Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Ochránkyně 1. Kapitola

Postupně jsem svým víčkúm dovolila, aby se otevřel. Probudilo mě slunce, jehož paprsky mě šimraly na obličeji a hřály mě na kùži. Protáhla jsem se , zívla a zase chystala ponořit do říše spánku. Jenomže mi to nedovolilo protivné vřískání budíku, rychle jsem se vyhoupla do sedu a vypla ho.

S funěním jsem se vyhrabala z postele a zamířila si to koupelny. Učesala jsem si vrabčí hnízdo na hlavě, vyčistila si zuby a v pyžamu zamířila opět do ložnice. Otevřela jsem skříň a přemýšlela, co si vezmu na sebe, na konec jsem se rozhodla pro riflovou minisukni, delší červené tričko s výstřihem a boty na menším podpatku. Do kufru jsem nacpala několik mikin, triček, dvoje tenisky a přes předloktí si přehodila mikinu.

Abyste rozuměli, vyhrála jsem výlet do New yorku. Čapla jsem mobil a zavolala si taxi, přeci se nebudu s tím kufrem obřích rozměrù tahat pěšky, že?Popadla jsem kufr, letenku dala do kabelky, ve které se spolu s ní povaloval mobil, rtěnka, kapesníčky a peněženka. Zastavila jsem se u poličky vedle skříně a popadla nabíječku, kterou se mi jen tak tak povedlo narvat do už tak přecpaného kufru. Ztěžka jsem odnesla kufr před byt – tedy, spíš on mě. Zamkla jsem byt a absolvovala cestu s kufrem z prvního patra před dùm, kde jsem mìla čekat na taxi.

Po pěti minutách jsem se konečně dočkala. Řidič mìl problém naložit mùj obří kufr do auta, ale po „menším“ zatlačení se tam nakonec vlezl.

„Letiště.“ Řekla jsem řidičovi a rozvalila se na zadní sedaèce. Během chvíle jsme byli na letišti, řidič mi vytáhl zavazadlo z kufru, já zaplatila a vydala se do letištní haly. Ihned jsem si to zamířila k informacím, podle všeho mé letadlo odlétalo za deset minut, letištní kontrolou jsem prošla během chvíle, akorát na mùj kufr se tvářili trošku překvapeně. Zaměstnanci letiště mě poté nasměrovali k mému letadlu. Podala jsem letušce letenku a nasedla do letadla. Letěla jsem první třídou a hlavně jsem letěla poprvé, takže jsem měla parádně nahnáno. Postřehla jsem, jak se jedna letuška domlouvá s druhou. „Vítám vás na palubě, náš let směřuje doNew Yorku. Přejeme Vám příjemný let.“ Usmála se a my se pomalinku začaly rozjíždět. A poté jsme prudce vzlétly.

„Ted určitě spadneme, spadneme!“ křičel na mě mozek a já se křečovitě držela sedačky.

Zuby zatnuté a se srdcem, které mi bylo, jako kdybych běžela závod. Čelo jsem měla pokryté kapičkami potu.

„Letíte poprvé?“ ptala se letuška podávající mi vodu.

„To je to tak vidět?“ usmála jsem se taky a krapet zčervenala.

„Nemusíte se bát, dneska určitě nespadmneme.“ Uklidňovala mě.

„To říkáte vy.“ Zabručela jsem a lokla si vody. Žaludek jsem mìla jako na vodě.

„Pozor, hovoří k vám kapitán, proletíme mírnými turbulencemi, prosíme, připoutejte se..“

Roztřesenými prsty jsem bleskovou rychlostí zapla pás a a vodu jsem odložila na stolek u sedadla vedle mě. A zase se chytla sedačky. Letadlo se začalo mírně třást.

„O bože, už je to tady! Problesklo mi hlavou a měla jsem jasno – letím naposledy!

„Nebojte se, na to si zvyknete.“ Usmála se starší paní vedle v uličce.

„Já už létám pět let a ještě se mnou žádné letadlo nespadlo.“ Zasmála se.

„Aby tohle nebylo první.“ Zamumlala jsem si pro sebe potichu skrz zatnuté zuby. Letadlo se uklidnilo a zbytek letu probìhl v klidu.

Přistáli jsme v New Yorku. Cesta ubìhla celkem rychle. Odpoutala jsem se a z uložného prostoru nad sebou jsem si vzala kabelku. A zamířila k východu. Sešla jsem schodky z letadla a vydala se ke vchodu do letištní haly. Pro kufr.

„Isabella Swan?“ ozvalo se za mnou.

„Anno, vykoktala jsem a otočila se, spatřila jsem malou dívku s vlasy trčícími do všech stran.

„Ahoj, já jsem Alice!“ rozzářila se, a tohle je Rose!“ představila vysokou blondýnu, která nejspíše vyhrála nejméně tři tituly Miss.

Ta si jen dvakrát ukla ukazováčkem na čelo.

„Tak, už jste všechny?“ usmál se mladík, který se z nièeho nic objevil vedle Alice.

„Ano,“ vypískla Alice.

„Následujte mě, dámy.“ Řekl tajemně onen mladík, až mi z toho vyrazil pot na čele.

No, hlavně, že už znovu nepoletíme, snad!