Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Rozsudek

Probudila jsem se opět ve své vlastní posteli v našem domě u lesa. Věděla jsem, co musím udělat a věděla jsem, že čím dříve, tím lépe pro mne. A tak jsem se po snídani vydala do školy.

Nejspíše jsem nebyla příliš přátelská - nebyla jsem lidská - a snad proto se ode mne drželi spolužáci v dostatečné vzdálenosti. Žádný Mike. Žádná Jessica. Konečně klid. Prostě perfektní, pomyslela jsem si s úsměvem na tváři.

Potkala jsem se i s Alice, která mě však probodávala zlostnými pohled, jen co na mě narazila. Netušila jsem proč. Ač těžkou hlavu jsem si z toho nedělala - teď jsem se již nemusela bát. Mohla jsem se proměnit, kdykoli se mi zachtělo. Kdykoli. Tenhle úsměv byl děsivý. Žádní upíři. Už mě nikdo nedostane… ale dneska… dnes se budu ještě držet plánu. Dnes musím přesvědčit sama sebe, že to dokážu, pomyslela jsem si, ač mě velmi zajímalo, proč mě Alice tak nenávidí. Ne, že by neměla důvod. Ale… o tom přece vědět nemůže. To je budoucnost. A ona se to dozví až pod mými drápy - nebo spíše nedozví. Nebude vědět, že tou šelmou jsem já. Zítra už mě to však trápit nebude… Nikoho to už trápit nebude. Už nikdy.

A byl čas oběda. A Edward se objevil - jako vždy, dokonalý. S úsměvem na tváři zamířil přímo ke mně. Musel mě cítit celou dobu, dle všeho jsem velice lákavá oběť, ušklíbla jsem se v duchu. „Ahoj,“ pozdravila jsem s úsměvem. A tak se krysa naservírovala tygrovi na stříbrném podnose…

„Ahoj, Bells,“ odpověděl. Očekávala jsem otázky ohledně oho, kde jsem vlastně byla a proč jsem tak najednou zmizela, ovšem ty aktuálně nepřišly. Místo toho jsem pohlédla do těch jeho hlubokých očí barvy tekutého zlata, topící se v nich a vzpomínajíc na ty krásné chvilky, kterých však bylo tak málo a které měly skončit dříve, než mohly vůbec pořádně začít…

A nehty se nechtěly proměnit v drápky, abych se mohla před tímto pohledem, který pro mne znamenal zkázu, zachránit. A můj osud byl zpečetěn ve chvíli, kdy mi hlavou probleskla ta myšlenka. Miluji tě, Edwarde.

Stála jsem před rozhodnutím: Rodina a povinnosti vůdkyně lovců nebo Edward? Nedokázala jsem pořádně myslet, rychle jsem sklopila zrak. Kdybych nebyla tak hloupě zamilovaná, tak bych jistě udělala to správné rozhodnutí. Amantes amentes, proletělo mi hlavou - musela jsem se nad tím pousmát, ač to k smíchu rozhodně nebylo.

„Co se děje, Bells?“ zeptal se mě Edward starostlivě. Kdyby věděl, co se mi honí hlavou, určitě by se takhle mile a ochranitelsky nechoval, pomyslela jsem si kysele, ovšem jednu část mě jeho chování potěšilo. Ale to on tu byl v nebezpečí, on byl oběť… nejspíše poprvé za svou upíří existenci.

„Nic,“ odpověděla jsem jen a vykouzlila téměř bezstarostný úsměv. Stále jsem nevěděla, jak se rozhodnout. Je to upír, musím jej nenávidět! Ale zároveň… já jej přeci miluji. Podívala jsem se na Edwarda, který byl stále starostlivý. Ovšem pak ve mně zvítězila zodpovědnost - už jsem nebyla člověkem, nebyla jsem dostatečně sobecká na to, abych Edwarda nezabila. Ovšem i tak jsem věděla, že si tím sama podepíšu rozsudek smrti. Protože jsem nebyla dostatečně silná. Na tohle ne.

„Víš… Edwarde,“ oslovila jsem ho nakonec, pokusila jsem se o úsměv a poměrně dosti se mi to dařilo. Ano, přesně tak. Nic mi nezabrání v tom udělat, co je správné, pomyslela jsem si, ač teď to znělo i celkem nepřátelsky, snad proto, že mě to donutilo jít sama proti sobě. Ale za to splnit slib daný matce a pomoci bratrovi.

