Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Ochránkyně 9. Kapitola

Rose s Alicí se na mě podívali, já jen nechápavě pokrčila rameny.

„Nepovídej, že se ti líbí a že žárlíš, Edí." Smál se Emmet.

„Ne, jen mi na nich přijde něco divného." Uf, nic jim o mě neřekl, díky bohu, to máš u mě zrzku!

„Takže, podle počasí má být v pátek hezky, pojedeme na lov?"

Ozval se Emmet a já radostí nadskočila, až se větev na které jsme dřepěli prohnula a strom zašustěl.

Rose a Alice se na mě vražedně podívali. Nevinně jsem se usmála a všechny jsme se rozdělily, každá měla svůj strom.

Venku jsem zahlédla zrzatou hlavu, jak se rozhlížela po okolí.

„No tak Ede, nebuď paranoidní!" Smál se Emmet.

„Pojedeme do Seattlu? Má tam být ples." Ozvala se Esme a všichni souhlasili.

Vrátili jsem se domů tak akorát, nasedli jsme do aut a jeli do školy.

„Jupí v pátek ples, pojedeme dneska na nákupy!" řvala Alice štěstím.

„Alice, nevysiluj se," řekla jsem všechny jsme měli nepřirozeně bledou barvu, kvůli toho jak jsme vypadali s námi nikdo nechtěl nic mít a nám to vyhovovalo.

Byla jsem strašně unavená, sotva jsem stála na nohou, ty dvě takový problém neměli, byly na tom líp jak já. Ony taky nemuseli utíkat před zrzkem a nestrkaly nos tam, kam neměli.

„Is, bylo by mnohem lepší, kdybys zůstala doma."

„Ne, to zvládnu," odbyla jsem je.

„Poslední den, pak se nakrmíme a pojedeme na ples."

„Jupíííí!" řvala Alice jak smyslů zbavená.

Vešla jsem do třídy a posadila se vedle Jaspera, ani jsme si nepovídali, při pohledu na mě mu muselo nejspíše dojít, že bych to asi už neunesla.

Skončila hodina a já ztěžka vstala batoh, který jsem měla vážil snad tunu. Za sebou jsem ucítila zrzkův pach a pak bylo vše rozmazané.

Ucítila jsem něco studeného a pak jsem omdlela.

„Is!" no tak, už se prober.

„Ticho, nechte ji se vzpamatovat."

„Nikdo se tě neprosil, abys nám pomáhal, zvádli bychom to sami." Odsekla Alice.

„Podle všeho, je vaše sestra chudokrevná a vy taky nevypadáte dobře."

„Nic nám není, nesvědčí nám tohle prostředí." Páni, nikdy jsem nezažila, že by Alice byla tak vzteklá.

Otevřela jsem oči a spatřila zrzka, který seděl vedle mě a tvářil se ustaraně?

„Ahoj, Bell, jsem doktor Cullen, jak se cítíš?"

Posadila jsem se a zamžourala do ostrého světla zářivek.

„Nic mi není."

„Neměla byjste tak prudce vstávat." Káral mě. Bože, jsme silnější než oni, akorát se potřebujeme víc krmit.

„Jsem svéprávná, nemůžete mě tu držet, kde to vůbec jsem?"

„U nás doma," ozval se nový hlas. Jasper, moje záchrana!

„Takže, jak se má moje bledule?" zasmál se Jasper.

„Nestěžuje si, akorát chce jít domů." Řekla jsem co nejroztomileji, jak to jen šlo, musela jsem s ním přeci jen udržovat dobré vztahy, abych ho mohla hlídat.

„Rozkaz, má paní, odvezu vás tam!" zasalutoval a já se zasmála, doktor Cullen mi odpojil hadičku, která do mě dostávala krev.

Zamračila jsem se na ni a na tu červenou tekutinu v ní. Mám raději, když si oběd mohu vybrat.

Jasper mě vzal do náruče a já ho chytla kolem krku.

„Děkujeme, doktore Cullene," usmála se Alice a následovala mě s Jasperem.

Vešli jsme do jejich garáže, kde bylo několik aut.

„Ta transfúze úplně změnila její vůni." Zaslechla jsem říct Edwarda, když mě Jasper nakládal do auta.

„Potřebovala hodně krve, připadalo mi to, jako..."

Zbytek rozhovoru jsem už nezaslechla, jelikož jsme už vyjeli, holky jeli naším autem a já jela s Jasperem ve volvu.