Vampire stories - Stmívání » Na pokračování » Tati, kde je maminka? 4. Kapitola

Zevran:

Bella se usmála a vzala si ode mě nůž, přiložila ho k zápěstí a...

Řízla se, musel jsem zadržet dech, její krev tak nádherně voněla, volala mě k sobě.

Přiložila zápěstí k Renesméiným ústům, viděl jsem, jak Bellina krev stéká Renesmé po bradě.

„No tak, miláčku, pij,“ šeptala Bella, vypadala ztrápeně, smutně. Renesmé se pohla a přiložila své rty na Bellinu ránu.

„To je ono, miláčku, pij,“ povzbuzovala ji Bella, Renesmé dostávala barvu, její tvářičky byly růžové.

Zato Bella byla bledší, musel jsem zasáhnout – teď!

„Bell, to stačí!“ zamračil jsem se, Bella mě ale neposlouchala, pořád držela ruku u Renesméina obličeje.

„Bell!“ vykřikl jsem a prudce odtrhl její ruku od Renesmé, Bella ztratila všechnu barvu, byla bledá, bledá jako sníh.

„Bell, je ti dobře?“ zašeptal jsem a oddělal jí vlasy z obličeje.

„Jo, jen jsem trochu unavená,“ zachraptěla.

„Můžeme jít,“ usmála se a pokusila se vstát, jenže byla slabá, a tak mi spadla zpět do náruče.

„Nikam nejdeme, takhle ne! Jsi slabá!“ vykřikl jsem rozhořčeně, ona je blázen, uplný blázen.

„Nic mi není,“ zamračila se a vstala, sotva se držela na nohou, musela se přidržet postele, aby nespadla.

„To vidím, sotva stojíš – ne, nikam nejdeme, ne pokud budeš takhle slabá!“ Blázen, je to jisté, utekla z blázince, nebo je chorá na mozek, ale to je skoro to samé.

„Tak já ještě sním nějaké jídlo,“ zašeptala a unaveně zavřela oči.

„V tomhle stavu ti jídlo nepomůže!“ zavrčel jsem, vážně není normální, ona si myslí, že když si dá pár hranolek, že jí bude líp?

„A ne?“ zašeptala a upřela na mě svůj unavený zrak.

„Ty potřebuješ krev, nikam nepůjdeme, jsi moc slabá,“ zamračil jsem se a běžel k telefonu.

Z ničeho nic mě něco odhodilo ke dveřím, rychle jsem vstal a rozhřížel se po nepříteli, nikde nikdo nebyl, překvapeně jsem pohlédl na Bellu, měřila si mě naštvaným pohledem. To byla ona?! Odhodila mě svým darem?

„Co jsem ti udělal?“ zafuněl jsem a třel si paži, která mě bolela od toho nárazu.

Bella:

„Bell, je ti dobře?“ zašeptal Zevran a oddělal mi vlasy z obličeje.

„Jo, jen jsem trochu unavená,“ zachraptěla jsem.

„Můžeme jít,“ usmála jsem se a vstala, ale nohy mě sotva unesly, takže jsem spadla Zevranovi do náruče.

„Nikam nejdeme, takhle ne! Jsi slabá!“ vykřikl Zevran naštvaně, no to ne, na ples se půjde, slíbila jsem mu to a nic na tom měnit nebudu.

„Nic mi není,“ zamračila jse se a vstala, sotva jsem se držela na nohou, musela jsem se přidržet postele, abych nespadla.

„To vidím, sotva stojíš – ne, nikam nejdeme, ne pokud budeš takhle slabá!“ Proč je jen tak paličatý, já svůj názor nezměním, to by mohl vědět.

„Tak já ještě sním nějaké jídlo,“ zašeptala jsem. Zkusila jsem kompromis, prosím, ať souhlasí, ať souhlasí!

„V tomhle stavu ti jídlo nepomůže!“

„A ne?“ zašeptala jsem a upřela na na něj zrak.

„Ty potřebuješ krev, nikam nepůjdeme, jsi moc slabá,“ zamračil se a běžel k telefonu.

Ne! Pocítila jsem tlak v hlavě, neměla jsem sílu tomu odporovat, zavřela jsem oči, slyšela jsem náraz a zavrčení. Když jsem je otevřela, tak Zevran ležel u dveří.

To já? To jsem udělala já? Já ho odhodila?

„Co jsem ti udělal?“ zafuňel a třel si paži.

„Já, já, nevím, to tak nějak samo,“ šeptala jsem roztřeseně.

„Pšt, to bude dobré,“ zašeptal a objal mě.

