Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Dovolená

Ani se nepamatuji, kdy jsem usnula, ovšem probudila jsem se kolem sedmé hodiny ranní. Bratr už dělal pořádky v domě. Tak moc mi pomáhal. V noci mě svými myšlenkami uklidňoval a věřím, že to kvůli mně půlku noci procházel lesem, aby se mi lépe usínalo, když jsem cítila skrze jeho myšlenky ten skvělý pocit a bezstarostnost štěněte, kterým někde v hloubi sebe můj bratr byl.

„Děkuji,“ řekla jsem upřímně, když mi do pokoje donesl kufr.

„Jé… Bello, ty už jsi vzhůru?“ zeptal se mě vesele. „Víš, že to nemusíš dělat, že?“ dodal pak vážně. Opět se ujišťoval, že opravdu chci odejít.

„Musím. Alespoň na pár dní,“ odpověděla jsem. Bratr se už-už nadechoval, aby ještě něco dodal, ale já jej přerušila. „Ne kvůli tobě, kvůli sobě,“ dodala jsem tedy, než stihl něco namítnout. Nemluvila jsem sice tak docela pravdu - opravdu to bylo hlavně kvůli mému bratrovi, ale taktéž kvůli matce - ale nechtěla jsem jej s tím zatěžovat. Je to má povinnost. A můj osud. Narodila jsem se pro to a nemůžu to vzdát! Usmyslela jsem si. A tak, když bratr odešel z pokoje, jsem se převlékla a zabalila si pár nejdůležitějších věcí. Menší dovolená se mi rozhodně hodí. Musím si pročistit hlavu. A naučit se žít jako správný lovec. Spět k zásadám… a žádné bezcitné stvůry mě už nedostanou.

Otevřela jsem svá zelenkavá očka do tmy. Tedy, měla to být tma, já - pouze za svitu měsíce - viděla skvěle. Louka, ozářená tím jemným svitem, byla již dva dny mým domovem. Žila jsem nocí, ač to bratr nechápal. On sám v noci spal. Potlačoval své druhé já stejně jako já, ovšem každý jsme potlačovali jinou stránku své existence. Smutně jsem si povzdechla, ač v mém tygřím těle to znělo jako tiché, podrážděné zavrčení.

„Nezajdeme do města?“ zeptal se bratr, když postavil stan na louce, kterou jsem vybrala jako nynější útočiště na kraji lesa.

„Ne, já jdu spát,“ odpověděla jsem mu tehdy v klidu.

„A co budeš dělat v noci?“ zeptal se mě bratr spíše ze srandy. „Myši chytat? Spala jsi přece téměř celou cestu sem,“ dodal.

„Lovit, co jiného,“ odpověděla jsem. „Nepřišla jsem tu, abych žila jako člověk, to jsem rovnou mohla zůstat ve Forks,“ dodala jsem mírně podrážděně.

„Proč to děláš?“

„Dělám co?“

„Lovíš a ničící upíry.“

„Je to má práce, mé poslání a můj život,“ odpověděla jsem hrdě.

„Miluješ ho.“

„Je to upír.“

„Nejsou tak špatní.“

„Jsou to upíři!“

„A co když ne všichni upíři jsou zlí?“

„Ty Carlislea nedokážeš zničit,“ pochopila jsem.

„Ne, nedokážu. Ty jsi tam nebyla, Bello. On lidi zachraňuje!“

„Je to upír! A ty jsi lovec! Seber se, sakra! Celou tu dobu tady kňučíš, jak je hrozné žít s tímto,prokletím a pak… nedokážeš udělat jedinou věc pro to, aby ses toho zbavil. Ba co hůř, snažíš se přesvědčit i mě, abych to nedělala!“ Byla jsem vzteklá, opravdu naštvaná. On bránil upíry! Ač nás upíři připravili o vše! „Pokud je chráníš, pak zrazuješ lidskou rasu a naši rodinu!“ prskla jsem vztekle.

