Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Ochránkyně 2. Kapitola

No, hlavně, že už znovu nepoletíme, snad!

Alice šla za ním následovaná Rosalie, já jsem uzavírala celé naše procesí.

„A vy jste kdo?“ vyhrkla jsem, když jsme zastavili u černého auta přistaveného před letištní halou.

„Já jsem Jeff,“ usmál se

„A my máme za úkol co?“ nechápavě jsem se na něj dívala, zatímco se snažil naše zavazadla naskládat do kufru a pořád se mu to nedařilo.

Protočila jsem oči a strčila do něj, on poodstoupil od kufru.

Naskládala jsem tam naše zavazadla a zavřela kufr. Hraní Tetrisu se konečně zúročilo!

Oprášila jsem si ruce a pohrdavě se na Jeffa podívala.

On nám galantně otevřel dveře od auta, k zadním sedačkám, kam jsme se nasoukali já, Alice a Rose, založila jsem si ruce na prsou a pohledem propalovala díru do opěradla před sebou.

„Takže, co tu budeme dělat?“ zeptala jsem se znovu, zatímco si Alice s Rose užasle prohlíželi světla New Yorku.

„Nebojte se, to se brzy dozvíte.“ Odvětil a zase se věnoval řízení.

Tahle odpověď mě naštvala ještě víc.

Nevěděla jsem, kam jedeme, proč tam jedeme, co po nás chce a hlavně, co tam sakra budeme dělat, že já do toho letadla vůbec lezla!

„Is, kde pracuješ?“ ptala se zvídavě Alice.

„V baru,“ odvětila jsem.

„V baru?!" vydechla užasle.

„Ano, jako tanečnice a barmanka.“ Usmála jsem se jejímu nadšení.

„Páni, to musí být super,“ vypískla, „já dělám stylistku, miluju oblečení!“ řekla a zasněně se zadívala někam do dálky.

Opřela jsem si hlavu o sedadlo a tiše vydechla.

„A odkud vlastně jste?“ ptala se Rose.

Otevřela jsem oči a konečně se na ní pořádně podívala

Vypadala unaveně, ale to jsme nejspíše byly všechny.

„Já jsem ze Španělska,“ zamumlala jsem.

„Já z Finska!“ vypískla Alice. Bože, ta její dobrá nálada ji asi jen tak neopustí!

„Já jsem z Paříže.“ Řekla Rose a zbytek naší cesty probíhal potichu. Tedy, dokud jsem nezahlédla mizející světla New Yorku.

Vyděšeně jsem se podívala z okna a pohltila mě panika.

Dobře, nejspíše to bude nějaký hezký hotýlek na kraji New Yorku uklidňovala jsem se.

Vjížděli jsme na lesní cestu, která vedla hlouběji a hlouběji do lesa. Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsme jeli, vnímala jsem jen vyděšené údery svého srdce.

Jeff vypadal, že ví, kam má namířeno, jeli jsme po hrbolaté lesní cestě.

Po chvíli jsem v hustém lese zahlédla nějaké světlo, po několika nekonečných minutách se před námi objevila luxusní vila. Jeff zastavil a otevřel nám dveře u auta.

Vystoupila jsem a doslova oněměla nad tou nádherou. Rose a Alice na tom byli stejně.

Obě dvě uchvátila ta nádhera, Jeff se vydal k Vile a otevřel vchodové dveře a naznačil nám, že máme jít dál.

Alice šla jako první, překvapeně jsem se kolem sebe rozhlížela. Zdi byli obložené m mahagonovým dřevem, na stropě nad námi visel křišťálový lustr.

Jeff nás provedl salonkem do nějaké místnosti, která vypadala jako pracovna.

Zastavil se uprostřed místnosti, která byla obklopená knihami. A my se zastavili kousek za ním.

Za stolem seděl starší zamračený muž, který nás probodával ne moc přátelským pohledem, poté, co si nás důkladně prohlédl vstal a do hrobového ticha pronesl:

„Vítejte!“ jeho tvář z ničeho nic rozzářil úsměv, který mu dělal na tváři ďolíčky a vrásky kolem očí.

„Výborně, Jeffe, to jsou ony.“

„Vyvolené.“

„Cože?“ vyhrkla jsem ze sebe bez přemýšlení.

„Byly jste zvolené k tomu, abyste se stali něčím výjimečným.“

„Vy jste blázen, tady já nebudu ani minutu!“ vykřikla jsem a otočila se k odchodu. Čekala jsem nějakou skrytou kameru a pár lidí, kteří vyskočí zpoza rohu a zařvou: „dostali jsme vás!" ale nic se nestalo, místo toho ten děda jen vztekle zasyčel:

„Neopovažuj se odejít!“

„Jinak co, dědo?" řekla jsem jedovatě, on mi opětoval jen jeden vražedný pohled, ale nic neřekl. Vydala jsem se zpět ven přes salonek a chodbu.

Konečně, když jsem ve vlasech ucítila vítr a sním úlevu, následoval prudký náraz na zem.

Někdo mi držel ruce za zády, kopala jsem, jak to jen šlo, snažila se vymanit z pevného sevření, ale moje síly na to nestačily.

Během chvíle jsem byla zpět v té prokleté místnosti s knihama!

„Myslela sis, že mi utečeš?“ zeptal se mě výsměšně stařík a přešel ke mně

„Kdybych tě nepotřeboval, už by jsi nebyla mezi námi. Takže uděláme menší obchod.“ Ušklíbl se, bylo na něm vidět znechucení. Nejspíše nebyl zvyklý na odpor.

V krku se mi udělal knedlík, strach sevřel můj žaludek, prsty se mi třásli, dech se mi zrychlil.

„Já tě nechám žít jako jednu z nás a ty uděláš to, pro co jsi byla zvolena.“

Co jsou k sakru zač?! Byli rychlejší, silnější a teď už i nebezpeční.

„Ne!“ vydechla jsem a záporně zakroutila hlavou. Ten muž, hádala jsem, že to byl šéf vztekle zavrčel.

Vyděšeně jsem couvla a zády narazila na Jeffovu hruď.

„Rozmysli si to dobře,“ špitl mi do ucha a rty se otřel o můj krk, ztuhla jsem, když jsem spolu s tím ucítila škrábnutí špičáků na krku.

„C-co jste zač?!“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

„To, co budeš i ty – lovec, predátor,“ zašeptal znovu Jeff do mého ucha.

„Upíři,“ dokončil to za něj šéf. A usmál se od ucha k uchu a odhalil své tesáky.

Začala jsem se smát, nebyl to normální smích byl spíše vystrašený a neměl daleko k pláči.