Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - La Push

Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Po dnešním školním zážitku jsem toho všeho měla tak akorát plné zuby. Ještě, že bratr se zatím nevrátil z práce, což znamenalo, že jsem jej nemohla obdařit čistým hněvem, který jsem ve škole nasbírala. Otevřela jsem okno do pokoje, abych do něj pustila trochu čerstvého vzduchu, ale brzy jsem zjistila, že to nebude stačit.

Nejspíše jsem se dala na adrenalinové sporty, pomyslela jsem si, stojíc před oknem, avšak dlouho jsem nezaváhala s úsměvem na tváři, jsem se vrhla z okna a za chvíli jsem stála na zemi. Ač… pokud jsem dosud měla pochybnosti o tom, zda jsem více lovec či člověk, teď mi to bylo jasné. Dopadla jsem totiž předem na ruce, které to kupodivu i ustály, ač mě na chvíli ještě pálily dlaně. Vlastně to byla automatická reakce, sama jsem totiž nevěděla, jak dopadám. Prostě… jsem skočila a dopadla jako správná kočkovitá šelma. Ovšem teď už jsem se rozeběhla pod ochranou stromů směrem k pobřeží. Neběžela jsem nijak zvláště rychle, má lidská podoba byla totiž o dosti slabší a méně úžasná, než ta tygří, v každém případě bylo již dosti pozdě, když jsem dorazila na krásnou pláž, odkud jsem sledovala vlnky třpytící se v zapadajícím slunci, který mě zde vlastně i dle všeho lákal nejvíce – ne, mé tygří já mě nikdy neomrzí.

Za sebou jsem uslyšela kroky. Hlasité vrčení. Rychle jsem se otočila. Obrovský černý vlk na mě cenil zuby, v očích hněv. Cítila jsem z něj však více než jeden pach. Více vzteklých obrovských vlků, uvědomila jsem si. Chvíli jsem jen stála. V tu chvíli bych se neodvažovala se vysmívat upírům za jejich hloupé reakce. Reagovala jsem stejně – zkameněla jsem hrůzou. Než jsem si uvědomila, že slunce zapadá. Zapadá dost rychle? Musí… rozhodla jsem se a co nejrychleji jsem se dala na úprk směrem k lesu – ač to možná nebyl nejlepší nápad, byl to směr, kterým byl náš dům. Nebyla jsem dosti rychlá. Vlk byl po chvíli za mými patami a už jsem si myslela, že můj život skončí ve stisku jeho ostrých tesáků. Podezřele rychlý.

Cítila jsem, jak se jeho zuby jen jemně otřely o můj bok, a ucítila ostrou pichlavou bolest. V tu samou chvíli jsem se otočila a v mžiku místo lidské dívky před vlkem stála tygřice, která jej svou výškou převažovala. Zareagovala jsem rychleji, než jsem si sama uvědomovala a vlk zděšen zakňučel, když mu na čumáku přistála tlapa s jedovatými drápy, která mu rozsekla špičku čenichu a zanechala v ráně dostatečně velkou dávku jedu na to, aby se z tohoto útoku vlk již nevzpamatoval – zatím si však neuvědomil, že utíkat je marné a že jed se mu pomalu vsakuje do těla. Rozeběhl se směrem zpátky a já měla chuť lovit. Smůla… dlouho jsem nikoho neroztrhala… a ty stejně zemřeš, ber to jako milosrdenství, pomyslela jsem si směrem k vlkovi, ač ten jistě nemohl vědět, co mi probíhá v hlavě. S nadšením pro běh a lov jsem se rozeběhla přímo za zvířetem, ač jsem si tím jen zhoršovala zranění na boku, které by se jinak již léčilo – no, v pohybu to šlo daleko obtížněji.

Vlk v ohrožení života však vynaložil takovou rychlost, že jsem začala přemítat o tom, co je to stvoření zač. Příliš rychlý… Ovšem zrovna to pro mě to aktuálně znamenalo větší zábavu. Zrovna teď jsem nebyla Isabella Swanová, byla jsem lovkyně… byla jsem pořádně vzteklá tygřice, která se rozhodla si se svou kořistí pohrát. V každém případě, kdyby mě ten bok tak šíleně nepálil, nejspíše bych jej i dohnala a pořádně se s ním porvala. Chtěl si mě přece dát k večeři. A bylo by neslušné pozvání odmítnout. Jen myslím, že prohodíme menu, usmála jsem se a odrazila se, přichystaná mu skočit na záda a trochu se porvat se soupeřem, který vypadal hoden mne, protože byl jednoduše až podezřele silný a rychlý.

