Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Hřbitov

Rozhodla jsem se. Musím zajít na hřbitov. Na tomto pochmurném místečku byla totiž symbolicky má matka pochována. Od pohřbu jsem tam nebyla. Jednoduše jsem si myslela, že nás mamka jen opustila a nehodlala jsem jí to odpustit, ani kdyby doopravdy mrtvá byla. Ale teď jsem věděla pravdu. Chápala jsem její rozhodnutí. Stmívalo se a bratr zůstával v autě v podobě velkého německého ovčáka, kterého by jistě na hřbitově nikdo rád neviděl.

Halloween… Takový den jsem si vybrala snad hlavně proto, že dle starých pověr byl tento den tím, kdy byla hranice mezi světy nejtenčí. Hřbitov svítil mnoha bílými a červenými světélky. A já si vzpomněla na upíry – loví hlavně v noci a mají rudé oči. Otřásla jsem se.

Myslím, že jsem se lekala každého červeného světélka za keřem živého plotu. Měla jsem z toho husí kůži. Všude jsem si představovala na smrt bledé postavy. Rudé oči. Vražedný úšklebek.

Vzala jsem svíčku a škrtla sirkou. Rozhořela se hned na poprvé. Zapálila jsem svíčku a položila jí na hrob, kde měla spočívat má matka. A ač jsem si celou cestu představovala všude samé upíry… Pořádně jsem se vyděsila, když jsem se otočila od hrobu.

Stála tam žena ozářená světlem lamp i světýlek z hřbitova. Na první pohled velice půvabná žena s bílou pokožkou a úsměvem ve tváři. Ovšem rudé oči značily něco jiného. Bylo v nich něco zlého. Rusé vlasy v nočním větříku působily jako děsivý, avšak zároveň nádherný závoj. Já měla strach. V tu chvíli jsem dokázala myslet jen na sebe. Na to, zda tohle mohu přežít.

Její úsměv se v důsledku mého zděšení rozšířil a ona udělala krok vpřed, pomalu, elegantně připlula blíže. Bylo jasné, že kdyby chtěla, byla bych už mrtvá. Ale ona na něco čekala. Na chvíli jsem zadržela dech, než jsem se opět nadechla a srdce mi začalo bít jako splašené… I jako člověk jsem cítila sladkost v pachu upíra. Proč musí být všechno špatné krásné? Zeptala jsem se a ušklíbla se nad tím, ač jsem byla tak nějak smířena s tím, co se mělo stát. Zemřu. Nemám šanci. Věděla jsem to, avšak věděla jsem taktéž, že se svého života bez boje vzdát nesmím.

Pro bratra. Byl by pro ni pak snadná kořist. Sám, čekající na mě v autě. Ne… musím přežít, uvědomila jsem si, ač jsem neměla páru, jak chci tento plán uskutečnit. Nad myšlenkou ohledně toho, jak jednoduše by jej mohla nechat zabít, se mi sevřelo hrdlo a já měla pocit, že jsem neuvěřitelně bezbranná. A naprosto bezmyšlenkovitě jsem škrtla zápalkou, kterou jsem držela v ruce.

„Neboj maličká,“ roztáhla svůj úsměv ještě více – tak děsivá, „brzy bude po všem. Dej to pryč, nebo si ještě ublížíš,“ dodala pak s pohrdavým úsměvem.

„Nebo si snad myslíš, že mě tohle zastaví?“ zeptala se sladce – dokonalý predátor.

„Nebuď vtipná,“ dodala pak, avšak veškerá vlídnost jí z hlasu vyprchala, avšak ironicky byla její poslední věta nejméně děsivá – protože si tou větou se mnou nehrála, ale jen mě informovala o faktech v této situaci.

Bylo to velice riskantní, avšak musela jsem se o něco pokusit. Pustila jsem zápalku a vyběhla. Malý plamínek dopadl přímo na suché jehličí a rázem vzplanul, avšak to jsem již vnímala jen jako praskání malých suchých větviček a světlo, které se linulo od místa, odkud jsem vyběhla. A já běžela přímo k autu. Nezastavujíc se.

