Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Pravá láska má navrch - 11. kapitola

Pohled Bells – někde ve Volterre asi o další měsíc později

„Jane, proč se tváříš jak masový vrah?“ zeptala jsem se jí, hned po tom co mi vlítla do pokoje.

„Já jsem masový vrah,“ řekla naštvaně Jane. „Každý týden zabiju jednoho člověka.“

„A nebude to náhodou tím, že jsi upírka?“ musela jsem si rýpnout. Zle se na mě podívala, ale na tváři jí pohrával po chvíli úsměv. Bylo neuvěřitelné, jak rychle jsme se my dvě skamarádily. Ani ne po dvou dnech a bylo překvapivé, že Arovy ani nevadilo, že se nechci živit lidmi. Byl nadšený z mého daru. Teď už nepotřeboval Renatu, slabý fyzický štít. Teď měl mě, mocnou upírku, která ovládala sebeobranu a dokázala zabít novorozeného. Prostě úžasný přírůstek, který si ani nemusel vycvičit.

„Je to možné,“ kývla po chvíli hlavou. „Aro chce, abychom došli do síně. Někdo ho žádá o slyšení.“

„Dobře,“ usmála jsem se a sáhla jsem po svém plášti. Jane měla ten svůj už na sobě, přesně stejné barvy jako je ten můj. Díky své moci jsem získala stejné postavení v gardě jako má Jane s Alecem. Vražedná dvojčata. Vražedná svým neskonalým rozumem za zdmi Volterry a mocí mimo ně. Díky mě byli Volturiovy už neporazitelní a popravdě mě se to tak líbilo. Díky službě u nich jsem mohla pomáhat při spravedlnosti.

Pohled Jaspera – ve vstupní hale Volterské pevnosti asi o týden později

Po tom co jsem už věděl, že je mezi mnou a Alicí konec jsem nevěděl, co budu dál dělat. Chtěl jsem se rozloučit s rodinou, ale to mi Alice neumožnila. Ten její pohled mluvil za vše.

Nechtěl jsem ani vědět, co Esmé namluvila a rozhodl jsem to neřešit. Zvažoval jsem možnost vrátit se do Los Angels, ale najednou jsem věděl, že bych se tam nudil. Ano s lidmi jsem se u baru dobře bavil, ale nevěděli, kdo jsem. Jaký jsem doopravdy a popravdě, nepotkal jsem tam žádného upíra.

Jak jsem tam tehdy seděl na jednom stromě, došlo mi, že se už nezměním. Že jsem to, co jsem, sice jsem se živil zvířecí krví, ale stále jsem byl bývalý voják a tak jsem se rozhodl. Rozhodl jsem se vydat tam, kde stejní jako já. Tedy alespoň částečné.

„Jsou vás připravení přijmout,“ vytrhla mě z myšlenek Gianna. Lidská recepční ve Volterovské pevnosti. Zvedl jsem se ze židle. „Pojďte za mnou,“ oznámila mi a já jí následoval do síně. Byl jsem nervózní, bylo až neuvěřitelné jak moc.

Za chvíli jsme už stáli před dveřmi do přijímacího sálu. Gianna se zachvěla, pocítila moji nervozitu, co všechno bych dal za to, abych v tuhle chvíli dokázal o trochu líp ovládat své emoci. Kývla na mě a dala mi tak znamení, že můžu vejít dovnitř. Dotkl jsem se dveří, jemně jsem je otevřel a vešel jsem dovnitř.

Z vladařské trojce tady byl jen Aro, nepovažovali asi za nutné, aby tady byli všichni tři, ale vedle trůnů stáli jiní upíři. Měli na sobě pláště gardy, v různých odstínech. Podle postavení v gardě.

„Mohu vědět, proč jsi mě rozhodl vyhledat?“ vytrhl mě z myšlenek Aro. Otočil jsem se čelem k němu.

„Chci zažádat o přijetí do gardy,“ řekl jsem popravdě.

„Opravdu?“ zeptal se mě se zájmem. „Proč si myslíš, že bych o tebe měl mít zájem?“ Na jeho tváři pohrával zvláštní úsměv.

Rozhodl jsem se pro nejlepší řešení. Došel jsem až k němu a nabídl jsem mu svou ruku.

„Přesvědč se sám,“ řekl jsem jediné na, co jsem se zmohl. Chvíli na to, už mi před očima lítali moje vlastní vzpomínky. Všechny mé touhy, myšlenky, úspěchy, ale i prohry.

Hned na to, co mi Aro pustil ruku se na mě prapodivně pousmál.

„Ty jsi zvláštní chlapec,“ řekl mírně pobaveně. „Občanská válka byla pro upíra složité období a nechat se v ní proměnit bylo to nejhorší, co mohlo být. Ale věř mi, že to co ti udělala Alice nebylo správně a rád tě přivítám ve své gardě Jaspere Whitlocku,“ hned jak to dořekl se otočil na jednoho člena gardy. „Bello, můžeš ho prosím provést po naší pevnosti? Pokoj mu přidělím zítra, teď je čas na večeři,“ oznámil a spolu s ostatními upíry opustil síň. Zůstal jsem v ní jen sám s Bellou. Bella, tak se jmenovala má nejlepší kamarádka. Jediná láska, uvědomil jsem si najednou. Proto jsem nikdy nebyl s Alicí šťastný, hledal jsem v ní ji.

„Jasper?“ zeptala se ta upírka zvonivým hlasem, pro mě tak známým a přitom neznámým hlasem. Kývl jsem hlavou. Hned na to si stáhla z hlavy kapuci a první věc co mě upoutalo, byli její karamelové oči. Byla to vegetariánka. Rysy měla klasicky upírsky řezané, ale měla podobné vlasy jako Bella. Ta Bella, která pro mě byla vším. Měla stejně neplný horní ret, jen tohle měla s ní podobné.

„Jsem Bella Swanová,“ řekla s mírným úsměvem a vrhla se mi do náruče.

Až když to řekla jsem si uvědomil, že je to má Bella. Ta, která mi celou mou věčnost tam moc chyběla. Sevřel jsem jí v náručí. Tak aby mi nemohla utéct. Nechtěl jsem se z tohohle snu probudit.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ zašeptala a v jejím hlase jsem zaslechl vzlik. Připadlo mi divné, že necítím její emoce, ale rozhodl jsem se to neřešit. Alespoň ne teď.

„To jsem si myslel já o tobě,“ zašeptal jsem jí do vlasů. Mírně se ode mně odtáhla a zadívala se mi do očí jako by v nich něco hledala.

Následně se přiblížila svými rty k těm mým. Nedokázal jsem uvažovat. Prostě jsem naše rty spojil v jedny.

Rty se do sebe jakoby vpily. Nebyly dvoje, ale už jen jedny. Jedny naše. Náš polibek byl jemný opatrný, ale dávali jsme si navzájem najevo, jak jsme si za ty roky chyběli. Polibek se začal nebezpečně prohlubovat a tak se Bella odtáhla a položila si svou hlavou na mou hruď.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala.

„Ty mě taky,“ řekl jsem popravdě. „Nechápu, jak jsem bez tebe těch šedesát dokázal žít.“

„Já jsem nežila,“ řekla a v jejím hlasu jsem zaslechl mírný smutek. „Jen jsem přežívala, přežívala bez opravdové lásky.“

„Miluji tě,“ řekl jsem popravdě, vylítlo to ze mě jen tak. Bella se mírně napnula. Jako by jí to šokovalo.

„Já tebe taky,“ řekla, když se zklidnila. „Na věky věků.“