Ovšem on mi uhnul. Podařilo se mu vyhnout se i mým úžasným reflexům, což se mi ani trochu nezamlouvalo, načež vlk vyběhl ven z lesa, kde jsem však já už nemohla a tak jsem se zastavila. Nemůžu riskovat odhalení. Ale jestli jej ještě někdy spatřím, dostane za vyučenou, pomyslela jsem si hrdě a vydala se pomalu k domovu – když jsem přestala lovit, potlačená bolest vyplula na povrch. Vlastně jsme prohráli oba, pomyslela jsem si, ač jsem svou porážku nerada přiznávala, nebudu moci se mu pomstít za to, že mě napadl… a on zemře na následky poranění jedem nebo jej dříve nějaký myslivec odstřelí, což je vlastně již celkem jedno. Ne, rozhodně se mi nelíbila představa, že mi má kořist unikla.

Kde jsi byla? Slyšela jsem bratrův hlas v mysli – očividně měl dosti práce, aby o tom nevěděl.

Na pláži, řekla jsem stroze, avšak stejně jsem si vybavila myšlenky na dnešní lov.

Nemyslíš, že mi je dosti proti srsti, když zabíjíš bezbranné vlky? Zeptal se mě naštvaně a já již slyšela jeho vzteklé vrčení zpoza dveří.

No, jo, pejsánkovi to nevoní, když mu zabíjím příbuzné, odfrkla jsem si, ač jsem to tak nemyslela, jen mě jednoduše naštval – všechny psovité šelmy mě tuto noc naštvaly. Nebyl bezbranný… nebo do tvé definice bezbranných lesních živočichů zapadají vlci velcí jako koně, co se snaží ulovit lidi z pláže? Asi bys byl raději, kdyby slunce zapadlo později a jemu se to podařilo, zavrčela jsem na něj, ač jsem jej neviděla, vzhledem k tomu, že očividně mi můj velký tvrdohlavý bratr nehodlal otevřít domovní dveře a nejsem pavoučí žena, abych vyšplhala po kolmé zdi zpět do okna – alespoň ne bez toho, abych náš domek jemně kosmeticky poupravila. Ale tak mě napadá, kdyby mě roztrhal a snědl, tak by skončil pouze dříve mrtvý, protože by spolykal daleko více jedu, takže jsem neudělala nic až tak hrozného, dodala jsem pak, ač to byla jen výmluva kvůli bratrovi – opravdu mi zrovna moc nezáleželo na tom, zda ten vlk přežije či ne, napadl mě, tak za to jednoduše zaplatí.

Promiň, já jsem si myslel, že… no víš… začal se omlouvat bratr, když otevřel dveře a všiml si mé – stále ještě ne úplně zhojené rány na boku, která by se však měla maximálně do hodiny úplně vyléčit – snad, jizvu rozhodně nechci.

Takže ty si myslíš, že chodím do lesa lovit vlky? Vážně mě máš za takovou bestii? Prskala jsem na něj, nebezpečně se přibližujíc. Bratr ihned stáhl ocas i uši a začal couvat do bezpečné vzdálenosti. Nechápu, jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout! Sakra, já jsem tvá sestra! Copak jsem někdy něco živého zabila? Zařvala jsem na něj v myšlenkách a dle všeho i zavrčela nahlas, protože můj bratr jen zakňučel a lehl si na koberec v předsíni.

Ne… Bello… já… vážně, jsem to takhle nemyslel… Bello… promiň… nevím… já fakt nevím, co mě to popadlo… knučel bratr a já se konečně uklidnila.

Možná reaguji přehnaně, vyslala jsem k němu myšlenku, když jsem to zase byla já – Isabela Swanová, sestra toho roztomilého pejska, který se štítil zabíjení jako čert kříže politého svěcenou vodou. Neřekla jsem, že mě jeho slova nemrzí. Neřekla jsem ani, že mu jeho reakci odpouštím. A on to věděl. A proto zůstal ležet na koberci v předsíni, než jsem zmizela v mém pokoji a pak jsem slyšela bouchnutí domovních dveří – ač popravdě netuším, jak je zavřel – a následné tiché cupitání po schodech, zakončené u bratrova pokoje.

Strhla jsem deku z postele, možná až moc prudce, ač škody jsem hodlala vyhodnotit až zítra a lehla si na zem pod okno, kde bylo poměrně příjemně, kde jsem taktéž o chvíli později usnula spánkem hlubokým a klidným.

Další ráno byla má hádka s bratrem už dávno hozena za hlavu. Vstávala jsem v půl sedmé, jak jsem si na hodinách stihla všimnout, než jsem zmizela v koupelně a následně se vydala dolů do kuchyně.

„Co se to tady děje?“ zeptala jsem se Thomase, když jsem ucítila kouř vycházející od místnosti, do které jsem právě mířila.

„Jen si vařím snídani,“ opověděl bratr nevinně a tak jsem se raději rychle šla podívat, co přesně se v kuchyni děje. Měla jsem správné tušení - na pánvi uhelnatělo něco téměř černého a dle povrchových znaků neidentifikovatelného.

