívala jsem se na něj, jak ke mně udělal tři rychlé kroky a já se vyděsila.

„Ahoj, Petro," pozdravil mě a krásně se na mě usmál.
Zarazilo mne, odkud znal moje jméno. Bylo divné, že nějaký upír věděl moje jméno a byla jsem podivně šťastná. Tohle nebyl jen tak ledajaký upír. Jestli jsem se ho měla bát, nebála jsem se ho a ani jsem neměla strach. Byl to Riley Biers a zvědavě si mě prohlížel pohledem lovce, který se dívá na svoji kořist, ale bylo tam ještě něco jiného. Něco, co mě přimělo, abych mu věřila. Rozhodla jsem se, že ho vyvedu trochu z míry.
„Ahoj, Riley," pozdravila jsem ho, aby viděl, že jsem slušně vychovaná. „Odkud znáš moje jméno?"
„Tak trochu jsem tě sledoval." Nevinně se na mě usmál. „Odkud znáš moje jméno?"
Teď byl zvědavý on a zvědavě si mě prohlížel. Nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné, že se na mě dívá a já jsem uhnula pohledem.
„To je na dlouhé vyprávění." Pokrčila jsem rameny.
„Dokázal bych to pochopit." Usmál se na mě tím zvláštním úsměvem.
„Vždyť je to fuk," řekla jsem a pokrčila jsem rameny.
„Koukám, že ti Cullenovi zatajili, že jsem tě sháněl," řekl mi zničehonic.
Zaraženě jsem na něj pohlédla. „To se hádali kvůli tobě, zda tě za mnou pustí?!" dovtípila jsem se. Všechno mi připadalo tak absurdní a nic mi nedocházelo. Přikývnul.
„Jsou hrozně důvěřiví, to mi povídej." Ušklíbnul se.
„To je to, o čem se dneska brzy ráno hádali," vyhrkla jsem a podívala jsem se na Rileyho.
„Jsi všímává." Uznale přikývnul a nadřazeně se usmál.
„Ale proč tě nechtěli ke mně pustit?" Nic mi nedocházelo a jako kdyby se všechno proti mně spiklo.
„Protože se báli, že bych ti pověděl pravdu a Carlisle se bál." Zašklebil se.
Už z jeho hlasu zaznívalo, že je nemá příliš v lásce a něco, co bylo určené jim. Nedokázala jsem určit, proč je nemá rád.
„Nemáš je rád? Co ti na nich vadí?" ptala jsem se ho, protože mě to zajímalo.
„Nepleť se do toho," zasyčel a pevně mě uchopil za ramena.
Jeho pevný stisk mě bolel a do očí se mi vehnaly slzy.
„Au! Pusť mě, ty pitomče!" křičela jsem na něj a k mému překvapení mě okamžitě pustil.
Začala jsem k němu pociťovat vztek.
„Proč jsi mě vůbec sháněl?! Jenom kvůli tomu, abys mi vykloubil ramena?!" odsekávala jsem mu sarkasticky.
„Nebuď drzá, nejsem jako ti tví Cullenovi. Nemusel bych se ovládnout, takže mě neprovokuj. Je ti to jasné?" zasyčel znovu.
„Nejsem hloupá a neurážej Cullenovy, alespoň ne v mé přítomností." Podívala jsem se mu do očí a byla jsem ztracená.
Snažila jsem se mrkat, abych odtrhla pohled od jeho očí a to se mi s vypětím všech sil dařilo. Přikývnul a nespouštěl ze mne oči.
„Řekneš mi, co mi tají?" Byla jsem zvědavá a popoháněla mě šílená touha dozvědět se něco, co mi Carlisle zatajil mojí vinou.
„Ne, neřeknu ti to." Lstivě se na mě usmál.
„Nechápu, proč ses otravoval, abys mě hledal," odsekávala jsem mu.
„Opravdu netuším, proč jsem se namáhal," řekl chladně a já jsem před ním o krok ustoupila.
A pak ze mě vyletělo naštvané „Vypadni!" a bylo to.