„Ne, nebude, jsem nebezpečná, kdyby, kdybych se neovládla a...“ nedořekla jsem to a rozbrečela se, křečovitě jsem Zevranovi svírala mezi prsty košili.

„Ne, to ne, takhle o tom nepřemýšlej!“ Zarazil mě, ale co kdyby jen, co kdybych takhle ublížila Renesmé?

„Ale co kdyby,“ vzlykla jsem.

„Ne, to bych nedovolil,“ zašeptal a položil si bradu do mých vlasů.

„To bych zase zranila tebe,“ fňukla jsem, proč já, proč musím být tak nebezpečná?

„Ne, neboj se,“ usmál se.

„Pojď, půjdeme na lov, musíš být silná, aby jsi bojovala se svými dary, abys byla silná a dokázala je potlačit.“ Představa toho, že lovím lidi, se mi nelíbila, ale nebudu tak hrozbou pro Renesmé.

„Dobře,“ hlesla jsem, ale co Renesmé, to tu zůstane sama?! Ne, nemůže tu být sama.

„Ale,“ zadrhla jsem se, nemohla jsem odejít, co když se Renesmé něco stane, když budu pryč.

„Renesmé se nic nestane, neboj, za chvíli je tu chůva!“

„A nemohli bychom na ni počkat?“ Prosím, aspoň odložím dobu, kdy se ze mě stane vrah. Zabiju člověka, budu vrah, budu mít na rukou krev, bude ze mě hnusná vraždící stvůra.

„Bell, jestli nechceš, můžeme zkusit i jinou stravu, klidně ti objednám krevní konzervy, vykradu krevní banku, ale teď musíš jít na lov!“ šeptal a držel mě za ramena, prsty mi zaryl do masa.

„Au,“ šeptla jsem a vykroutila se mu.

„Bell, promiň, já nechtěl,“ šeptal Zevran.

„To je dobrý,“ odvětila jsem a přešla k oknu, pozorovala jsem noční oblohu, hvězdy se třpytily na nebi jako miliony malých žároviček.

„Vážně jsem nechtěl,“ vydechl Zevran unaveně, akorát mu ztrpčuju a komplikuju život.

Proč se na něj vlastně tak upínám? Kazím mu život, nejlepší by bylo, kdybych odešla. Zmizela bych ze života své dcery, svých nejbližších, přestala bych jim ničit životy. Odejdu, ano, to udělám, ale ne teď, potřebuji, aby mi Zevran pomohl.

„Půjdeme, tedy?“ zeptala jsem se chladně, až moc chladně, připadala jsem si jako kus ledu, studená opuštěná kra, která plave ve studeném moři.

„Jistě,“ odvětil a vyskočil z okna, překvapeně jsme se za ním podívala a zatočila se mi hlava, byli jsme v prvním patře, mám zavrať.

„Bell, pojď,“ povzbuzoval mě Zevran.

„To nepůjde,“ vysoukala jsem ze sebe a tupě zírala dolů.

„Proč?“ zasmál se. Co je vtipného na tom, že se bojím výšek?

„Mám závrať,“ zašeptala jsem a třásla se. Zevran se začal smát, čemu se směje, je na hlavu, se při tom pádu praštil, ne?!

„Co je tu k smíchu?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Upír a má závrať,“ zachechtal se a ohnul se v pase, doslova se dusil smíchy!

„Hele,“ osočila jsem se, to mě chce vyprovokovat?! To mám seskočit a praštit ho?

„Promiň,“ zasmál se.

Vztekle jsem zavrčela a seskočila z okna, svalila jsem Zevrana na zem, přitiskla mu ruku na krk a zatlačila ho ještě víc k zemi.

„Něco se ti nelíbí?“ zasyčela jsem mu do ucha, slyšela jsem, jak hlasitě polknul.

„Bell, tohle nejsi ty,“ zašeptal.

„Jsem to já!“ vykřikla jsem a trošku povolila stisk na jeho krku, čehož on využil a převalil se na mě.

Další vzteklé zavrčení se mi vydralo z úst.

„Bello, uklidni se!“ poručil a pořád mě držel u země.

„Pusť mě!“ vykřikla jsem a cukala sebou, snažila jsem se dostat z jeho pevného držení, chtěla jsem se mu vykroutit.

„Uklidni se!“ zakřičel.

„Nejsi, nejsi to ty, Bell,“ šeptal smutně.

Nejsem to já? Jak to myslí, nejsem to já? Jsem to já!

„Buď v klidu, neovládáš se,“ mračil se a povolil stisk.

