Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Lest

„Hnusní upíři.“ Ode dveří ke mně dolehl hlas mého bratra, zněl nanejvýš rozčíleně a to jeho jen tak něco nerozhodilo. Ovšem pokud se to týkalo upírů - Thomas neznal bratra.

„Co se děje, Thomasi?“ zeptala jsem se a vykoukla zpoza rohu, ve tváři zvídavost. Měla jsem samozřejmě tušení, které upíry myslel, ale nevěděla jsem, jak se mohl dozvědět o tom upířím problému ve škole. Jeho odpověď mě však opravdu udivila.

„V nemocnici léčí upír!“ vyštěkl Thomas a opravdu se to štěknutí podobalo více, než by bylo zdrávo. Sama jsem se divila tomu, že mu přitom vůbec šlo rozumět. Bratr vypadal silně rozrušeně a já jej chápala - sdílela jsem jeho pocity, protože to vypadalo, že toto městečko je upíry zamořené. Má tygřice se však v duchu tetelila blahem, dravá po ničení těch stvůr. Ano, lepší místo jsme si vybrat nemohli, ale v upír a v nemocnici? Svět se snad úplně zbláznil…

„C - Co?“ zadrhla jsem se i při tak jednoduchém slovíčku a neodvážila jsem se pokračovat.

„Přesně jak jsem řekl. Upír. Carlisle Cullen. Pracuje se mnou v nemocnici,“ opakoval bratr a odhodil kabát, který se zavěsil přesně - bratr si ani neuvědomoval, že ten vztek dal navrch lepšímu vnímání vypůjčeného od jeho vnitřního lovce. „Musíme něco vymyslet,“ pronesl pak. „Ale tak, aby jeho zmizení nebylo na nás,“ dodal.

„No… to bude složitější. Vlastně myslím, že těch upírů je zde šest,“ řekla jsem nakonec a tak odhalila i zbytek šikujících informací o obyvatelstvu tohoto městečka.

„Šest?!“ vypískl bratr. „Počkat… jak to, šest? Tys viděla nějaké další upíry?“ zeptal se mě šokovaný a já nechápala, proč se tak diví mým známostem s upíry. Vlastně pravda, není zrovna obvyklé, že bych znala upíra, který neskončil na kusy a v ohni, uvědomila jsem si.

„Jsou to mí spolužáci,“ přiznala jsem zatajení této veledůležité informace. „Mám s nimi společné hodiny,“ dodala jsem pak, protože opravdu nemělo cenu něco zatajovat - do té akce očividně půjdeme oba, a čím více podrobností bratr zná, tím lépe se nám bude plánovat vymícení této kamenné rasy.

„Dobře, takže co to udělat takhle…“ začal tedy bratr s plánováním. Kupodivu to bral v klidu, dle všeho si již zvyknul na nutnost zabíjení upírů pro ochranu lidské rasy a získání naší smrtelnosti - jen doufám, že ta cesta ke smrtelnosti bude dostatečně dlouhá. „Mohla by sis získat jejich důvěru. Nebo alespoň některé vylákat chvíli před setměním. Nechci tě urazit, ale vypadáš jako upír, což v této situaci bude poměrně výhoda, takže je budeš moci nalákat do pasti a společně je zničíme,“ navrhl bratr. S tím jsem rozhodně souhlasila. Nebude zas tak těžké získat si Edwardovu důvěru, pomyslela jsem si s úšklebkem, když jsem si vzpomněla na dnešní odpoledne… Tenhle lov bude ještě zábava.

Další den ubíhal velice rychle. Kupodivu se mi totiž podařilo setřást Jessicu, ovšem s Mickem jsem takové štěstí neměla - jen kdyby viděl mou druhou stránku osobnosti, nejspíše by se držel dál sám.

Můj úkol začal při hodině Biologie a už předem jsem si připravovala, co vlastně řeknu, aby to znělo přesvědčivě. Edward dorazil chvíli před zvoněním, ale chvíle by mi měla stačit pro mou malou divadelní hru.

„Ahoj. Jsem Isabela, ale je pravda, že většinou mi říkají Bella,“ pozdravila jsem jej s úsměvem na tváři, když si přisedl.