„Co jsi měl v plánu usmažit?“ zeptala jsem se, když jsem se pokoušela - marně - seškrábnout černý, smradlavý hnus z pánve.

„Vajíčka na slanině.“ Thomas zněl naprosto klidně, jako by si vůbec neuvědomil, že jeho pokrm by měl mít jinou než uhlově černou barvu - jo, nejspíše si to neuvědomil. „Proč?“ zeptal se ještě a tím tomu všemu nasadil korunu, když nakouknul do kuchyně.

„Tak zaprvé,“ začala jsem jej poučovat, což bylo v mé roli mladší, ale psychicky vyspělejší, sestry už celkem dlouhou dobu. „Když něco smažíš, musíš zůstat v kuchyni,“ informovala jsem jej a agresivně se snažila seškrábnout zbytek toho, co se kdysi dalo nazývat vejci. „Za druhé, vajíčka se smaží jen chviličku a za třetí, máš zákaz cokoli vařit, smažit či jakkoli tepelně upravovat!“ řekla jsem a naštvaně odhodila pánvičku do dřezu, až v něm udělala jemný otlak, který však byl při bližším prozkoumání celkem dobře patrný. Bratrovi jsem raději dala do jedné ruky misku, do které jsem nasypala cereálie a láhev mléka do druhé ruky. Ten se na mě jen trochu nechápavě podíval, pak se však nevinně a částečně i omluvně usmál a raději zasedl ke stolu. Řekněte mi, je Thomas takhle blbý od přírody, nebo to dělá ten rychlý růst v důsledku loveckého genu? Zauvažovala jsem nad velice důležitou otázkou.

„Jak dopadl tvůj první den ve škole?“ zeptal se najednou bratříček, když jsem si sedla naproti něj. Na chvíli jsem se zamyslela. A rozhodla se. Ač jsem měla ještě včera v plánu jej s těmi upíry praštit přes ten jeho nechápavý psí čumák, změnila jsem nějak během večera názor a rozhodla se ty upíry vyřešit sama. Jednak proto, že vím, že se mu něco takového nelíbí a jednak taktéž proto, že likvidace upírů byla poměrně dobrá zábava. Vlastně jsem už měla plán. Budeme si hrát s kamínky…

„Dobře, mám tam pár kamarádů. Co ty a práce?“ zeptala jsem se, snažíc náš rozhovor odvést jinam - úspěšně.

„Skvěle,“ odpověděl rozzářený bratr a já se musela usmát. Takže jej přijali. Ani se nedivím, v takovém zapadákově nejspíše moc dobrých doktorů nenajdou… a ač je bratr mladý a neumí si sám uvařit snídani, tak teoreticky je na tom určitě jako jeden z nejlepších. A díky jeho schopnostem lovce si dovoluji říci, že by jednoho dne mohl být i jedním z nejlepších… kdyby to však bylo možné, což vzhledem k nesmrtelnosti a údělu lovce příliš dobře realizovatelné není, uvažovala jsem.

„To je super, konečně budeš moci dělat to, co ti jde nejlépe,“ neskrývala jsem své nadšení a tak podpořila jeho další vyprávění ohledně jeho nové práce. Zachránce ve všech ohledech… lovec upírů a lékař v jednom… poměrně výhodná kombinace, vzhledem k tomu, že náš úděl je chránit lidi, ne?

Když jsme se konečně vybrali z domu, odvezla jsem bratra do práce a sama vyrazila do školy. Málem se mi nepodařilo zaparkovat, ale nakonec jsem si našla místečko vedle stříbrného Volva, které se zde však vůbec nehodilo, vzhledem k zbytku osazenstva parkoviště - staré, velice staré, ale spolehlivé auta. A tak jsem vyrazila vstříc dalšímu dni ve škole.

Po obědě jsem se vydala opět do učebny biologie, odhodlaná to přežít a dál pokračovat ve vymýšlení skvělých nápadů na likvidaci několika infekčních šutrů. Téměř jsem se začala radovat, že Edward nakonec do hodiny nepřijde, ale bohužel se za chvíli objevil ve dveřích.

„Ahoj, já jsem Edward,“ pozdravil mě, „a ty jsi Bella, že?“ zeptal se. Poměrně milý, na upíra, ušklíbla jsem se a ani mu jeho pozdrav neopětovala. Za to mi ten kámen nestojí. Přece se nebudu bavit s kamenem? A i kdybych se k tomu rozhodla, raději si najdu nějakou skálu v lesích, než se bavit s upírem. Slyšela jsem jen tichý povzdech, ale pak už se dál marně nesnažil, za což jsem byla vděčná, mohla jsem tak v klidu uvažovat.