To jsem tak moc nebezpečná? Tak moc, ne, bože, jsem zrůda, proč mě jen Zevran přeměnil, proč ze mě udělal takovou stvůru. Nemohl vědět, jak moc se budu ovládat, udělal chybu.

Použila jsem veškerou svoji sílu a odhodila Zevrana pryč, vstala jsem a se slzami v očích se rozeběhla pryč.

Pryč od bolesti, starostí, chtěla jsem se všeho zbavit, utéct ode všeho, ale ne, nemohla jsem, moje srdce zůstalo u Renesmé, bez ní jsem nic.

Dech se mi zrychlil, strach mi sevřel srdce, další slzy se mi nahrnuly do očí, nechci být vrah, nechci zabíjet.

Do nosu mě uhodila nádherná vůně, voněla jako čerstvé jahody, tak krásně voněla, volala mě k sobě, byla jako droga. Ta vůně probudila to zvíře ve mně, to zvíře, které chtělo zabít.

Chtěla jsem své tesáky zabořit do masa toho člověka, do tepny na krku a vzít si všechnu jeho krev.

Oh, přemýšlím jako zvíře, ne, ne, prosím. Vítr mi šeptal slova útěchy, slova, které se vznášely ve vzduchu.

Vlahý vánek si pohrával s mými vlasy a dovál sem zase tu lahodnou vůni, to zvíře ve mně začalo ještě více sílit. Dralo se na povrch, chtělo mě přemoci.

Zadržela jsem dech, ale pořád jsem měla chuť té vůně na jazyku, dráždila mě, přitahovala mě, lákala mě, ať se nadechnu, ještě malý nádech a ucítím tu nádhernou vůni.

Malý nádech a bude po všem, nebudu trpět, ne, nesmím.

Nedovolím to, nebude ze mě vrah, nechci být vrah.

Vítr sem zavál zase tu vůni. Bože, proč mě tak trestáš, proč musím tak trpět?

Co jsem udělala, že mám takový krutý trest? Chtíč zatemnil moji mysl, touha ovládala moje tělo.

Jen pár kapiček krve si vezmu, to snad nikomu neublíží, pár kapek, nic víc. Ukojím touhu a nikoho nezabiju – dokážu to vůbec, zkrotit toho netvora ve mně? Má nade mnou moc, nadvládu, to on ovládá mé pohyby. Jeden malinký nádech, pár kapek krve, ani kapka nazbyt.

Mé nohy se samovolně rozeběhly za tou vůní, která ovládala mé smysly, doběhla jsem na menší louku, kolem dokola ji lemovaly lesy, uprostřed protékal malý potůček, vypadala jako naše louka, tedy teď už jen Edwardova. Uprostřed té louky sedělo děvče, sedělo a plakalo.

Pomalými, neslyšnými kroky jsem k ní přišla blíž, ona se prudce otočila a vyděšeně mě pozorovala modrýma očima, to jsem opravdu vypadala tak nebezpečně?

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se a snažila se mluvit srozumitelně, jemně, aby se mě nebála, aby se necukala, až si od ní budu brát to, co potřebuju.

„Já, já jsem sem přišla přemýšlet, co tu děláš ty?“ zeptala se a třásla se.

Šla jsem náhodou kolem a ucítila tvoji nádhernou vůni, která se line po celém lese.

„Potřebovala jsem na vzduch.“ Přeci jí nebudu vyprávět to, že jsem ji přišla zabít, ta představa jejího horkého těla v mé naruči, to jak její srdíčko bude splašeně bít, až přiblížím své rty k jejímu hrdlu.

„Aha, nechceš si přisednout?“ zeptala se a poklepala na místo vedle sebe.

Baví se s vrahem, s vrahem, který ji zabije.

„Díky,“ usmála jsem se a sedla si k ní, její vůně byla tak nádherná, lákala mě, jen kousíček a její krev bude má, jen jedno kousnutí a bude po všem.

„O čem přemýšlíš?“ vyhrkla a zkoumavě se na mě podívala. O tom, jak tě zabít, pomyslela jsem si.

„Celkem o ničem, ty?“ zeptala jsem se jako by nic. Temnota mě ubíjela, žízeň mi svírala hrdlo, sotva jsem dýchala. Kdybych se nadechla pořádně, zabila bych ji hned, připadala mi milá, chtěla jsem se o ní něco dozvědět.

„Přemýšlím o tom, proč mě opustil,“ zašeptala smutně.

„Já tě té bolesti zbavím,“ usmála jsem se a naklonila se k ní.