„Ahoj, ty se se mnou bavíš?“ zeptal se mě Edward trochu podrážděně, což mě zaskočilo. A on zakroutil hlavou, ale pak pokračoval. „Edward,“ představil se - opět - tentokráte již milejším tónem. „Včera jsi očividně nebyla ve své kůži, že?“ zeptal se s náznakem humoru a já měla co dělat, abych neprotočila oči. Omlouvat se ti rozhodně nebudu, pijavice, pomyslela jsem si však nakonec. Tak nízko, abych se omlouvala kameni, opravdu neklesnu. Pche! pokračovala jsem v duchu uraženě.

„Promiň,“ omluvil se, ač jsem trochu nevěděla za co - Ne, že by se neměl zač omluvit, v prvé řadě za svou mizernou existenci, ale pochybuji, že zrovna na tohle myslel při vyslovování toho slova, pomyslela jsem si kysele. „Nechtěl jsem tě urazit,“ usmál se na mě. Jo, tak tohle opravdu nebude tak těžké… Možná si myslí, že budu skvělý zákusek, přece jen… lovci přece svým obětem voní daleko lépe než ostatní lidé… V případě pozvání na večeři neváhám přijmout, ale myslím, že máme každý trochu jiný názor na to, kdo bude hlavním chodem. Ta myšlenka měla nečekaně zákeřný tón.

Pak však již zvonilo, ovšem to ani jednomu z nás nezabránilo v občasném prohození několika slov, protože přece jen, hodina byla více než nudná.

„Nechceš doprovodit na další hodinu?“ zeptal se mě Edward mile. Usmála jsem se, doopravdy, ne hraně, ale ne tolik nad jeho otázkou, jako spíše nad tím, jak jednoduchý tenhle úkol byl.

„Jestli se ti chce,“ začala jsem s úsměvem. „Mám tělocvik, co ty?“ zeptala jsem se jej.

„Matematiku, ale milerád tě doprovodím,“ odpověděl s úsměvem, který byl… Ne! Rozhodně mě nepřitahuje úsměv žádného bezcitného šutru! Ani náhodou!

Tělocvik byl naštěstí jedním slovem uvolňující. Hráli jsme totiž vybíjenou a tato hra mě bavila už jen díky menší pomoci mé tygří poloviny. Ovšem musela jsem si samozřejmě dávat pozor, abych někoho nezranila a nevzbudila tak nechtěnou pozornost. Mick se mi - k jeho velké smůle a mé škodolibé radosti - připletl do cesty a schytal nepříliš jemnou ránu do zad, až tiše zasyčel, takže dle všeho jsem to neodhadla úplně dobře - nebo možná odhadla, jen jsem byla kapánek škodolibější. Kupodivu se mě snažilo vybíjet hodně z mých spolužáků, nejspíše proto, abych se konečně unavila - chyba úsudku, vždy jsem to chytila, tedy až na pár případů, kdy jsem chtěla podpořit mou roli člověka a dělala jsem, Jako bych jen stěží uhnula před letícím balónem. I tak jsem však nakonec tak nějak vyhrála - a někteří otrapové, kteří si nedávali pozor, či mě štvali už jen svou přítomností tak schytali poměrně nepřiměřené rány.

Ovšem účel to splnilo, po tělocviku jsem v sobě neměla vůbec žádnou zlost, byla jsem spokojená a uvolněná. A tak jsem s tichým pobrukováním jakési melodie jela zpátky domů - možná v až příliš dobré náladě.

Další den na mě však čekalo překvapení. Naprostý šok. Když jsem vyšla z domu, vedle našeho auta stálo stříbrné Volvo a v něm… Edward Cullen. Usmál se na mě a mávnul mi a já zjistila, že nejsem jediná, kdo je tímto zvratem událostí překvapen. Bratr se taktéž zarazil a koukal jako tele na nová vrata, ale pak velice inteligentně zatřepal hlavou a vzal mi z rukou klíčky.

„Jo, dneska si nejspíše auto můžeš nechat,“ kývla jsem hlavou a vyrazila směrem k autu. No což, hlavní je, že vše jde podle plánu… možná trochu rychleji, než bylo předpokládáno, avšak žádná škoda.

„Jen dávej pozor, lovkyně, ať se sama nestaneš kořistí,“ zaslechla jsem bratra téměř šeptnout, než se sám vydal do práce. Samozřejmě. Vždyť já jsem vždy opatrná… nějaký hloupý upír na mě nemá, protočila jsem v duchu oči a tu dobu ještě netušila, jak naivní jsem byla.