Riley ztratil sebeovládání a bylo to - skočil po mně, ale dřív, než stihnul po mně skočit, něco pískově zbarveného a velkého narazilo do něj, aby mu to zabránilo v útoku na mě. Stálo to na čtyřech a bylo to velké jako kůň. S překvapením jsem si uvědomila, že se to přede mnou krčí vlkodlak, schopný mě za každou cenu bránit. Byla jsem dokonale zmatená. Poznala jsem toho pískově zbarveného vlka po chvíli. Nemohl to být nikdo jiný než Seth Clearwater ve vlčí podobě, připraven bránit mě. Zuřivě vrčel na Rileyho. Riley vyděšeně ustupoval z lesa někam pryč, až se ztratil úplně. Úlevně jsem si vydechla a pozorovala pískově zbarveného vlka před sebou. Bez rozmýšlení jsem udělala pár pomalých kroků k němu, abych ho nevyděsila. Stál tam a zvědavě mě pozoroval. Přišla jsem k němu a pohladila jsem ho po hlavě. Vlk spokojeně mručel.
„Díky, zachránils mi život," poděkovala jsem mu.
Vlk do mě hravě drcnul čumákem a já jsem spadla do mokré trávy. Zasmála jsem se, bylo to milé. Vlk vycenil zuby v úsměvu. Šlo mu poznat na očích, že se bál, jak budu na něj reagovat, ale nebála jsem se ho.
„Vím, co jsi zač," řekla jsem mu.
Vlk na mě překvapeně pohlédl a zavyl. Poodstoupil někam do lesa a já si chtěla nafackovat za to, že jsem mu vůbec něco říkala.
„Hej, ty tam, jsi v pořádku?" dolehl ke mně příjemý hlas. „Neublížil ti?"
Vzhlédla jsem a ke mně kráčel on. Byl oblečený jenom do půli těla. Prohlížela jsem si ho a za to on nespouštěl ze mě oči.
„Jsem v pořádku, díky. Ne, neublížil mi," odpovídala jsem mu po pravdě.
„Jak o mně víš?" zeptal se mě, stále udiven.
„Z knihy?" zeptala jsem se ho otázkou.
„Z knihy říkáš?" Bylo to s ním podobně jako s Cullenovými. Taky tomu nemohl uvěřit.
„Jo." Pobaveně jsem se usmála.
„Měla bys jít, Cullenovi si budou dělat starosti.." zněl ustaraně.
„Nechceš mě doprovodit?" zeptala jsem se ho a pak jsem se opravila. „Asi nepůjdeš."
„Hele, doprovím tě, když se tu potuluje zabijáckej upír." Usmál se. „Ještě jsem se ani nezeptal, jak se jmenuješ?"
„Jmenuji se Petra Vašutová, Sethe," odpověděla jsem mu.
„Já jsem Seth, ale to už asi víš." Rozpačitě se na mě usmál. „Ty asi nejsi odsud?"
„Ne, nejsem odsud. Jsem z ČR. To je v Evropě." Když jsem spatřila jeho nechápavý pohled.
Povídali jsme si a cesta nám utíkala podivně rychle... Se Sethem se mi dobře povídalo a cítila jsem se s nim v bezpečí. Došli jsme před dům Cullenových a Cullenovi čekali na verandě. Carlisle měl založené ruce a měřil si mě pohledem. Couvala jsem vyděšeně k Sethovi.
„Děkujeme, Sethe, že jsi ji našel," poděkoval mu Carlisle upřímně a zabodnul do mě naštvaný pohled.
Seth jenom přikývnul a odešel.
„Uvidím tě ještě někdy?" zašeptala jsem směrem k němu.
Už teď mi moc chyběl a začalo se mi po něm stýskat.
„Brzy," slíbil a smutně se na mě podíval.
Všichni Cullenovi se nesouhlasně zatvařili, že tohle nepůjde. Měla jsem chuť po nich křičet, co si to dovolují a ať nejsou předpojatí vůči vlkodlakům. Když Seth odešel Carlisle se na mě sesypal jako vosa na bonbon.
„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" Nekřičel sice, ale byl naštvaný.

Zarytě jsem mlčela a odmítala jsem mu cokoliv říct...