Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit! - Škola

Otravné drnčení budíku mě naštvalo dříve, než jsem se vůbec probudila. A co teprve, když jsem se podívala na hodiny… Šest? To myslíte vážně?! Přetočila jsem se na druhý bok, nahmatala peřinu pod sebou a s nespokojeným mručením a vrtěním se jsem ji přes sebe hodila tak, aby mi zakrývala i obličej.

„Dobré ráno!“ Dobré? Praštil se do kebule, nebo chce nějakou schytat hned po ránu? pomyslela jsem si, když jsem poznala bratrův až moc veselý hlas. Tolik k neotravování nevrlého tygra po ránu!

„Vypadni, než ti rozdrtím nějakou méně důležitou končetinu,“ zamručela jsem zpod peřiny a obrátila jsem se zády ke dveřím.

„Ale no tak, sestřičko, škola volá, hola holá.“ Připomeňte mi někdo, že mu po setmění mám udělat z tohoto života peklo na zemi. Ovšem to už můj milovaný bratříček seděl na mé posteli a tedy i na mě, jenž jsem jakožto nevinná oběť chtěla ještě pár hodin spánku.

„Víš, že když tady ještě chvíli zůstaneš, tak brzy o nějakou končetinu opravdu přijdeš? Tuším, že by ses stejně uzdravil, ale myslím, že by ti něco takového příjemného nebylo,“ vyhrožovala jsem, když jsem vynořila hlavu zpod peřiny a vrhla na bratra pohled: zkus-mě-ještě-chvíli-štvát-a-zemřeš.

„Dobře, dobře… ale půjdeš do školy pěšky,“ řekl bratr a hned si cpal ruce před tělo, což však nebylo zrovna nejmoudřejší rozhodnutí – kdybych byla v tygří podobě, tak už o ně přišel.

„Já… dnes… do… školy… nejdu!“ informovala jsem ho trhavě, přičemž jsem od sebe oddělila každé slovo a pořádně všechny zdůraznila, aby tuto velice složitou větu dokázal zpracovat i někdo, jako můj nechápavý bratr.

„Ale Rolničko,“ zasmál se bratr, jako bych to oslovení dokázala překousnout, či jej dokonce měla v oblibě, „přece nechceš oddalovat své setkání s novými spolu…“ začal otázku a já jej v tu samou chvíli shodila z postele. „… žáky,“ dodal tedy, když se na mě mračil ze země, kde skončil po mém zákroku proti otravě jménem Thomas.

Avšak já zjistila, že bude lepší vyrazit do školy, než se snažit znovu usnout – s mým bratrem nadlidský úkol i pro nadlidsky silné stvoření. Raději jsem tedy bratra vyhodila z pokoje a šla se převléknout a umýt. Měly by se navrhovat postele pro tygry. Když máte téměř dva a půl metru, je těžké se vyspat na skřítčí postýlce, a ze spaní v klubíčku mě už bolí záda, stěžovala jsem si v duchu před zrcadlem, když jsem si čistila zuby.

Po snídani jsme pak vyrazili směr střední škola ve Forks. A já se svou tygří majestátností, která se projevovala už notnou chvíli, vešla dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila mě poměrně milá paní, „copak potřebujete?“ zeptala se mě a já jsem přistoupila až k ní, než jsem se odhodlala představit.

„Jsem slečna Swan, Isabela Swan,“ řekla jsem tedy nakonec a prohlédla si jí.

„Aha, tak vy jste ta nová studentka,“ došlo jí – konečně – a pak mi podala ony zbytečné papíry, které jsem zde měla zase po škole odnést zpět – prostě normální nudný a otravný den. To zase bude, nová tvář v takovém městečku bude nejspíše pěkná rarita, pomyslela jsem si a po vyslechnutí pár „dobrých rad“ jsem šla ven na první hodinu – matematiku.

„Ahoj, ty jsi ta nová, Isabela, že?“ Ta holka se objevila přímo vedle mě a vypadalo to, že tohle bude zrovna zdejší zpravodaj – aneb roznašeč školních drbů, ale to bych mohla i přežít. Ač bych byla raději, kdyby se držela dál – a ona nejspíše taky, pokud mě naštve. „Já jsem Jessica,“ usmála se při představení, jako by mě zajímala – rozhodně se mi nezamlouvala, už jen proto, že se takhle vnucovala. Ač slušnost je jednoduše slušnost.

„Ano… Bella,“ zdůraznila jsem své jméno poměrně úspěšně maskujíc svou nechuť, se s někým, jako je Jessica přátelit – ne, opravdu příliš pozornosti mi svědčit nebude, nejspíše tygři nebývají zrovna společenští…

„Co máš první hodinu?“ zeptala se mě – Proč? Zač mě trestáte touto vlezlou potvorou? Už teď jí nenávidím a to jsme prohodily pár slov – tedy já konkrétně jedno a mé jméno. V každém případě, jsem věděla, proč do školy nejít. Mručela jsem pro sebe v duchu. Málem jsem zavrčela, avšak naštěstí jsem se ovládla – neznělo by to asi nejlépe, ač mohla bych jí poměrně efektivně vystrašit. Ne, že bych normálně měla tendence být zlá na lidi, ale mám raději svůj klid.

„Matematiku,“ odpověděla jsem jednoslovně – tušila jsem, že by mi ani více slov neprošlo, protože Jessica už začala opět breptat.

„Skvělé… Já taky, ukážu ti cestu, je to tady občas úplné bludiště!“ Jasně, ještě aby ne… jen nevím, kdo by se dokázal ztratit v maloměstské škole, pomyslela jsem si pro sebe, avšak neprotestovala jsem, protože jsem doufala, že když budu mlčet, tak to Jessicu omrzí – bohužel to vypadalo, že ne zrovna za chvíli. Dnešní den je prostě úžasný, řekla jsem, jak nejironičtěji jsem dokázala, když mě chytila za rukáv a táhle kdesi směr třída.

Hodiny v dnešním dni probíhaly velice dobře – téměř jsem se nemusela představovat, Jessica pak se mnou už žádnou hodinu neměla, ač jsem místo toho narazil na – až moc milého – Micka Newtona, který se tedy přidal k Jessice na seznam těch, které nebudu mít zrovna v lásce. Avšak naštěstí se ukázalo, že ne všichni studenti skončí na seznamu těch, které budu nesnášet. Na několik hodin jsem seděla totiž s tichou Angelou, která mi jakožto samotářce vyhovovala ze všech nejvíce.

Ovšem při odchodu jsem narazila na jednu hodně divnou osobu. Dívka, vypadající spíše jako nějaký elfík s černými vlasy a zlatýma očima měla totiž opravdu nepříjemně bílou kůži! Prohlédla jsem si jí znovu. Ne, nemůže to být upírka. To je blbost… upíři mají přece rudé oči… a rozhodně nepobývají ve školách mezi lidskými studenty… jsem už asi paranoidní… Prostě tady ještě nenarazila na slunce, ani bych se nedivila, zatím to tu vypadá spíše na věčně mokrý a zelený kraj na druhém konci světa.