Celou cestu do školy se mě Edward stále a pořád na něco ptal… samé hlouposti. Pochybovala jsem, že by jej cokoli z toho mohlo zajímat. Dle všeho pouze nechtěl, aby konverzace nestála a neuměl najít jiný vhodnější způsob - až později mi začalo být divné to, že jsem se k němu chovala, jako by byl člověk…

„Co jsi zač?“ zeptal se však najednou. Zatvářila jsem se, Jako bych nechápala, co tím myslí. Jeho otázka mě však v záplavě těch zbytečných drobností překvapila, což mě vzápětí vyděsilo. Byl pozorný a odvedl mé myšlenky jinde, takže mě téměř nachytal. Téměř. Ovšem i tak bylo zlé, že byl jen kousek od mého tajemství, což pro mě bylo životu nebezpečné - kdyby odhalil pravdu, byla bych mrtvá na místě. Mým štěstím bylo, že jsem nebyla jediná, kdo si se svou kořistí pohrával.

„C - Co?“ zeptala jsem se a zmateně zamrkala. V posledních dvou dnech bylo toto slovo nějak často v mém slovníku.

„No, na první pohled vypadáš jako člověk, ale nechováš se tak,“ vysvětlil a já jsem cítila, jak se mi zrychlil tlukot srdce a přitom jsem zatajila dech - špatný nápad! Jen co jsem si to uvědomila, opět jsem se nadechla, to mi naštěstí nějakým způsobem pročistilo mysl.

„Nevím, o čem to mluvíš, jak bych nemohla být člověk? To bych byla jako co?“ zeptala jsem se a nakrčila obočí. Bála jsem se, že mou lež prokoukne. Ovšem já jsem se snažila opravdu hodně, aby se tak nestalo.

„Nic,“ řekl nakonec a nahodil jiné téma. Toho jsem se chytila jako topící pomocného lana a v duchu si oddychla. Nejspíše jsem dostatečně přesvědčivá… měla bych to ještě někdy vyzkoušet, napadlo mě bezděky.

Když jsme dorazili ke škole, Edward mě samozřejmě doprovodil na první hodinu. A tu jsem měla právě s jeho sestrou Alice. Alice nebyla zrovna nejpřívětivější, nebo spíše vypadala neuvěřitelně podezřívavě, celou hodinu mě potají sledovala - kdybych byla člověk, nejspíše bych si toho nevšimla. Vypadala, jako by o mě věděla až moc… a to mě děsilo. Samozřejmě byla hloupost, aby znala moje malé nebezpečné tajemství, ovšem… vypadalo to, že něco přinejmenším tuší.

Pak jsem již Edwarda ani jeho sourozence přes dopoledne nepotkala. Ovšem očekávala jsem, že na obědě bude sedět jako vždy u jejich stolu. Ale nebyl tam. Že by odešel? napadlo mě a při té myšlence jsem si uvědomila, že by mi bylo líto, kdybych jej už dnes nespatřila. Sakra, Bello! Vzpamatuj se! Musíš ho zničit! Nesmí ti to být líto! napomenula jsem se v duchu - nebo moje vnitřní tygřice, to nevím jistě. Pochopila jsem však, že tohle přátelství, ač trvá jen dva dny, je již příliš.

Najednou jsem jej však spatřila. Seděl u jiného stolu. Sám. A usmíval se na mě!

Bezděky jsem mu úsměv oplatila, když jsem došla k onomu stolu. „Ahoj, Edwarde.“

„Ahoj,“ pozdravil mě taktéž a já se posadila vedle něj.

„Tak jsem si říkala, co zajít o víkendu na procházku po lese? Zdejší lesy jsou fascinující, jako by byly jedním velkým živým organismem,“ začala jsem tedy nabídkou, která pro mě znamenala konec téhle šaškárny. Musela jsem jej vylákat z civilizace a les byl můj druhý domov. Prostě perfektní místo.

Edward se na chvíli zamyslel a pak se nenápadně podíval směrem k Alice. Já se raději soustředila na své myšlenky. Musela jsem to ukončit co nejdříve, to bylo jasné. A když bude sám, bude jej tak lehké zničit… a pak jen nějak rozkouskovat i ten jeho klan, nebo bychom je možná mohli zvládnout společně s bratrem sami… Kde asi takoví upíři bydlí? Někde tu nějakou kobku, kde se schovávají mít musí, ne? uvažovala jsem, ovšem to mě již z dumání vyrušil jeho hlas.

„Dobře,“ usmál se na mě nakonec. Sic sis právě vykopal vlastní hrob, ale děkuji za pomoc, upíre, usmála jsem se v duchu a s novou chutí se pustila do jídla.