V boku mě bodalo. Cítila jsem tu nepříjemnou bolest z nedostatku kyslíku. Z nedokonalého dýchání. Běžela jsem dále. Nevěděla jsem, kde je. Zda už rozmrzla, nebo se stále diví nad tím ohněm, který jí pozastavil a zabral cestu. Každopádně jsem musela vypadnout.

Parkoviště. Usmála jsem se, ale v tu chvíli jsem ucítila i chlad z upíra. Ne! Pomyslela jsem si a ještě zrychlila, ač mé plíce protestovaly. Nemohla jsem popadnout dech a pak jsem doběhla až k autu, kde jsem se zhroutila.

Věděla jsem, že tam musela čekat. Věděla, že přijdu, musela to vědět. Vypadalo to, jako by čekala právě na mě. Na nikoho jiného. Zrovna na mě. Bylo to divné… Ovšem pak už mě pohltila temnota…

„Bello!“ slyšela jsem matčin hlas. Ihned jsem poznala, že to je sen, ale byla jsem ráda, že se mi zdá. Byla jsem tak šťastná, že jí mohu slyšet, ač jsem neviděla vůbec nic.

„Ano, mami,“ odpověděla jsem na její volání.

„Bello, musíš se postarat o Thomase, buď zodpovědná a pokus se dokončit, co jsem začala. Bello, Thomas tohle nezvládá, je z velké části člověkem a tak měl zůstat. To ty jsi ta, která se narodila pro to, aby byla lovkyní. Musíš dokončit mou práci,“ řekla mi a já věděla, že její přání splním s radostí – ani jsem žádného upíra nezabila a už jsem věděla, že se to stane tím, co budu v životě dělat s chutí. Cítila jsem, že je to mé poslání.

„Ano, mami… dokončím tvou práci, vyplním naši budoucnost… pro tebe a pro bratra,“ usmála jsem se.

„A ještě jedno, dceruško,“ řekla mamka, „nezapomeň! Na světě nesmí zbýt byť jen jediný upír, jinak zůstaneme prokletí… prokletí navždy, náš rod nikdy nebude moci doopravdy žít,“ dodala.

„Osvobodím bratra, ani jeden upír nepřežije, to ti slibuji,“ řekla jsem s tím, že v tu chvíli jsem si byla jistá, že matčino přání splním.

„Vím, že si myslíš, jak je to skvělé… ale jednoho dne se zamiluješ a poznáš, jak hrozné prokletí tě postihlo,“ řekla mi, avšak já nevnímala to, co mi říká. Ta možnost pro mě byla hloupá. Zamilovat se? Jedině do lovu… chci se pomstít za všechny lidi, kteří kdy zemřeli kvůli upírům. Zasvětit lovu celý život a existenci, žádného upíra nenechat na živu… žádného.

„Bello! Bello! Prosím, Bello, vstávej,“ kňučel známý hlas, hlas mého bratra, jenž se nade mnou skláněl. Zamrkala jsem a pak otevřela oči. Můj bratr si hlasitě oddychnul.

„Já věděl, že tam nemáme chodit. Říkal jsem ti, že tam můžou být upíři,“ začal bručet nespokojeně – Hej! Zrovna jsem ožila! Kde je tvá shovívavost k člověku, jenž ztratil vědomí na hřbitově při útěku před upírem? Zamručela jsem v duchu nespokojeně. Ležela jsem na své pohodlné posteli, kam mě očividně bratr přenesl.

„Co ta upírka?“ zeptala jsem se.

„Zdrhla… ale pokud jí ještě někdy potkám, tak nebudu váhat jí skočit po krku,“ zavrčel bratr, ač jsem věděla, že mu není zrovna příjemné myslet na to, jak někoho trhá na kusy – ano, matka měla pravdu. Musím jej ochránit. Můj bratr je více člověk než lovec. Sám to nezvládne.