Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Neporazitelní

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem bratra, když vysvitly první paprsky slunce a on se rozhodl probudit-se.

„Dobré ráno,“ zívl. Na chvíli jakoby se zasekl. „Takže jedeme domů?“ zeptal se, když mu došlo, že se jeho sestra právě objevila zase před stanem a očividně ve velmi dobré náladě. Ušklíbla jsem se.

„Ano, jsem připravená roztrhat pár bezcitných kamenů,“ odpověděla jsem se zubatým úsměvem.

„Dobře, takže večer… teď, když jsi konečně člověk, bychom se mohli někam stavit na jídlo. Určitě máš hlad,“ řekl bratr a pousmál se na mě - dle všeho vážně očekával, že jsem vážně strávila ty dny hladověním. Pravda, do včerejška tomu tak bylo. Ale velmi hloupý nápad toto, nechat mě vyhladovět, abych si svou šílenou akci rozmyslela.

„Ne, hlad vážně nemám,“ odpověděla jsem s úsměvem. S odstupem má půlnoční svačinka vypadala docela nechutně, ale ne tak, jak bych si myslela, že bude. Žádné zvednutí žaludku a hrozba toho, že bych maso vyzvracela, prostě mi to připadalo docela normální - v rámci možností.

Bratr zezelenal. Nejspíše přece jen naše spojení v noci fungovalo správně. „To ne… fuj, nemůžeš být alespoň na chvíli člověk? Vždyť už jsi skoro stejná jako upíři!“ vyprskl bratr, bohužel mu ta chvíle, kdy nemohl promluvit, jelikož by jistě vyklopil obsah žaludku, nestačila na to, aby si svá slova promyslel, jelikož tohle od něj nebylo vůbec inteligentní.

Řekl to nejhorší, co říci mohl. Připodobnit mě k upírům! To bylo i na mě moc. Bylo a vždy bude. Propálila jsem jej tím nejnezávistnějším pohledem. „Tohle jsi přehnal,“ informovala jsem jej jedovatě. To nejhorší, co mi kdy kdo mohl říci, mi řekl zrovna vlastní bratr. V tu chvíli jsem si vážně přála být opět tygrem, jen tygrem a pouze tygrem. Vždy a navždy. Protože jsem cítila, že jen v mé druhé podobě jsem to já. Teď již ano. Lidskost vyprchala. Já byla šelma. Jednající instinktivně. Dle pudů.

A najednou se stalo něco neuvěřitelného. I když kdo ví, co je u nás ještě nemožné? Najednou jsem stála na všech čtyřech a cítila se lépe, daleko lépe než kdykoli předtím. Úžasně. Volná.

„C - Co to?“ ptal se bratr zděšeně a o pár kroků ustoupil. Chtěla jsem odpovědět, ale samozřejmě jsem nemohla. Tiché zavrčení jen ještě více vyděsilo mého bratra a tak jsem se vrhla ke stanu, který jsem sic nejspíše vážně poškodila, ale to mi bylo aktuálně jedno. Roztrhla jsem část batohu a chňapla klíče do tlamy a vrátila se s nimi k bratrovi, kterému jsem je předala k nohám. Koukal na mě, jako vyoraná myš.

„Co mám dělat?“ ptal se, „snad takhle nechceš jet do Forks!“ Ta myšlenka byla naprosto nehorázně hloupá - těžko bych se vlezla do auta. Záporně jsem zavrtěla hlavou. „Tak co mám dělat?“ ptal se dále. „Napiš vzkaz!“ napadlo jej a já si jen povzdechla - v tygří podobě pro mne jemná motorika nebyla nic jednoduchého.

Ani jsem netušila, jak, ale drápy jsem vytáhla naprosto bez problému - mé vnitřní já se mnou pro jednou souhlasilo, ač počkat, to nebyl žádný jiný hlas! Všechno jsem si to uvědomovala vědomě! Žádné podvědomí, jen vědomí.

Zabořila jsem své drápy do kamene a bylo to jako krájet máslo nožem, když jsem do něj ryla. V každém případě, nakonec se mi podařilo napsat několik písmen, které sic zdaleka, ale přesto připomínaly slova rod a kniha. Vypadalo to téměř beznadějně, ale bratr nakonec pochopil. A já taktéž něco pochopila - proč se říká: Škrábeš jako kočka.

„Dobře, zůstaň!“ přikázal bratr, avšak já neměla nejmenší chuť jej uposlechnout - zvláště proto, že na mě volal příkazy jako na psa. Vydala jsem se za ním k autu a bratr již za chvíli vytahoval těžkou knihu a rozložil ji přede mne, načež jí začal pomalu otáčet, než jsem položila tlapu na jednu stránku, kde mě upoutal nápis: „Královna lovců“ a tak jsem začala číst.

Tygří šamanka, (Velká) Šamanka nebo třeba Královna lovců. Všechny tyto pojmy označují v různých etapách dějin ženu, která většinou vedla společenství Lovců. Ženu z kmene Tygrů, která oplývá vždy výjimečnými schopnostmi. Kromě nadpřirozené síly, rychlosti a až šokující schopnosti pamatovat si všechny detaily událostí, které se staly od doby, kdy této schopnosti nabyla je totiž Královna taktéž schopna se dorozumívat ve své zvířecí podobě kromě svého vlastního rodu taktéž se všemi ostatními Lovci a přeměňovat se kdykoli se jí zachce.

