Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Pravá láska má navrch - 10. kapitola

Pohled Bells – hlavní sál ve Volterre asi o čtrnáct dní později

„Proč jste si vyžádala možnost předstoupit před vládce?“ zeptal se mě Aro. Byl nesvůj, ještě neviděl mé vzpomínky a dle barvy jeho očí čekal na večeři. Ne na přijetí upíra a mimo to si prohlížel mé oči. Nechápal jak za ním jen tak přišel vegetarián.

„Chtěla bych se stát členkou gardy,“ odpověděla jsem mu popravdě.

„A proč si myslíš, že bych o tebe měl mít zájem?“ zeptal se mě nechápavě. Rozhodla jsem se k němu dojít a nabídla jsem mu svou ruku. Přijal a přivřel oči, bylo na něm vidět, že to tak dělá běžně. Po chvíli, ale oči otevřel.

„Zajímavé,“ poznamenal a nechápavě se na mě díval. „Jane, mohla bys?“ kývl na malou blondýnku a chvíli čekal. Cítila jsem, jak mi dloube do mého psychického štítu, ale přes něj se nedostala. „Velice zajímavé.“ Pousmála jsem se.

„Tak mám možnost stát se členkou gardy?“ zeptala jsem se ho zájmem.

„Jaká je tvá moc?“ zeptal se mě Aro místo toho, aby mi odpověděl.

„Jsem psychický a fyzický štít,“ řekla jsem zcela nevinně a Aro se rozzářil jako vánoční stromeček.

„Jak moc je tvá moc rozsáhlá?“ zeptal se mě s nehraným zájmem.

„No nevím, dokážu to roztáhnout až na padesát upírů na vzdálenost asi tří kilometrů,“ odpověděla jsem mu popravdě. Aro se rozzářil ještě víc.

„Vítej v mé gardě,“ oznámil mi s úsměvem. „Jane, ukaž jí pokoj pro hosty,“ řekl malé blondýnce, co se předtím pokusila dostat přes můj štít.

Pohled Jaspera – někde v Los Angels asi o šest týdnů později

Alice se mi neozvala, za těch šest týdnů co jsme v Los Angels se mě ani nepokusila jakkoliv kontaktovat. Připadalo mi to strašně divné, ne, že by mi to nějak vadilo, ale Alice neutíkala od povinností a mimo to jí chyběla jedna panenka na hraní, tedy osoba na oblíkání.

Co se jí sakra mohlo stát? V Los Angels se mi líbilo, ale nebyl jsem se schopen rozhodnout pro nějakou práci a do školy se mi chodit nechtělo a tak jsem dělal barmana v jednom baru.

Popravdě to pro mě byla práce jako stvořená. Poslouchat problémy lidí a posílat jim dobrou náladu, prostě nic lepšího není.

Ale i tak mi Alice vrtala neuvěřitelně hlavou, potřeboval jsem slyšet, jak se rozhodla, jestli je mezi námi opravdu konec nebo to je jen pauza. Nějaká hodně dlouhá pauza a právě proto jsem se rozhodl vrátit do New Yorku, abychom si to vyjasnili. Zvažoval jsem možnost jet domů autem, které bych si někde koupil, ale nakonec jsem se rozhodl pro běh, bude to rychlejší a nebudu muset stát nikde v koloně.

Cesta domů jestli se tomu dalo tak ještě říkat byla rychlejší než cesta do Los Angels a to jsem se pokoušel běžet co nejpomaleji. Dokonce jsem i nějakou dobou šel krokem, ale pach své rodiny jsem cítil už asi za den a půl. Než jsem stihl dojít k domu, vynořila se přede mnou Alice. Měla na sobě velké množství make-upu a nagelované vlasy. Červeně nalakované, dlouhé nehty a černé přiléhavé šaty. O to, ale nešlo. Šlo o to, jak se tvářila. Vypadala jako bůh posty.

„Co tady sakra děláš?“ vyjela na mě naštvaně.

„Neozvala ses mi,“ odpověděl jsem jí popravdě.

„Sám jsi mi napsal do dopisu, že je konec,“ řekla a stále tvářila stejně vražedně.

„To jsem nenapsal, dal jsem ti možnost volby,“ odpověděl jsem jí klidně.

„No, jelikož jsi to asi nepochopil, tak ti řeknu do očí,“ usmála se na mě Alice jako na blbce. „Mezi námi je konec. Budu se vdávat,“ poslední větu řekla nadšeně. „Za někoho kdo mě opravdu miluje a už tě nikdy nechci vidět.“ Hned na to se otočila na podpatku a vydala se k domu.

„Jak chceš,“ řekl jsem mírně uraženě, ale popravdě jsem byl rád. Konečně skončil náš vztah. Stáhl jsem si z ruky snubní prstýnek a nechal jsem ho spadnout na zem.

Je čas začít znovu a pokusit se najít pravou lásku ať už to bude kdekoliv či kdykoliv.