Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Ochránkyně 8. Kapitola

Zazvonění mě probudilo z mého plánování dnešního menu.

Vešla jsem do třídy a posadila se vedle Jaspera.

„Ahoj," příjemně jsem se usmála a snažila se přesvědčit spíše sebe, že to byl úsměv. Byla už středa a oni ne a ne na lov!

Den ode dne jsme byly všechny bledší a slabší, ale pořád jsme je dokázaly chránit.

„Ahoj," odvětil, aniž by se na mě podíval.

„Dneska je zase hnusně, že? Ale v pátek má svítit slunce, máte s rodinou něco v plánu?" bože, co to meleš?! Nadávala jsem si v duchu.

Co si myslíš, že ti hned z fleku vyklopí, jo, bude hezky, tak půjdem ulovit pár zvířat! Dlouho jsme se nekrmili a nechcem vyvraždit celou třídu.

„Ještě nevím," odvětil chladně.

„Já a sestry pojedeme nejspíš někam na výlet, když bude pěkně, jelikož tu se pěkného počasí zase dlouho nedočká." Bože, běž se léčit.

„Jo, ve Forks je spíše zataženo, ale já mám takové počasí rád." Konečně se na mě podíval a já se za svůj vzhled zastyděla.

„A tobě by sluníčko hodně prospělo, si bledá jak smrt." Zasmál se. a já z první lavice uslyšela slabé zavrčení. Dělala jsem, že ho neslyším, jak bych jako člověk taky mohla? Navíc to zavrčení nejspíše nepatřilo mě.

„Odkus vlastně jsi?" zeptal se jakoby nic.

„Já? Z Madridu."

„Z takové slunečné země k nám do mokřin? Co tě sem proboha přivádí?"

„Moje sestra tu chvíli bydlela, tak jsme se rozhodly chodit sem všechny na školu." Říkala jsem naučený text z paměti.

„A co tě dovedlo do Madridu?"

„Jeden grázl, který se na mě potom vykašlal a nechal mě na holičkách."

„Odkud jsi ty?"

„Můj táta je doktor, momentálně dostal nabídku práce tady, jelikož je mu teprve 25, tak moc nemocnic po něm netouží, kvůli zkušenostem."

„Jo, v dnešní době je to celkem těžké někam prorazit." Usmála jsem se.

„To mi povídej dřív..." Zarazil se, asi si uvědomil, že by řekl něco, co by neměl. „Dřív to bylo nejspíš jednodušší."

Tím skončila hodina a i náš rozhovor, Viděla jsem, jak si to zrzavá pýcha šine k našemu stolu, tak jsem se přesunula do bezpečnějšího prostoru - na chodbu, nějak jsem tušila, že by ze mě chtěl tahat rozumy.

Takže nejjednoduší bylo vycouvat a držet se od něj dál.

Nastal čas oběda. Dlaní jsem měla podepřenou hlavu a rýpala se v břečce, která měla být oběd, bohužel né oběd pro mě.

„No tak, Is!" sykla na mě Alice.

„Obě mi tak říkaly, byla to taková super zkratka jména Isabel.

„Co?" Ohradila jsem se a cítila se čím dál unaveněji.

„Takhle to dál nepůjde!" šeptala, ale já stejně věděla, že nás osazenstvo na konci jídelny svým upířím sluchem slyšelo.

„Kdy?" zeptala sjem se s nadějí v hlase.

„Neví."

Lehce jsem si zavrčela a ucítila nakopnutí do kolene.

„Neměla by ses tak vysilovat.." Rýpla jsem si.

„Jsi tak protivná, když máš hlad." řekla a taky se rýpala ve své slepené hmotě.

Doma jsme se všechny tři vydali k domu Cullenů seděli jsme vysoko na stromě a hlídaly.

V celém domě se svítilo.

„Co si myslíš o těch nových holkách."

Všechny tři jsme se na sebe podívai.

„Nevím, ta Is mi přijde nějaká divná." Řekl zrzkův pýchou nadmutý hlas.

„Mi přijde v pohodě." Ozval se blonďák."

„To jen proto, že na tebe dělá oči." Zavrčel Zrzoun.