Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Led

Do rána jsem přemýšlela o té upírce… Nešlo mi to do hlavy… Proč se proti mně postavila? Vždyť musela vědět, že nemůže vyhrát. Musela vidět, že jsem silnější. Ale nevycouvala. Nepokusila se o útěk… Ona mě přímo vyprovokovala k tomu, abych jí zabila!

Ovšem bratrovi to bylo jedno, pro něj bylo hlavní to, že další upír je mrtvý a on je o kousek blíže ke svobodě – která však pro mě znamenala spíše jen uvěznění zpět v lidské kůži, ano připadalo mi, že jen jako tygr jsem opravdu svobodná… opravdu celá. Avšak on chtěl co nejdříve žít svůj alespoň zpola normální život v nějakém maloměstě a tak jsme se hned další den brzy po svítání vydali na cestu.

Před setměním jsme dorazili do hotelu v Crevelandu, protože bratrovi se očividně kempování nezamlouvalo tolik, jako mě. Ovšem i tak vypadal sklesle. Sedl si do pokoje a hleděl do podlahy. Na chvíli jsem se zarazila, když jsem šla kolem, ale pak jsem se vydala za ním a položila mu ruku na jeho. Ovšem… bylo to zvláštní. Kdežto moje ruce a vůbec kůže byla téměř bílá, on teď vypadal opravdu hodně opáleně.

Bratr si toho však očividně taktéž všiml a tak se na mě s údivem otočil. „Mám bílou srst, ty hnědočernou,“ vysvětlila jsem mu, ač jsem to sama moc dobře nechápala. Ač jsem vypadala na lidské poměry velice zvláštně – téměř bílá kůže a uhlově černé vlasy? To se často nevidí. Matka vypadala taktéž dosti opáleně a srst toho psa byla taktéž… tmavá. „Bude divné, když vypadáme takto rozlišně,“ zamumlala jsem si spíše pro sebe.

„Ať si myslí, co chtějí, my jsme v každém případě sourozenci,“ usmál se na mě bratr.

„Ano… ač patříme každý k jinému kmenu či jak se tomu říká,“ usmála jsem se, ovšem bratr se zamračil. Sakra, to jsem neměla říkat – on o tom vědět nemá! Ale tohle je přece obecné, ne? „Víš… ono je více kmenů lovců, pokud však vím, tak mimo Velké Psy a Tygry se v poslední době neukázali žádní jiní. Víš, Tygři mají takovou knihu, kterou by však neměl vidět nikdo kromě jich samotných,“ vysvětlila jsem bratrovi a ten se na mě nevěřícně podíval, avšak já hned nato zmizela a brzy se objevila i s knihou v ruce – je to sakra můj bratr, nemám mu proč něco zatajovat! Rozhodla jsem se a položila na postel knihu, kterou jsem otočila na stránce, kde byl výpis desítek kmenů či ras lovců, ovšem všechny mimo Velké Psy a Tygry byly přeškrtnuté.

„Páni,“ užasl bratr a přejížděl prstem po slovech starých, jako samotní Tygří lovci, ovšem pak se vrátil do reality. „Měla by sis tu knihu nechat u sebe, jak jsi řekla, nepatřím k Tygrům, takže tohle je jen tvá kniha,“ řekl s pohledem na mě upřeným a já kývla a pak jsem se odebrala do vlastního pokoje, abych si odpočinula, než zítra vyrazíme zase dále.

Na cestě jsme byli již několik dlouhých dní a stejný počet zábavných nocí, při kterých jsme zvládli zachránit životy pěti turistům či jednoduše lidem, kteří se ocitli v nebezpečí jménem upír. Ovšem to pro mě nebylo tak podstatné… přestávalo být podstatné, kolik lidí jsem zachránila. Pro mě byl podstatný počet upírů, které jsem zničila. A pro bratra zase počet životů, které jsme zachránit nedokázali – jednoduše viděl hned všechno pesimisticky, včetně mého pohledu na lov.

