Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Tati, kde je maminka? 2. Kapitola

„Jaké schopnosti?“ zeptala jsem s hraným zájmem.

„To se nedá přesně určit, každý má svůj dar, který ho charakterizuje, ale u tebe, u tebe si nejsem jist, jsi příliš tajemná, moje moc na tebe působí jen částečně,“ zašeptal a přišel ke mně blíž.

„Posaď se,“ usmál se a pokynul rukou k židli. Zakroutila jsem hlavou a sedla si k Renesmé, k mému andílkovi.

Sedí žena, tiše lpí.

Hlídá sny své dcery potají.

Zevran si sedl naproti mně.

„Jakou schopnost máš ty?“ zeptala jsem se a pohlédla mu do očí.

„Dokáži lidem, vlkodlakům a upírům vymazat paměť, dokážu jim z mysli vymazat osobu, kterou milují,“ pronesl s galantností.

„Ach, velmi zajímavý dar, ještě něco dokázeš?“ zeptala jsem se, aniž bych odtrhla pohled od Renesmé, to co říkal, mě docela zajímalo, chtěla jsem vědět, co jsem vlastně zač.

„Má moc na tebe působí jen okrajově,“ zamračil se. Co to znamená? Nejsem normální, když na mě nepůsobí jeho moc?

„Dokážu vycítit tvé obavy, k tobě mě přivedl strach, ale ne strach o sebe, ale o tvoji dceru, zaujalo mě to,“ řekl zamyšleně a jeho oči jako by poteměly.

Rychle jsem své myšlenky zahnala a nasadila neutrální masku. Nic, nemyslím na nic, prázdno, v mém srdci je pusto. Mám v hlavě a srdci temnotu.

„Neboj se, tvé emoce cítím jen okrajově a jenom, když jsou hodně silné, je to, jako kdyby byly za stěnou, vnímám je, vím o nich, ale necítím je, je to frustrující,“ nakrabatil čelo, rychle jsem dovolila myšlenkám, aby se rozutekly, ale snažila jsem se si na obličeji zachovat chladnou masku.

„Mohu tě učit, pomoct ti nalézt tvoji moc, ale,“ zadrhl se. Jaké ale? Co za to bude chtít?

„Ale zabere ti to mnoho času, nebudeš mít vůbec žádný čas na Renesmé,“ dokončil svoji řeč, skoro se mi zastavilo srdce, strnula jsem a dívala se před sebe. To mi může rovnou zabodnout kůl do srdce, ne, své Renesmé se dobrovolně nevzdám.

Nikdy neopustím svého andílka, ona mě potřebuje, vždy tu pro ni budu. Ucítila jsem tlak v hlavě. Proč to nezkusíš, tebe nezajímá, co dokážeš? ozvalo se mi v hlavě. Vykřikla jsem a svezla se po pohovce na zem. Hlava mě nesmírně bolela, nepříjemně mě v ní něco píchalo, jako kdyby mě tisíce jehliček bodalo do mozku, bolest vystřelovala do celé hlavy.

„Ne!“ křičela má mysl, ale z úst to slůvko nevyšlo, nechci vědět, jaké mám schopnosti, chci být se svojí dcerou.

„Ano, chceš to vědět, toužíš po tom,“ nabádal mě někdo v mysli.

„Ano!“ vykřikla jsem, ruce jsem si položila na hlavu, snažila jsem se tu bolest zatlačit.

Jen co jsem vykřikla to osudné „ano“, bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Vážně jsem řekla ano? Ne, ne, ne. Bože, jen to ne.

„Isabell, jsi v pořádku?“ zetal se Zevran, pohlédla jsem na něj se slzami v očích.

„Neopustím svoji dceru, i kdybys mě třeba mučil!“ zasyčela jsem na něj.

On nic neřekl, jen se usmál, v hlavě jsem znovu uctila tlak

„Nikdy, nikdy, nikdy!“ opakovala jsem pořád dokola.

Dobrovolně se své dcery nevzdám! Dech se mi zkrátil, oči mi těžkly, poslední myšlenka patřila mé dceři, potom jen tma, nic víc. Tma mě ukolébavala k spánku, tiše mě uspávala.

Tma, tak jemná krutá.

Jako záclona zla puká.