Tyto schopnosti nabývá Královna ve chvíli, kdy se vzdá většiny své lidskosti a naprosto a upřímně příjme svou druhou duši. Díky tomu byly taktéž v dávných dobách uctívány v mnoha kulturách jako Bohyně, jelikož se tradovalo, že aby bylo toto možné, musí být druhá duše nikoli jen zvířecí, ale Božská a některé kultury vlastní taktéž domněnky, že takováto duše je schopna s lidskou částí osobnosti komunikovat aktivně dříve, než se moc Královny projeví.

Avšak i v kulturách, kde se takováto žena neuctívala jako Bohyně, se těšila velké úctě a vedla pak celé společenství Lovců na daném území - bez ohledu na kmen.

„Nic o přeměně zpět v člověka se tam nepíše,“ informoval mě bratr.

„Toho jsem si všimla,“ odpověděla jsem mu, avšak místo toho, abych slyšela tygra, jsem slyšela svůj vlastní hlas úplně normálně - očividně jsem však byla jediná. Bratr se lekl a uskočil před mým vrčením. Usmála jsem se, ač i to muselo být děsivé.

„Tohle mi už nedělej!“ vykřikl bratr. No, proměnit se očividně budu muset sama bez cizí pomoci. Ovšem dle všeho to lze… Chci být opět člověkem! zkusila jsem v duchu přikazovat, ale nic. A o žádném zaříkadle se nikde nic nepsalo, takže to muselo jít nějak jinak.

Štvalo mě to, opravdu jsem aktuálně chtěla být člověkem, jelikož být tygrem čtyřiadvacet hodin denně se aktuálně nejevilo již tak zábavně, jako předtím. A pak jsem se začala měnit. Ale ne tak, jako obvykle. Pomalu. Postupně. Srst začala zarůstat zpátky skrz látku oblečení, zpátky do kůže měnit se na jemné obyčejné chloupky nebo mizet úplně.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se mě bratr.

„Netuším,“ odpověděla jsem ne zcela upřímně a nechala změnit i poslední jedový drápek na mé již lidské ruce zpátky v nehet a tak jsme mohli vyrazit zpátky domů.

„Děkuji,“ řekl bratr znenadání, když jsme byli na cestě zpět do Forks. Příliš jsem jeho nenadálé díky však nepochopila.

„Za co?“ zeptala jsem se tedy.

„Že jsi taková,“ odpověděl bratr. Zarazila jsem se. Myslí na to, na co myslím, že myslí?

„Jsi rád, že je chci zničit?“ zeptala jsem se, neskrývajíc překvapení.

„Ano. Isabelo, vždycky jsem byla rád, že mi pomáháš. Vím, že to neděláš pro sebe, vím, že ty tenhle život miluješ,“ odpověděl, dívajíc se před sebe - dle všeho pro něj bylo velice výhodné, že zrovna řídil a tedy nemusel koukat mě do očí.

„Taktéž se jich chci zbavit… všech upírů,“ odpověděla jsem tedy, ač to nebyla pravda - kdyby to bylo na mě, nechala bych alespoň jednoho žít, abych měla i svou druhou podobu - ač, byla bych schopna několik lidí obětovat kvůli svému vlastnímu štěstí? Opravdu bych dokázala být tak sobecká, kdybych neměla bratra?

„Jen… byl bych rád, kdybys mi něco slíbila,“ pokračoval bratr však. Chvíli jsem sledovala mimiku jeho tváře a pak kývla, abych se dozvěděla, co vlastně po mě bude chtít. „Nechoď za nimi sama. Chci, abys mi slíbila, že se nepokusíš je likvidovat samotná, ale že si necháš pomoct. Vím, že si teď myslíš, že jsi daleko mocnější než kdokoli jiný a že ti nemůžou ublížit, ale já o tebe mám strach; jsi stále moje mladší sestra,“ informoval mě bratr.

„Dobře,“ souhlasila jsem tedy. Dokud nezmizí všichni upíři. A co pak? Když náš úděl dokončíme, vrátí se mi všechna ta lidskost? Budu pro něj truchlit? Bude mi to líto? Nejspíše ano… ale já se s tím vyrovnám, zvládnu to, pronesla jsem v duchu, ač ne zrovna přesvědčivě - sebe samotnou jsem přesvědčit nedokázala. Ne s těmi vzpomínkami.

A tak se mi v hlavě začal rodit plán. Edwarda jsem hodlala nechat pro sebe - musela jsem. Jelikož jsem věděla, že bych nedokázala vidět to, že by jej zničil můj bratr. A věděla jsem, že by měl výčitky, což nebylo žádoucí. Zítra. Udělám to co nejdříve. Musíme se vrátit na tu louku… musím to pohřbít a takhle to bude nejlepší. A pak… s bratrem se vydáme za ostatními. Bude stačit, když první zničím Carlislea… s ostatními by neměl být žádný problém. S bratrem nás nic nezastaví. Nás dva ne.