Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Forks

Konečně v cíli… pomyslela jsem si vděčně, když bratr zastavil vůz před domkem na kraji lesa. Byl poměrně malý, avšak hlavní bylo to, že kolem dokola – nic. Žádné stavby, žádní protivní sousedi, kteří by si mohli všimnout, že po setmění se z domu vykrádají dvě šelmy. „A jste v cíli,“ oznámil bratr tónem GPS a začal se smát, když vystupoval z auta. Musela jsem nad tím zakroutit hlavou.

„Skvělé místo… kde to vlastně jsme?“ zeptala jsem se jej.

„Ve Forks, dosti deštivé místo, ale je tady málo lidí a hodně lesů… jo a kdykoli se můžeš přestěhovat do Grónska, je to pár dní běhu na sever,“ zažertoval bratr.

„Jasně,“ zavrtěla jsem hlavou, „Sibiřský ale neznamená mrznout s tučňáky,“ ušklíbla jsem se a vešla do domu. Celkem pěkné bydlení. Dole malá kuchyňka a obývací pokoj a nahoře koupelna se dvěma ložnicemi. A navíc, všude normální kliky, což jsem ocenila, protože jakožto čtyřnohý tvor bez prstů by se mi dosti nezamlouvalo sedět do rána přede dveřmi.

„Nedaleko je škola, kde…“ začal bratr.

„Škola?“ zeptala jsem se udiveně. Silně udiveně. Jsem největší zástupce kočkovité šelmy na světě a určitě taktéž nejvzácnější, nejděsivější a nejnebezpečnější, a on si myslí, že budu chodit do školy, když on bude v práci?

„Ale no tak, rok nebo dva studia ti prospějí, alespoň se dostaneš na chvíli do jiné společnosti než je ta upíří,“ odfrknul si při poslední části věty.

„Já jsem v upíří společnosti jen proto, že chci zabránit tomu, abys věčně fňukal nad svým kožichem!“ zavrčela jsem na něj, ale pak jsem se uklidnila, protože i bratr hned začal vysvětlovat, že to tak nemyslel – a já to věděla, jen jsem prostě nějak musela vždy protestovat. „Dobře. Budu chodit do nudné lidské školy,“ slovo lidské jsem hodně zdůraznila, jako bych se už nepovažovala za člověka – vlastně je pravda, že ne.

„To je dobře, už jsem tě nechal zapsat,“ usmál se bratr opět veselý. Alespoň, že není ve své psí podobě, už by tady likvidoval nábytek ocasem, bručela jsem v duchu, ale musela jsem se nad tou myšlenkou pousmát, nejen proto, že bratr svou část v kožichu nesnášel.

„Kousek odsud je jedna nemocnice, a dostatek dobrých doktorů není, takže doufám, že se mi podaří se tam nějak dostat…“ informoval mě bratr o důvodu, proč tady tak hrozně moc chce zůstat – jo, tak to jsem se mu ani nedivila, když má možnost najít místo, které si vždy přál získat – ale bohužel, můj bratříček byl moc mladý na to, aby jej někam přijali, ač kvalifikaci dle mého měl, protože se stále topil v nějakých šílených knihách. A tady, v tomto zapadákově na druhém konci světa by se mohl i chytit.

V mém pokoji toho moc nebylo, jen velká postel s blankytně modrou přikrývkou, menší, dřevěná šatní skříň, psací stůl se zastaralým počítačem a modrá židle. Barva pokoje byla fialková a zdi byly ověšeny obrázky květin – fialky, zvonečky, hořce, avšak taktéž trsy borůvčí. Vše v modré a fialkové, mimo dřevěného nábytku. „Páni,“ řekla jsem si pro sebe a žuchla na postel, načež jsem se koukla z okna, za kterým již slunce zapadalo.

„Tak jak se ti líbí pokoj?“ zeptal se mě bratr, najednou se objevíc ve dveřích.

„Je to tady krásné, ač netuším, jak jsi to tady takhle vybarvil,“ zvedla jsem obočí, když jsem se překulila, abych na bratra viděla.

„No, nechal jsem ti to tady vybavit. Paní Cullenová se zabývá výbavou a návrhem pokojů, takže jsem toho ihned využil. Bydlí taktéž někde poblíž,“ přiznal bratr a nahodil šibalský úsměv. Vstala jsem z postele a hodlala jej obejmout, protože mě tímto bratr velice potěšil – snažil se, aby se mi tady líbilo.

Ovšem slunce mi můj plán překazilo a já se nešikovně proměnila v tygřici, takže jsem se rozplácla na zemi. A pak, že tygři nejsou nemotorní, poškleboval se přerostlý ovčácký pes – můj bratr, kdo taktéž jiný, že?

Já… tě… zabiju! Vyhrožovala jsem mu, když jsem se posbírala ze země, protože náraz nebyl zrovna příjemný a bratr si ze mě ještě dělal srandu – tolik ke skvělému bratru.

To nedělej, kdo by pak vydělával na živobytí? Ušklíbl se můj psí bratříček a začal vrtět ocasem, přičemž vesele vyštěkl.

Jsi otravný vořech, víš o tom? Zeptala jsem se stále trochu podrážděně, načež se však bratr jen ušklíbl, což v psí verzi vypadalo zajímavě.

Už jdu spát, zítra mám pohovor.

Už se bojíš, že ti natrhnu zadnici? Mrskla jsem ocasem v očích ďábelské jiskřičky a poskakujíc tentokráte sama.

Měla bys jít taky spát – škola! Připomněl mi nemilou záležitost, do které mě zatáhnul.

Člověk aby tady nemohl ani řádit po tygřím, zamručela jsem v duchu, načež bratr jen vyštěknul smíchem a pak se odebral do svého pokoje. Ale je pravda, že dnešní den byl poměrně únavný. Upíři budou muset počkat na sežrání do zítřka. Zívla jsem a vyskočila na postel, kde jsem si lehla přímo na peřinu, neřešíc to, že budu mít zítra svou postýlku pořádně chlupatou.