Chytla mě a nepustí.

Už mě má ve své moci.

K spánku mě teď ukládá.

Je jako sametová ruka.

(…)

Probudilo mě až denní světlo, prudce mě udeřilo do očí, rychle jsem se otočila na bok a spadla z postele.

„Au,“ zaskučela jsem, jelikož mě strašně bolela hlava, vyškrábala jsem se na nohy a rozhlédla se kolem. Byla jsem v tom samém pokoji jako včera – bylo to včera, že jo? Pomalu se mi začaly vracet vzpomínky na včerejší večer, zalapala jsem po dechu, Zevran se mě snažil donutit k tomu, abych dala Renesmé Edwardovi!

Stuhle jsem stála mezi dveřmi, nezmohla jsem se na slovo, nohy se nechtěly pohnout. Myslela jsem, že je to přítel, ale on mě zradil! Rozeběhla jsem se dolů, Zevran si hrál s Renesmé, měla jsem pocit, že si ho oblíbila, doběhla jsem k nim a rychle si vzala Renesmé do náruče. Moje dcera si nebude hrát se zrádcem, s tím, který mi ji chtěl vzít. Zevran se na mě překvapeně podíval.

„Isabell, co se děje?“ zeptal se, ale já ho utnula.

„Odcházíme, se zrádcem bydlet nebudu!“ vykřikla jsem, Renesmé se na mě yvstrašeně podívala, nikdy jsem nekřičela, nikdy, když byl můj andílek na blízku, ale tohle bylo něco jiného, on nás zradil.

„Ale, Bell,“ zarazil se, asi mu to došlo.

„Ty si myslíš, že jsem uplně blbá a nedojde mi, že ses mi snažil změnit vzpomínky, obzvlašť, když jsi mi to ještě říkal!“ vřískala jsem, Renesmé měla na krajíčku.

„Pšt, broučku, maminka se nezlobí na tebe, ale tady strejda udělal něco, co maminku nazlobilo,“ usmála jsem se na ni a pohladila ji po tvářičce.

„Já to myslel dobře!“ zavrčel. Jak dobře, dobře myslel to, že mi vezme dceru?! Jen proto, aby mohl zjistit, jakou mám schopnost?!

„Jo, dobře jsi myslel to, že mi vezmeš dceru a budeš ze mě dělat pokusného králíka!“ vyštěkla jsem, Renesmé se mě držela jako klíště.

„Nechtěl jsem ti ji vzít, jen jsem ji chtěl dostat do bezpečí!“ řekl zdráhavě, určitě mi lhal, bylo mu to vidět na očích!!

„Lžeš, jaké by jí hrozilo nebezpečí!“ vyštěkla jsem, ale co když jen, ona je jedinečná, co kdyby někdo přeci jen.

„Ano, mnoho upírů se pohybuje kolem mého panství, zde je v nebezpečí, nejlépe bys udělala, kdybys ji dala jejímu otci!“

Ne, to po mně nemůže chtít, zalapala jsem po dechu a o krok ustoupila, neústupně jsem kroutila hlavou. Ne, ne, ne.

„Jedině tak ji ochráníš!“ vyštěkl. Ani za mák jsem mu nevěřila, svědomí mě hlodalo.

Co kdyby jen jí hrozilo nějaké nebezpečí, co kdyby se jí něco stalo, to bych si neodpustila.

Mám, nemám.

„Děláš to pro její bezpečí,“ zašeptal, oči mu žhnuly, slzy se mi nahrnuly do očí, vzdát se jí? Vzdát se Renesmé? Ne, nemůžu! Ona je jediné, co mám, to nejde!

„Ne,“ vzlykla jsem a přitiskla si Renesmé k sobě, slza mi stekla po tváři.

„Musíš, nebo snad chceš, aby se jí něco stalo!“ vyštěkl. Proč já? Proč jenom já, nedokážu ji opustit.

„Odejdu s ní, budu ji chránit!“ byla jsem pevně rozhodnutá.

„A jak, když nemáš žádný výcvik, sama ji ochránit nedokážeš!“ rozkřiknul se.

Renesmé se rozbrečela, píchlo mě u srdce. Její pláč mě bodal.

„Nauč mě to, nauč mě se bránit, nauč mě se o sebe postarat!“ zaprosila jsem tiše.

