Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Nové

Narozeniny… Je to tady… Stanu se lovkyní… Musím… pomyslela jsem si s úsměvem. Od doby, co jsem po ránu otevřela oči, mi probíhaly hlavou tyto myšlenky a rozveselovaly mne. Nic mi nemohlo mou náladu pokazit. Jsou to už téměř tři roky od té události na hřbitově. Můj bratr i já žijeme stále poměrně obyčejný život, ale když budeme oba lovci, tak se vypravíme do světa. Bratr to ještě neví, ale já si jsem jistá svým posláním – být zkázou upíří rasy a ochránit lidi před jejich útoky.

Budu Bernardýn nebo Ovčák? Snad ne pudl nebo jezevčík, to by se mi bratr smál, pomyslela jsem si. To by bylo pak prokletí, dodala jsem pak s tím, že jsem nad označením, které používal bratr, jen pokrčila nos. Ano, můj bratr se s tím stále nesmířil a nejspíše se nedokáže ani nikdy pořádně smířit, povzdechla jsem si s tím, že jsem však věděla, že pokud dokončím svůj úkol – a já jej dokončím – tak budu zase člověkem, avšak to bylo daleko. Svět je zamořen upíry.

Těšilo mě to, že mám tuhle moc v krvi. Nikdy jsem neměla mnoho kamarádů, nebývala jsem oblíbená a spíše se krčila v koutě jako ta šedá myška třídy. Ale teď jsem mohla být jedinečná, ač jsem o té jedinečnosti mohla vědět jen já a můj bratr. Ale to hlavní… Budu moci být volná! Mnohonásobně silnější lovec se skvělými smysly, který má za úkol ničit ty, kterých se lidé obávají. Ty myšlenky mě povzbuzovaly k čím dál většímu veselí.

Když se začalo stmívat, kráčela jsem na balkón s úsměvem na tváři. Bratr se posadil vedle mě s mučednickým výrazem, ale já se musela ještě více pousmát. Krása, pomyslela jsem si při pohledu na zapadající oranžový kotouč, jenž se stále více a více propadal za městské stavby i kopce v dáli.

A pak nastala tma. Tedy ne. Pořád jsem viděla téměř jako za světla. Ale něco se změnilo. Slunce již nesvítilo. Jen na obloze se rýsoval měsíc s hvězdami, které se mi musely odrážet v očích, jak jsem je se zaujetím sledovala. A pak jsem se otočila na bratra, který sledoval hvězdy se stejným zaujetím. Avšak ač by měla být tma, já dokázala přesně – možná ještě lépe než kdysi – popsat barvu každého chloupku bratrovy srsti. Viděla jsem na něm celou paletu barev – hnědá, černá, bílá, ale taktéž žlutá a oranžová. Hnědé tlapky, tedy až na pravou přední, která měla na sobě uhlově černý „řetízek“.

A pak se na mě otočil. Jeho oči měly barvu hořké čokolády a já v nich viděla třpyt desítky hvězd. Ovšem bratr jemně ucouvl. Jako by mě nepoznal. Lekla jsem se. Zformulovat však otázku ohledně toho, co se stalo, se mi nedařilo. Pouze jsem vydala neidentifikovatelný zvuk, který mého bratra přinutil k úsměvu.

Jen na něco mysli, řekl mi bratr, když uviděl zmatek v mých očích – poslal mi i obrázek toho, jak mé oči vypadají. Byly světlé a nesly barvu modrou, z části pak jemně nazelenalou. A kolem oka jsem měla bílou srst, z části přerušenou taktéž černým ohraničením oka šelmy. Bylo zvláštní se dívat do vlastních očí bratrovou myslí.

Jak vypadám? Zeptala jsem se jej myšlenkou, protože jsem chtěla vědět, proč se vylekal a málem mě nepoznal.

Úchvatně, řekl bratr, ač zněl stále trochu zaskočeně. Ovšem pak jsem se už viděla v jeho mysli, ač jsem prvně nemohla uvěřit tomu, co mi ukázal – nevěřila jsem, že si to jen nevymyslel. Srst tvora, kterého mi ukázal, byla bílá a měla několik černých pruhů s tím, že na některých místech byla srst méně zářivá, matnější a až do šeda. Jemně zakulacená malá ouška vypadala roztomile, stejně jako černý čumáček. Byla jsem nepochybně tygrem… avšak, bílým! Ne přímo albínem, ale přibližovala jsem se k tomu. Když jsem se pak podívala na své tlapky sama a viděla jsem daleko lépe. Viděla jsem tu sněhově zářící srst, jemně se lesknoucí ve světle luny. Černé pruhy na mé srsti byly tmavé jako uhel a stejně tak se lesknoucím. Ano, viděla jsem dle všeho ještě lépe než můj bratr.

Usmála jsem se, ač se toho můj bratr nejspíše leknul, protože uskočil tak, že málem spadl z balkónu – jak bychom to vysvětlovali, to jsem netušila a tak jsem raději ustoupila, aby bratr přišel blíže a nedošlo k pádu z několika pater této budovy. Bratr však jen zakroutil hlavou a vydal se dovnitř. A tak jsem šla za ním. Všechno jsem viděla lépe než za dne. Bylo to… úžasné! Okouzlující! Prostě neuvěřitelně krásné.

Bratr jen drknul svým hodně mohutným tělem do skříně a dolů se sesypaly arašídové křupky, které okamžitě začal sbírat, protože se očividně nenajedl dostatečně jako člověk – nebo se jen chtěl předvést.

Jsi dobrý, usmála jsem se na něj a posadila jsem se kousek od něj.

No, musím mít nějaké zásoby, zazubil se na mě bratr a pak kouknul nahoru na kuchyňskou linku. Pokud máš ještě hlad, je tam několik chlebíčků, myslím, že když se postavíš na dvě, tak se ti podaří si je odchytit, zasmál se a byla pravda, že jsem moc jídla nesnědla, když jsem se tak moc těšila na to, až se stanu lovcem.

A opravdu, bylo poměrně jednoduché položit své mohutné tlapy na kuchyňskou linku a vzít odtamtud jeden z chlebíčků s kyselými okurkami a salámem. Kdyby tady teď někdo přišel, tak se bude hodně divit, zasmála jsem se.

Tak co, nadšení opadlo? Zeptal se mě bratr s lišáckým úsměvem.

Co tě to napadlo? Za nic na světě bych tenhle kožich nevyměnila, ale budu muset zítra uklidit ten nepořádek, zabrblala jsem pak s pohledem na binec, který zbyl po bratrovi a jeho křupkách, načež jsem do něj drkla, až zavrávoral a jen stěží se udržel na svých psích tlapičkách – a to jsem si myslela, že větší než bratr být nemůžu, opravdu jsem se přepočítala, pomyslela jsem si s úsměvem. Snad sis nemyslel, že bych tak brzy svého nového a lepšího života litovala bratříčku… ač, zítra se musím vyspat přes den, dodala jsem pak s úsměvem a nahlas si zívla, což bratra donutilo o kus ustoupit a já jsem s úsměvem přeběhla do svého pokoje, kde jsem se uvelebila v klubíčku na měkoučké posteli.