Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Chůva na hlídání?! Ani omylem! Cullenovi!!! 8. kapitola

Pohled Setha:

Musel jsem na ni neustále myslet. Nemohl jsem jen tak na ni zapomenout. Měl jsem ji pořád před očima. Chtěl jsem se sebrat a odejít za ní, ale nemohl jsem. Dostal jsem zákaz od Sama, protože ona byla na území Cullenových a já za ní nemohl, jelikož bych překročil hranici a porušil bych smlouvu. Dnes k překročení hranice moc nescházelo, ale já ji musel ochránit. Toho upíra, který se jí chystal napadnout, jsem moc dobře znal. Nenáviděl jsem ho a toužil jsem ho zabít. Chtěl jsem, aby je už nikdy neohrozil. Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil těchhle myšlenek, ale nešlo to. Nenáviděl jsem ho proto, co byl, ale Cullenovi byli normální. Svým způsobem mi připadali tak nějak lidští. Chovali se líp než většina lidí dohromady. Byl jsem pořád zamyšlený a přemýšlel jsem o Petře. Uvědomil jsem si, že jsem pořád ještě vlk a že mé myšlenky ostatní slyší, ale pak sem si uvědomil, že mi je jedno, co slyší. Byl jsem smutný, ale moc dobře jsem věděl, že musím uposlechnout Samův rozkaz.

„Pořád na ni musí myslet,“ pomyslel si Embry a zavrtěl hlavou.

„Stále zahleděný do milovnice pijavic,“ odfrkla si Leah podrážděně.

„Nech si ty řeči, Leah,“ přikazal Sam přísně. „Jen mu závidíš.“

„Nenávažej se do mě,“ ohradil jsem se dotčeně.

„Závidím mu? To těžko.“ Posměšně si odfrkla.

„Nejsi vůbec vtipná,“ ohradil jsem se znovu.

„Nech ho být,“ ozval se Jacob poprvé od doby, co byl na útěku před Belliným rozhodnutím, že si vybrala Edwarda.

„Od tebe to sedí, Jacobe,“ pomyslela si Leah a ukázala mu nehezké myšlenky.

„Nech toho, Leah,“ zavrčel, ale on byl také jinde.

Měl jsem štěstí, že nebyla vedle mě jinak by to asi schytala. Běžel jsem zpátky domů. Nemohl jsem mít klid bez toho, aby se mi Leah neposmívala.

„Dejte si pohov,“ napomenul nás Sam, protože ho nebavilo věčně poslouchat naše hádky.

„Bella tě sháněla,“ ozval se Quil.

Jacob jen nešťastně zavyl, ale víc jsem neslyšel, protože v lese kousek od domu jsem ze zpátky proměnil do své lidské podoby, natáhl si kraťasy a přetáhnul jsem si tričko přes hlavu. Došel jsem domů a zjístil jsem, že máma není doma. Poslední dobu trávila s Charliem. Šel jsem do svého pokoje a posadil jsem se na postel. Unaveně jsem zívnul a protáhnul jsem se. Měl jsem před hlídkou, a proto jsem se musel trochu vyspat, abych nebyl unavený a byl k něčemu užitečný, ochránil ji. Zavřel jsem oči, chvíli jsem ještě o ní přemýšlel a pak jsem usnul s úsměvem na rtech.

Pohled Rileyho:

Potřeboval jsem se k ní dostat, abych o ní zjístil víc, ale nemohl jsem. Cullenovi ji hlídali ve dne v noci, od té doby, co jsem ji chtěl napadnout. Ale já jsem ji chtěl jenom zastrašit. Nebylo od ní fér mě takhle obviňovat. Málem jsem se neovládnul a zabil jsem ji tam, kdyby se neobjevil ten pískově zbarvený vlk, aby ji zachránil. Moc dobře jsem ho znal. Byl to ten vlk, který se mě pokusil zničit letos v červnu, když jsme šly napadnout Culleny, ale to jsme nevědili, co děláme, a já se od Victorie tenkrát oddělil. Nenáviděl jsem vlkodlaky a oni navíc začali spolupracovat s Cullenovýma. Byl jsem zhnusený ze způsobu života, jak žili Cullenovi a nepochopil jsem, jak to mohli vydržet v blízkosti člověka. Musel jsem Petru získat pro sebe, ale věděl jsem, že tohle bude těžké. Přesvědčit ji, aby se přidala ke mně a uvěřila mi. Byl jsem rozzuřený, že ji Cullenovi měli jenom pro sebe. Ona byla dobrá útočná zbraň. Kdybych Cullenovým tenkrát neřekl, jakou má Petra moc, nevěděli by nic. Zuřil jsem a chtěl jsem si zanadávat, že jsem jim věřil. Naštvaně jsem nakopl kus balvanu a ten odletěl do blízké řeky. Nenávistivě jsem pohlédnul na jejich dům, který byl na druhém břehu. Snažil jsem se uklidnit, ale marně. Slyšel jsem splašený tlukot srdce a došlo mi, že to bylo její srdce. Dále jsem také slyšel Carlisleův vyrovnaný dech. Byl doma sám a hlídal ji. Přeskočil jsem řeku a vydal jsem se k nim domů. Věděl jsem, že jsem hrozně riskoval, ale musel jsem se ujistit, že tam stále je. Přeskočil jsem řeku, ale Carlisle byl rychlejší než já. Samozřejmě už o mně věděl.

„Musím ji vidět,“ řekl jsem jen beze stopy zájmu.

„V žádném případě,“ protestoval Carlisle. „Málem jsi ji v tom lese napadl.“

„Provokovala mě,“ bránil jsem se dotčeně, ale vlastně to byla pravda.

„Odejdi,“ řekl pouze.

„Pro dnešek,“ odpověděl jsem stroze a odešel jsem.

Byl jsem naštvaný ještě víc, než kdy předtím. Nemá na ni žádné právo. Zuřil jsem a kopal jsem do všeho, co mi přišlo pod nohy.

Pohled Edwarda:

Bylo už kolem jedné hodiny ranní, když jsme se vraceli z lovu. Carlisle byl u sebe v pracovně a dělal něco do práce na notebooku. Z obyvacího pokoje šlo slyšet klidné oddechování a klidný tlukot srdce, protože Petra už dávno spala. Esmé za ní šla, aby ji zkontrolovala. Nevím, co mě to popadlo, ale šel jsem hned za ní. Taky jsem měl o Petru strach, že by se jí něco mohlo stát. Pohlédnul jsem na ni, abych se ujistil, že je pořád na stejném místě, kde byla před chvíli. Udělal jsem k ní pár kroků.

„Nevzbuď ji, Edwarde,“ zašeptala Esmé starostlivým hlasem a pohlédla na ni.

„Nevzbudím ji,“ zavrtěl jsem hlavou a podíval se na její klidný spící obličej.

Ale najednou jsem věděl, jak jsem Petru začal brát... Brál jsem ji jako svoji mladší sestru, kterou jsem nikdy neměl. Měl jsem sice dvě setry, ale ony byly upírky. Dokázaly se o sebe postarat samy. Bylo mi ji líto, že jsem ji tentkrát probudil a ona pak byla dlouho protivná na Carlislea. Znal jsem její myšlenky. Byla tak snadno čitelná. Měl jsem ji přečtenou. Vím, že mě Petra moc nemusela a v jejích myšlenkách jsem často slýchaval svou oblíbenou přezdívku Rozcuch, ale nevadilo mi to. Nechal jsem ji spát a odešel jsem za Bellou...