Zatřepala jsem hlavou a snažila se odehnat ty myšlenky na můj poslední rozhovor s bratrem. Samozřejmě jsem to až tak nemyslela… ale nehodlala jsem se omlouvat, to bych nebyla já. A navíc, to, co říkal, bylo špatné, nebylo to férové vůči lidem ani vůči našim rodičům - rodičům, které ty stvůry zabily! Raději jsem vstala a rozhodla se projít. Za ty dva dny posílilo mé tygří já, byla jsem opět mocnou lovkyní, ještě silnější než předtím. A to mě naplňovalo zvláštní sebejistotou.

Zaposlouchala jsem se do zvuků lesa. Slyšela jsem malý potůček, tekoucí nedaleko odtud, lesní zvěř pasoucí se na trávě, ale taktéž osamělého vlka, který se plížil směrem k onomu stádu. To bylo poměrně zvláštní. Já však hledala něco jiného, další upíry, ale tuto noc se zde žádný netoulal. Dnešní noc proběhne v poklidu… ne jako ty předchozí.

Zaběhla jsem tedy ke stanu, kde normálně sídlil můj bratr a začala hledat něco a zub. Vytáhla jsem batoh a zatřepala s ním. Vypadly pouze konzervy, které byly pro mě poměrně oříškem - najíst jsem se z nich nikdy nenajedla, jen okolo sebe nadělala binec, který však alespoň bratra nejspíše nutil na kraji lesa zůstávat… protože věděl, že tady stále jsem. Ač mě nemohl vídat, stále se držel na tom místě, kde jsme se prvně utábořili.

Ovšem nyní mi to bylo k ničemu… vrátila jsem se do lesa s dosti nepříjemnou náladou. Co bych jen dala za sáček chipsů! Jenže ne… ani hloupé sušenky mi nekoupí. Ví, že tady jsem a stejně mě nechá o hladu! Vztekala jsem se. Takhle, že se chová správný starší brácha?

Proč si tedy něco neulovit… Ta myšlenka nepatřila přímo mně, byly to ty instinkty, to vnitřní já, které se tak rozvinulo. Znělo to jednoduše, bylo by to tak snadné, ale… stále mi to připadalo dosti nechutné, jíst syrové maso. Když život tygra, tak se vším všudy, ne? zeptal se ten hlas - můj hlas.

Ne, já lovím jen netvory, rozhodla jsem.

A jíst maso z obchodu ti nevadí? Nejsi trochu divná? Vždyť to je téměř to samé, jestli jíš pečená kuřata nebo jestli si něco sama ulovíš… je to přirozené, pro lidi i pro tygry - lov… a jedení masa, tohle bylo už vážně divné. Má čistě instinktivní část se dohadovala s mou „civilizovanou“ částí, jako by to byly dvě osoby! Schizofrenie… to mi ještě scházelo, povzdechla jsem si.

Klidně mi říkej schizofrenie, ale dej mi najíst, sakra! Nám! Nám dej najíst! vztekalo se to - já. Sakra, nevím. Jak pojmenovat část mě, která má svůj vlastní rozum? napadlo mě, ale potom jsem opět jen  zatřepala hlavou a rozklusala se hlouběji do lesa. Podvědomě jsem však zamířila směrem k onomu stádu a vlčici. Ano, byla to vlčice, a dosti zoufalá vlčice, když se držela stáda zdravých jedinců, kteří nevypadali, že by jí někoho hodlali vydat.

Sledovala jsem hladovou vlčici, jak pozoruje stádo. A pak… vyběhla. Neviděla jsem, na jaký náznak či vůbec koho si vybrala, ale vyběhla, poháněná touhou přežít a vyplašené stádo se rozeběhlo pryč, ve zmatku dosti neohrabaně.

A já… nevím proč, jsem se rozeběhla taktéž. Nejspíše to byla soutěživost, soutěž mezi mnou a vlčicí. Ač ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového udělám. Tedy, že bych se vytahovala s loveckými schopnostmi před naprosto obyčejným zvířetem. A v tu chvíli jsem zapomněla na to, že já nejsem divoké zvíře, a že tohle bych normálně nikdy neudělala. Prostě jsem skočila po jednom větším kusu zvěře a bez větší námahy jsem se zakousla do krku mé oběti. Krev nebyla zrovna něco, co by mi chutnalo, a tak v tu chvíli, kdy z ne zrovna chirurgicky přesné rány začala vytékat do mé tlamy a na můj kožich, úlekem jsem odskočila. Ta pachuť však v této podobě však nebyla až tak špatná. Zvíře nemělo sílu dál běžet a zhroutilo se o kousek dále do trávy, kde po chvíli vydechlo naposledy. A na mě dolehl ten šok.