„Naučím, ale Renesmé tu není v bezpečí!“

„Dobře,“ vydechla jsem, přes slzy jsem nic neviděla, doufala jsem, že Edwarda nenajdeme a Renesmé zůstane se mnou.

„Jak... jak najdu jejího otce,“ zavzlykala sjem.

„Soustřeď se, uklidni se, uklidni svoji mysl,“ ponoukal mě. Jemu se to řekne, zhluboka jsem se nadechla, z úst se mi vydral slabý vzlyk.

„No tak, Bell, soustřeď se!“ těměř na mě Zevran křičel, další slabý nádech, další slza mi stekla po tváři. Další nádech, stěží jsem zastavila další vzlyk.

„Dobře,“ usmál se Zevran.

„Teď si představ tvář Renesmeina otce,“ přikázal. Trhla jsem sebou, pamatuji si vůbec, jak Edward vypadá? Zrzavé, krátké vlasy, které mu vždy trčely do všech stran, zlatavé oči, rty měl zkroucené v pokřiveném úsměvu.

„Výborně, napoj se na jeho mysl, najdi ho pomocí své mysli.“

„Och,“ zalapala jsem po dechu, do nosu mě udeřila Edwardova vůně, bylo to, jako kdyby byl vedle mě.

„Správně, prohledej mu mysl,“ bolestně mě píchlo u srdce, pořád si v hlavě přehrával naši hádku, to jak přišel domů a nikdo tam nebyl, jen na stole ležel lísteček se vzkazem.

Nehledej mě, o naše dítě se postarám.

Sbohem, Bella.

Cítila jsem Edwardovu bolest, och, já se napojila na jeho pocity.

„Ne, Bell, nezmatkuj, hledej informace, malý náznak toho, kde je!“ šeptal mi Zevran do ucha, vymanila jsem se z jeho vzpomínek, v jeho mysli se pořád objevoval... můj dům?! Ach, další slzy se mi vehnaly do očí, on na mě čekal.

„Forks,“ zašeptala jsem roztřseným hlasem.

„Výborně! Jdu zabalit Renesmé věci a vyrážíme!“ Ta věta mě naprosto probrala, zapomněla jsem na Edwardovu mysl a vykolejeně pohlédla na Zevrana.

„Čím dříve vyrazíme, tím dříve se naučíš se o sebe postarat a budeš s Renesmé,“ vysvětlil.

„Renesmé, drahoušku, maminka si musí něco zařídit,takže budeš nějaký čas u tatínka.“

Renesmé se na mě užasle podívala, očička se jí rozzářila štěstím. Po chvíli přišel Zevran s velkou cestovní taškou.

„Můžeme?“ zeptal se. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem přikývla, kdybych promluvila, jistě bych se rozbrečela a to jsem nechtěla. Musela jsem být silná.

„Tak jdeme,“ usmál se Zevran a rozeběhl se k lesu, s tichým povzdechem jsem za ním vyběhla.

Běželi jsme dlouho, vítr mě šlehal do tváří, běžela jsem neuvěřitelnou rychlostí, vše kolem mě se změnilo a byla z toho rozmazaná šmouha.

Nebyla jsem unavená, cítila jsem se svěží a odpočatá. Zevran z ničeho nic zastavil.

„Jsme skoro tam, ale musíš si odpočnout,“ řek a pomalu šel směr město.

„Ale já se necítím unavená!“ vyhrkla jsem a rozeběhla se za ním lidským během.

„Možná teď, ale počkej v hotelu!“ zasmál se.

„Navíc, Renesmé už spí a postel bude jistě pohodlnější.“

Vešli jsme do nějakého hotelu, byl luxusně zařízený, na podlaze byly drahé perské koberce, diamantové lustry, zdi byly obložené mahagonovým dřevem, na recepci stála mladá dívka, která ťukala něco do počítače, Zevran zamířil přímo k ní, slyšela jsem její zalapání po dechu, otráveně jsem protočila oči, Zevran nám objednal pokoj, jen jeden! Nechápavě jsem se na něj podívala.

On nic neřekl, jen se na mě usmál, vzal si Renesmé do náruče, dal mi ruku kolem pasu a vedl mě do pokoje.