Vyžívala jsem se v boji s upíry, ač to pro mě nebyl přímo boj, spíše jen zábava s kapkou nebezpečí. Mě samotnou nikdy žádný upír nepokousal, u bratra se to jednomu podařilo a od té doby jsme si dávali větší pozor – oslabilo jej to na několik dní, kdy se jeho vlastní jed vypořádával s tím upířím. Cítila jsem novou sílu pokaždé, když zmizel ze světa v plamenech nějaký upír. Sledovala jsem plameny ohně, jak olizují ostatky těch stvůr.

Bylo to úžasné. Cítila jsem tu sílu. Tu moc! Věděla jsem, že není nikdo. Nikdo, kdo by nás mohl přemoci. Ne po setmění. Po setmění jsme byli nepřemožitelní. Silní – nejsilnější. Milovala jsem to. Sílu. Svobodu. To všechno. Komu by v té chvíli vadilo to, že má čtyři nohy a ocas?

Procházela jsem se po lese. Bratr se rozhodl spát před setměním a já měla stále lidskou podobu. Ale ani tak jsem se nebála. Cítila jsem, jak jsem každou chvíli silnější. Cítila jsem, že brzy ze mě bude lovec – brzy budu tygrem. A v tu chvíli jsem uviděla svůj cíl. Čekal na svou večeři. Která se již nikdy nedostaví… už nikdy neochutná lidskou krev, ušklíbla jsem se.

Za pár minut jej zabiji. Ale teď vypadám bezbranně. Teď si může myslet, že mu nic nehrozí. Teď si myslí, že má štěstí, když mě potkal. Viděla jsem i na tu dálku, když se začal přibližovat s nádechem, aby zachytil mou vůni – tu, která jej lákala více, než by měla obvyklá lidská. Bylo to jednoduché, když se totiž zakousne, tak se tím už sám dosti oslabí a vlastně brzy na otravu naším jedem zemře, ač mě by to taktéž oslabilo, dokázala bych se s největší pravděpodobností dostat pryč. A kdyby ne? Lovci žijí jen pro to, aby zabíjeli upíry, a počítá se s tím, že zemřeme při jejich lovu.

Na to, že byl můj nový známý upír, měl poměrně tmavou kůži a jeho rudé oči zářily temně a hladově. Usmál se, když došel až ke mně. Na hlavě měl dredy a jako člověk musel být celkem zajímavá osobnost. V obyčejném turistickém oblečení však vypadal celkem… nepatřičně. Rozhodně by mi i jako člověku přišlo divné, kdybych na něj v lese narazila, ač vypadal mile. Milý upír, Bello, ty jsi tedy číslo! Tohle dokáže říct jen někdo, komu už ti upíři lezou na mozek, pomyslela jsem si pro sebe, ač mi začínalo připadat, že to nejsou přímo myšlenky mě, ale toho tygřího lovce ve mně.

„Dobrý den,“ pozdravil, „Co mladá dáma jako vy pohledává v lese takto samotná?“ zeptal se s úsměvem na tváři, z kterého na jednu stranu mrazilo, ale na druhou stranu pro nepozornější a ty, kteří se nesoustředili na jeho nedávný výraz krvelačnosti v očích, mohl působit opravdu mile a příjemně.

„Dobrý den, pane, zabloudila jsem,“ zatvářila jsem se trochu vyděšeně, „nevíte, kudy se dostat ven z lesa? Bojím se tmy a jistě slunce již brzy zapadne.“ Hrála jsem to očividně dosti přesvědčivě.

