Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Tati, kde je maminka? 1. Kapitola

Seattle - přítomnost:

Život na ulici není špatný. Člověk leží na matraci a pozoruje temné nebe nad ním, na kterém září miliony hvězd, které se táhnou po celém nebi. S úžasem jsem pozorovala tu nádheru, příroda je nevyzpytatelná. Všude bylo ticho, bylo slyšet jen Renesmenino tichounké pochrupování, usmála jsem se na mého andílka a přikryla jsem Renesmé ještě jednou dekou.

Pohladila jsem ji po tváři a vtiskla jí polibek na čelíčko. Vypadala tak sladce. Otočila jsem se zpátky na záda, vzpomínala jsem na chvíle s ním, na chvíle s Edwardem. Na jeho dotyky, na naše oční kontakty, na to, jak mi před spaním hrál ukolébavku, na naše polibky, na jeho úsměv... Z koutku oka mi stekla slza, ukazováčkem jsem ji setřela, třpytila se na mém ukazováčku ve světle pouličních lamp jako diamant. Zase jsem začala pozorovat nebe, lákalo mě, skrývalo mnoho tajemna.

Temnou uličkou se nesly tiché kroky, zvrátila jsem hlavu dozadu, abych se podívala, kdo to jde. Byla jsem připravená vzít Renesmé a utíkat s ní pryč. Ve stínu pouliční lampy se mihl černý stín, zalapala jsem po dechu a rychle se posadila. Ze stínu vyšel muž, byl vysoký, měl černé spletené vlasy a černé oči. Na sobě měl hnědé kožené kalhoty a černou rozevlátou košili. Vypadal strašně sexy, připomnal mi Aztéckého bojovníka, měl lehce opálenou pleť. Měla jsem k němu úctu, připadal mi tak mocný. Tma dala vyniknout jeho ostře řezaným rysům. Byl doslova obklopen temnotou, ta temnota ho pohlcovala, byla jako jeho stín. Při každém kroku jako by se vznášel, vyděšeně jsem si vzala vzala malou do náruče a přitiskla si ji na hruď, co ten cizinec chce? Na to, že se ztratil, nevypadal.

Vypadal tak nebezpečně a zároveň tak krásně, každá žena by mu padla k nohám. Srdce se mi strachem rozeběhlo, utrašeně jsem o krok couvla a zvažovala možnost útěku, ale copak by to nešlo, nebát se temného anděla? Tak okouzlující, svůdného, udělala jsem další krok vzad, byl nebezpečně blízko.

„Zevran,“ usmál se. Ten úsměv, ach, málem se mi podlomila kolena. Může být někdo tak nebezpečně krásný? Ano, Edward. Au, to jméno. Při pomyšlení na něj se mi vyjasnila mysl.

„Jste tak překrásná,“ zašeptal a konečkem ukazováčku a prostředníčku mi sjel od tepny na krku až k lícní kost, jeho dotyk mi způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Ještě víc jsem k sobě přitiskla malý uzlíček v náručí.

„Co chcete?“ zašeptala jsem vyklepaně, nebyla jsem schopná racionálně uvažovat.

„Tebe, tvoji krev, tvoji duši,“ řekl a napřímil se, zalapala jsem po dechu. Chtěl mě zabít, on je upír?!Renesmé se pohla v mém náručí, což upoutalo Zevranovu pozornost. Zase jsem couvla, přitiskla jsem si Renesmé ještě víc k sobě. Bála jsem se o ni. Co když ji bude chtít zabít? Ne, to nedovolím! Nesmí se to stát, to radši zemřu já.

Ach, Edwarde, kde jen jsi?

Jak jsem tě jen mohla opustit?

Srdce mi svírá strašný žal.

Proč jen jsem já nemohla dál?

Teď je to on, kdo chce zabít mé dítě.

Promiň, lásko, miluji tě.

Chladný vítr se prohnal uličkou, ve vzduchu byla cítit smrt. Jaké to asi bude zemřít?

Smrt jako tichá řeka času plyne.

Kdo jednou do ní vkročí,

smrt jej přivine si k sobě a už jej nepustí.

Chladná, krutá smrt, chytne tě a nepustí.

Nevkráčej jí do náručí.

V jejím náručí bolest skrývá se,

tak prosím, poslechni svoje srdce.

Smrt na každém rohu skrývá se, bojím se o ni.

Přeci mi neumře, ona, světýlko moje.

Duše má, poklad můj.

Srdce mé, brouček můj.

Nebe, nebo peklo? Zemřít nebo žít? Milovat nebo nenávidět?

Cítila jsem, jak jeho zuby protrhly moji kůži na krku, pohltila mě temnnota. Já zemřu, moje dcera bude žít. Krev za život. Smrt vypadala úplně jinak, než jsem si ji představovala. Žádné peklo ani nebe, jen tma a nic jiného, můj dech se krátil. Sbohem, Edwarde, sbohem, Renesmé, pomyslela jsem si. Tep mého srdce se zpomalil, ale srdce mi pořád tlouklo, tlouklo pro ni, pro mého andílka, pro moji Renesmé a pro něj, pro Edwarda.