Já… to jsem byla já… reagovala jsem naprosto instinktivně… nač jsem myslela? Proč jsem to udělala? A… dělá to ze mě horšího člověka? Nebylo to pro zábavu, ne, takže… zabíjím, abych přežila? A je to tak správné? mysl mi zaplavilo moře myšlenek. A já nevěděla, co z toho všeho mám vyvodit. Než přišla ta zoufalá vlčice. Teď bylo vidět, že je naprosto zoufalá, protože jen naprostý zoufalec, či možná blázen, by se mi postavil. S vyceněnými zuby a podivně skrčená se - co nejdál ode mne - přibližovala k mé kořisti.

Nevěděla jsem jak reagovat a tak jsem to nechala na mém podvědomí. Prostě jsem se ponořila hluboko do sebe, k těm základním instinktům a pudům a nechala je vést mě. Vycenila jsem zuby a výhružně zavrčela, načež jsem přistoupila blíže ke své kořisti, očima stále sledujíc vlčici. Dívala jsem se jí přímo do očí, což ve mně vzbuzovalo mrazení, podivným způsobem se mi ta situace nelíbila. Vlčice však pokračovala blíže, rozhodnutá, že alespoň kousek získá. Viděla jsem to odhodlání a na jednu stranu z ní měla i strach a částečně jsem pak toužila jí kořist přenechat, protože jsem viděla její zoufalství.

Ne! zakázala mi však ústup instinktivní část a já strnula. Ani jsem nevěděla, že jsem ukročila vzad. Udělala jsem místo něj krok vpřed a vlčice zaváhala. Ale nejspíše již neměla co ztratit - a volila tu méně zdlouhavou smrt, kde však byla minimální šance, že nakonec zvítězí. Ovšem i taková je šance, že slunce vyjde na západě. Vrhla se proti mně a tygřice ve mně se samozřejmě mým tělem bránila. Nedovolila jsem vlčici mě kousnout, ale zároveň jsem měla stále zatažené drápy a nepokusila se sama útočit jinak, než samotnou silou tlaku. Nechápala jsem, jak to dělám - vědomě bych to rozhodně nedokázala.

A pak jsem stála nad vlčicí s vyceněnými zuby, ale zataženými drápy a držela jsem ji u země. Vážně nevím, jak se mi to bez použití jedu podařilo, jí takhle uzemnit, ale očividně jsem byla dosti obratná i těžká, což byla podivuhodná kombinace. Chvíli jako by však čas stál.

A potom se rozeběhnul a já pustila vlčici, která zůstala na zemi a jen tiše dýchala, čekajíc stejně jako já, co bude dál. Tygřice ve mně to však vyřešila elegantně, odtrhla si kus masa ze své kořisti a pak elegantně odběhla o kus dál. Vlčice chvíli ještě ležela, pak se váhavě postavila a podívala se na kořist, následně na mě. Otočila jsem se opačným směrem a věděla jsem, že v tu chvíli se pustila do kořisti vlčice, snědla však sotva pár hltů, než začala mrtvé zvíře tahat pryč do lesa.

Má tam malá vlčata, proto ji alfa vlčice vyhnala, pověděl mi vnitřní hlas.

Jak to víš - vím? zeptala jsem se a vzápětí jsem znala odpověď. Zvířata si mezi sebou rozumí daleko lépe než s lidmi. Bylo to divné, ale zajímavé. A já si ani neuvědomila, že jsem spořádala kus pořádně krvavého masa ze zvířete, které jsem sama ulovila.

Ovšem nyní mi to nepřipadalo vůbec nechutné. A já si uvědomila, že teď již mě nikdo nezastaví… Nikdo kromě mě už nemůže zastavit tygřici ve mně. A nikdo z upírů mě již nedostane, protože tygřice ví, co musí udělat, pomyslela jsem si a s daleko lepší náladou jsem se opláchla v potůčku a pak šla spát… protože mě čekalo další cestování.