„Jistě, paní… hned vám ukáži cestu ven. Mimochodem, mé jméno je Laurent,“ řekl s úsměvem a přišel ještě blíže ke mně, přičemž se zastavil jen kousíček ode mne, načež se opět usmál, tentokráte však už neskrývajíc krvelačnost v očích, ovšem mě nevylekal ani maličko.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem a úsměv mu oplatila s tím, že za chvíli už jsem stála na svých čtyřech tlapách. Viděla jsem jeho vyděšený zmrzlý výraz a v mžiku se odrazila, přičemž jsem mu však jen utrhla ruku, s kterou jsem zatřepala v tlamě a odhodila pryč. Zařval bolestí. Kroužila jsem kolem něj. Čekala jsem na další chybu, při které bych jej mohla zbavit další končetiny. Neměl šanci utéct. V jeho očích se zračil jen děs. Nedýchal. Všude vládlo ticho. Stále jsem kroužila. Drápy se zarývaly do země. V tygří podobě se usmívajíc.

Kdyby měl srdce, právě by prodělal infarkt, usmála jsem se nad svými myšlenkami ceníc na Laurenta bělostné zoubky. Ale jeho srdce nebije. Nemá duši. Nemá být živ. Patříc do pekla! Uvrhnut do temnoty! Vrah musí být potrestán, probíhaly mi hlavou myšlenky.

Odrazila jsem se. Let. Dopad. Křupnutí. Zatřepala jsem další částí jeho paže a pustila jí na zem, přičemž jsem dala šanci tomu chudákovi utéct. Ovšem nenechala jsem mu dosti času. Pustila jsem se za ním mezi stromy. Štvala jej jako zvěř. A skočila. Srazila jej k zemi.

Všichni budete platit za své hříchy. Všechny vás zničím. Pomstím své rodiče. Bojte se mě! Bezcitné stvůry! Pomyslela jsem si. Cítila jsem to vzrušení z lovu. Nebylo to veselí. Ale bylo to intenzivní a dávalo mi to daleko více síly. A daleko více uspokojení. Nebyla jsem šťastná, ale milovala jsem to. Zní to divně, ale tak to bylo.

Sledovala jsem upíra, jak se snaží vstát, drápy zabořené hluboko v jeho kůži. S každým prudkým pohybem si způsoboval větší bolest, protože si tak tvořil nové šrámy. Hluboké šrámy v jeho jinak bezchybné kůži. Šrámy, které vyplňoval jed lovce. Stačilo se jen sklonit a trhnout zuby. Tak jednoduché to bylo.

Zařvala jsem přes celý les. Byl to řev vítězství. Ten řev, který v sobě ukrýval znamení mého úspěchu při lovu. Rozcupovala jsem jeho tělo na kousíčky a čekala na svítání. Na svítání, které z kousků upírova těla udělalo jen svítící hromádku, kterou jsem zapálila a nechala shořet na prach, který zde roznese vítr.

A šla jsem zpět. Bratr se netvářil nadšeně, když viděl, jak moc jsem spokojená. Jak moc mě baví si přehrávat v hlavě stále ten Laurentův výraz, když jsem se proměnila… když jsem se z kořisti stala lovcem. Nebo když pochopil, že jsem silnější i rychlejší než on. Bratr to věděl. Věděl to, protože mé myšlenky v noci bral jako svůj sen. A bylo mu to nepříjemné. Nedokázal se v tom tak vyžívat.

Ano, jsem ten nejdokonalejší lovec. Ani upíři se mi nemůžou rovnat. Koho by napadlo takhle vyděsit upíra? Jednoduše to bylo perfektní. Budu si to muset zopakovat. Ten jeho výraz? K nezaplacení, usmívala jsem se nad svými myšlenkami, když jsme pokračovali v cestě. Ač nevím, od kdy mají upíři jména… tedy spíše nač jim jsou, vždyť jsou to stvoření bez duše, bez živého srdce, nejsou živí… tak proč jméno? Ač… alespoň si budu moci psát jmenné seznamy, že? Ale příště si beru fotoaparát, pro jistotu. Doufám tedy, že mýtus ohledně toho, že upíři na fotkách nejdou vidět, není pravdivý – byla by škoda přijít o tak krásné snímky vyděšených monster.