Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Ochránkyně 7. Kapitola

Po rozdělení jsem vešla jsem do svého pokoje a oblékla si bílé šaty, které jsem si dovezla ze Španělska.

Tady bych je na veřejnosti nosit nemohla, vyšla jsem ven se projít, chodila jsme nejméně dvě hodiny, když jsem pak spatřila nějaké světlo a hudbu.

Šla jsem po tonech hudby a narazila na dům, který byl skoro z poloviny prosklený.

Vyšplhala jsem se  na vysoký strom a poslouchala ladnou hudbu, která mi něco připomínala, z prvu byla agresivní, ale poté se měnila na pomalou plynulou toninu.

Seděla jsem v korunách stromů a měla výhled do nějakého pokoje plného knih.

Nikdo v něm nebyl, naklonila jsem se blíž, abych lépe viděla na názvy knih, ani jsem si nevšimla, že hudba už utichla.

Dveře do oného pokoje se otevřely a já spatřila zrzkův obličej, který se na mě nevěřícně dívá.

Lehce se mi povysunuly špičáky a já zasyčela. Otočila jsem se a chtěla utéct, ale něco mě srazilo k zemi.

Rychle jsem se přetočila na pohhledla do karamelových očí, které mě přibíjeli k zemi.

Musím odtud! Proběhlo mi hlavou loktem jsem ho udeřila do spánku, nečekal to a odletěl o kus dál, byla jsem silnější jak on, všechny jsme byli silnější.

Vyhoupla jsem se do podřepu a zavrčela. Odrazila jsem se a vyhoupla se na strom.

„Počkej!" uslyšela jsem vykřiknout zrzavce. Otočila jsem se na něj a ušklíbla se.

„Co jsi zač?"

„Obyčejná studentka." Odvětila jsem a odskočila na další větev, co nejdál od něj.

Po korunách stromů jsem se po chvíli pohybovala ladně, patřilo to k výcviku, vše jsem musela zvládat, abych mohla ochránit svůj cíl, Jaspera Cullena.

Nemusela jsem skákat, ladnými kroky jsem se přehupovala ze stromu na strom, až jsem se dostala k louce, kde jsem zrzka potkala prvně.

Páni, jak ten mě namíchl.

Ne, nemysli na to, nemohu se nechat rozptylovat, můj chráněnec je Jasper.

Lehla jsem si do trávy, která mi sahala po kolena a přemýšlela, jak to bude dál, budeme je muset sledovat pořád, jelikož oni sledují nás.

Když se oni přestěhují budeme muset taky.

Můžeme děkovat bohu za Alicinin dar, vidění do budoucnosti, vidí každý krok, který budou chtít udělat.

Budu se jí muset zeptat, jestli se o mě zrzek nezmínil, to by mohl být poblém, překazilo by nám to plány.

Byla jsem zadumaná do svých myšlenek, ze kterých mě probudilo křupnutí větvičky. Posadila jsem se a rychle se kolem sebe rozhlédla.

Byl tam! Zrek, který upír se pohybuje takhle neopatrně?! Nebo na sebe pan náfuka chtěl upozornit, aby celá louka věděla, že pán světa je tu?

Pomalu se ke mě začal přibližovat. Postavila jsem se a pomalu kráčela pryč, už jsem se prozradila dost, nemusí vědět vše.

Opustila jsem louku a došla hlouběji do lesa, kde jsem se rozeběhla domů.

Běh mi trval déle než obvykle. Byla jsem vysílená ze dneška, byl čas se nakrmit, bohužel krmení u nás trvá déle než u jiných, takže konec s nočním běháním. Musím si šetřit síly na chránění mého cíle.

Budeme muset počkat, než Cullenovi pojedou na lov, abychom se taky mohly nakrmit.

Začalo svítat a to byl čas školy...

Všechny tři jsme byly unavené, potřebovaly jsme jíst a škola byla provoněná různými směsi krve, které byla tak lákavé.

Pro nás to byl jeden velký bufet, kluk s černými vlasy a strnulým obličejem, který seděl za mnou, mohl být dezert, ta lákavě vonící holka předemnou hlavní chod.

Zaskučela jsem, tak moc jsem potřebovala jíst, copak ty Cullenovi nepotřebujou krmení?! Nebo snad mají zásoby krve v lednici?