Temnota mě pohltila. Uslyšela jsem dětský smích a bručení. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Další marný pokus, zase nic. Uslyšela jsem Renesmin pláč. Co se děje, proč můj andílek pláče? Stalo se jí něco?! Ublížil jí někdo? Ach, musela jsem k ní, musela jsem ji sevřít v náručí a ujistit se, že je v pořádku. Pohnula jsem konečky prstů, sevřela jsem je v pěst, pomalu jsem otevřela oči, oslnila mě záře. Venku byla ještě pořád noc, měsíc lidem ukazoval cestu, svíce plály ve svícnech.

Zvedla jsem se a malátně došla ke dveřím, kde je můj andílek? Kde je má Renesmé. Pomalu jsem sešla po schodech dolů. Nevím, kam přesně ty schody vedly, ale věděla jsem, že je tam Renesmé.

„Mami!“ vypískl můj andílek a skočil mi do náručí, palcem jsem jí setřela slzy.

„Copak se stalo, že pláčeš?“ zeptala jsem se jemně a pohladila ji po tváři.

„Strejda mi nechtěl dělat koníka!“ stěžovala si a založila si ruce na svém malém hrudníčku. Byla malá, ale vždy dosáhla toho, čeho chtěla, stejně jako její otec.

„Kdo?“ nechápala jsem, Renesmé ukázala do obýváku na toho upíra, který mě chtěl zabít. Ale proč to neudělal? Přitiskla jsem si Renesmé na hruď, přikrčila jsem se a zavrčela? Och, špičáky se mi začaly prodlužovat, on mě proměnil? Ale jak to, že nejsem jako Edward, jak to, že moje srdce tluče?

„Klid, Isabell,“ usmál se a šel ke mně blíž.

„Přeměnil jsem tě. Jsi to co já, mocný starodávný upír,“ usmál se. Jeho svaly se rýsovaly pod černou košilí, svit svíček mu dodával na tajemnosti.

„Proč?“ nakrabatila jsem čelo. Proč mě proměnil? Vtiskla jsem Renesmé jemný polibek na čelíčko.

Můj andílek tiše spí.

Tiše spí v mé náruči.

Vlásky zlaté, usměv na rtech.

Jen spi, andílku, jen spi.

Maminka je s tebou navždy.

Je u tebe ve dne v noci.

Navždy bude při tobě státi.

Jsi krev její krve on navždy matkou ti bude.

„Jak jsem řekl, sledoval jsem tě už dlouho,“ usmál se a popošel ke mně.

„Proč?“ nechápala jsem, kde to vůbec jsem? Proč mě vzal do svého domu? Je to vůbec jeho dům?

„Prvně dej malou uložit, náš rozhovor bude trošku delší.“

Ano, Renesmé si uměla každého omotat kolem svého malého prstíčku. Byla tak strašně roztomilá a slaďoučká jako její otec.

Přikývla jsem a položila ji na velkou pohovku. Zevran se na mě zamračil. Copak může mít matce za zlé, že chce mít na očích své dítě? Že chce slyšet jeho dech, že chce vidět jeho roztomiloučký úsměv na rtech? Že potřebuje slyšet tep jejího srdíčka. Že musí cítit její teplo, že musí být u ní, kdyby se jí něco ošklivého zdálo? Že ji musí utišit, kdyby plakala.

Jen spi, andílku,

maminka je na blízku.

Hlídá tvé sny,

hlídá tvůj dech.

Neboj se, andílku,

navždy tu s tebou bude.

Jsi její svět, jsi její sen.

Neboj se, andílku,

přeci je tu jen.

„Jsi upír,“ usmál se, vypadal jako polobůh, aztécký bojovník.

„To bych bez tebe nevěděla,“ pohrdavě jsem si odfrkla a založila jsem si ruce na hrudi tak, jak to dělává Renesmé, když jí nechci něco dovolit. Přeci jen po mně něco podědila. Není jen po Edwardovi, ach, kdepak je mu konec. Už nikdy ho neuvidím, neuvidím jeho úsměv, jeho tvář.

Ach, Edwarde, proč mi to děláš?

Tolik vzpomínek na tebe mám,

v mysli tě pořád mám.

Miluji tě, nemohu už dál,

proč jen ho v hlavě pořád mám?

Nemohu ho ze srdce „vyhnat“.

Je tam navždy vytesán.

Miluji tě a za to se omlouvám.

Ale copak bychom spolu mohli býti?

Ty jsi vrah, svoje dítě jsi chtěl zahubiti!

„A co jsem?“ zeptala jsem se. Bez Edwarda a Renesmé nejsem nic, jen troska.

„Jsi to co já, jsi velmi nadaná, proto jsem tě přeměnil, každý upír jako jsme my, má schopnosti,“ usmál se, dovolila jsem si jeden pohled na spící Renesmé a zase poslouchala Zevrana.

„Jaké schopnosti?“ zeptala jsem s hraným zájmem.