„Ano, Bells?“ divil se. Tohle mi něco připomíná, ano, má minulá pozvánka pro Edwarda do lesa. Přelétlo mi hlavou, ale já jsem to neřešila… věděla jsem, jak příšerně to minule dopadlo.

„Dosti mě mrzí, jak jsem minule zmizela, nemohli bychom si tu procházku zopakovat? Dneska po škole budeme mít dosti času,“ zeptala jsem se jej a sklopila pohled. Zčásti jsem doufala, že nepřijme. Že se ode mne bude držet dál - ale to nebylo možné, on byl upír, příliš sebevědomý na to, aby poznal, že tady něco nehraje.

„To zní skvěle,“ odpověděl téměř hned. Dle všeho jej ta pozvánka potěšila - Ale neměla by, vždyť jsem jej pozvala na schůzku se Smrtí, pomyslela jsem si s vnitřním úšklebkem, ač nebrala jsem to jako srandu úplně, jelikož jsem si musela uvědomovat, že po tomhle prohlášení je již teoreticky mrtvý. „V kolik pro tebe mám přijet?“ zeptal se pak.

„Hm… tak třeba v šest?“ Abych už neměla šanci se z toho vykroutit. Abych už neměla čas si nic rozmyslet, dokončila jsem otázku v duchu. A věděla, že přesně tak to bude.

„Dobře, takže v šest, jen doufám, že mi nebudeš opět chtít utéci,“ usmál se Edward.

„Ne, bratr nebude doma,“ bude u vás. Tentokrát už nemám kam utéct. Tentokrát to nemůže dopadnout dobře, ne dobře pro tebe. Ne pro nás.

<<< Alice Cullen >>>

Edward už znovu seděl u stolu s Bellou, která se ke vší smůle vrátila. Věděla jsem, že je něco špatně, ale nikdo mě prostě neposlouchal. Edward byl jako omámený jí a Carlisle zase plně důvěřoval jejímu bratrovi, který byl dle něj nejlepší doktor se kterým, se kdy setkal. A nikdo neposlouchal mě! A přitom já je už tolikrát dostala z maléru! Proč nevěří mým schopnostem? Jsou nehorázně tvrdohlaví, oba… Oni jsou ohrožení. Vím to. Prostě to vím. Nikdy není dobré, když na někoho nefunguje žádná z našich schopností. Zvláště, když jsou to dva podivíni, kteří si ostatní omotají kolem prstu hned při prvním setkání. Rozhodně to nejsou lidé. A mám podezření, že i oni vědí, že my jimi nejsme taktéž…

Měla jsem hrozný strach. Tušila jsem, že se něco stane. Něco strašného. Něco, co nás vážně ohrozí. Něco, kvůli čemu naši budoucnost nevidím. První zmizela Edwardova, poté Carlisleova. Prostě nevím, co se má stát. Všude jen tma. Viděla jsem i svou smrt. V jednu chvíli. Jako by mě něco otrávilo. Ale pak to zmizelo. Někdo se zase rozhodl jinak.

Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru, abych zjistila více. Bella opět zvala Edwarda ven. A on bez zaváhání přijal! Ani se na mě nepodíval. Ani se nezeptal na to, jaké bude počasí. Vůbec nic. Jsi vůbec normální? zeptala jsem se vztekle směrem k němu, ale on mé myšlenky ignoroval. Ovšem to nebylo nejhorší. Budoucnost zmizela. Zmizela budoucnost celé naší rodiny. Nikoho jsem neviděla. Všechno končilo s jejich schůzkou. Všechno. Není to náhoda. Nemůže být. To dělá ona. Něco je tady špatně. Velmi špatně.

Jsou zde jen dvě možnosti. Buď se k nám Bella nastěhuje na nějakou dobu, což je velmi, ale opravdu velmi nepravděpodobná verze nebo… nebo se nám všem něco stane. A ta hrozba přijde od ní. Od Belly. „Alice, co se děje? Jsi hrozně bledá,“ ozval se vedle mne hlas Jaspera a já se na něj vylekaně otočila. Samozřejmě to myslel obrazně, protože jsem už tak byla bledá jako křída.

„Něco se stane. Nic nevidím,“ svěřila jsem se mu tiše.

„Neboj se, však víš, jak to bylo posledně,“ uklidňoval mě Jasper.

„Ale teď nevidím nikoho z nás!“ panikařila jsem. Jasper zvážněl a Rose se na mě taktéž podívala. Něco se stane… něco velice špatného pro každého z nás.

„Bella?“ zeptala se Rose. Její jméno vyřkla s opovržením. Přikývla jsem.