V překladu znamená smrt si nás vybírá. Tohle je z mé starší tvorby na twilight. Psala jsem to, když mi bylo 15 tak některé chybičky mi omluvte. :) Naše řady by prořídly, jejich taky na tohle myslela Bella před Volturiovýma. Volturiovi se nezastavili a došlo na boj. Řady Cullenových prořídly stejně jako prořídly řady Volturiových. Cullenovi se po dvanácti letech vrací do Forks, kde to všechno začalo. Hezké čtení přeje PetraCullen. :)
11.09.2014 (11:09), PetraCullen • Stmívání » Jednodílné, komentováno 1×, zobrazeno 820×
Volturiovi se nezastavili. Bezmocně jsem přihlížela, jak se moje rodina a naši spojenci snaží bojovat s Volturiovými. Vyřadila jsem z provozu jejich nejlepší útočné zbraně Aleca a Jane.Všichni bojovali, vlci se jim snažili pomáhat. Jacob s Renesmé už bylidávno pryč.Věděla jsem, že zemřu.Ale najednou se všechno událo tak rychle. Ostatní Volturiovi nelenili a vraceli údery ještě větší silou. Většinu naeich spojenců oklamali a jednoduše je roztrhali na kusy a spálili. Bylo mi jich líto. Edward se na mě usmál a jeho nepozornosti nějaký upír využil a bojoval s ním. Edward měl navrch, bylo jasné, že vyhraje, ale mezi ně skočila Heidi, společně ho chytli a začali ho trhat. Z hrudi se mi vydral bolestný nářek. Chtěla jsem mu pomoct, ale bylo příliš pozdě, už hořel na hranici. otočila jsem se a další upírka bolestně zařvala. Prudce jsem se otorila a spatřila jsem Caia, jak utrhl hlavu Esmé. Skočila jsem po něm a utrhla jsem mu ruce.
***
Současnost:
„Bello, jsi v pořádku?″ zeptal se mě Carlisle a zatřásl se mnou.
„Jasně, nedělej si starosti,″ odpověděla jsem mu.
Carlisle se na mě utrápeně podíval, i on měl obrovskou bolest v očích. Všichni jsme byli nezvykle zamlklí. Edward nebyl jediný, který byl před dvanácti lety zabit rukou Volturiových. Byl zabit spolu s Rosalie, Alicí a Esmé. S hrudi se mi vydral vzlyk. Nemohla jsem plakat. Jenom jsem dál vzlykala. Byla to bolest hodněkrát větší, než kdy mě opustil. On už se nikdy nevrátí, stejně jako Alice, Esmé a Rose. Stále si to vyčítám. Vzpomínám. Vzpomněla jsem si, že Renesmé se za chvíli probudí. Byla zachráněna a to bylo to hlavní. Ale za jakou cenu? Když nemá otce. Jacob nakonec zůstal s námi. Kvůli Renesmé. Renesmé za chvíli scházela ze schodů. Taky byla smutná.
„Dobre ráno, mami,″ pozdravila mě a smutně se na mě usmála.
„Dobre ráno, Nessie,″ pozdravila jsem ji.
Renesmé si dala k snídaní cerálie s mlékem a nepřítomně se dívala před sebe. Odešla jsem do obývaku. Všichni strnule stáli. Emmett byl nezvykle zamlklý, nevtipkoval. Jasper se díval umučeně z okna. Carlisle měl velice bolestný výraz. Za všechno jsem mohla já. Měla jsem raději umřít já než on. Bylo mi těžko.
„Chtěla bych se vrátit do Forks, kde to všechno začalo,″ požádala mě Renesmé.
„Já nevím, jestli je to dobrý nápad,″ snažila jsem se jí to vymluvit.
Nevěděla jsem, jestli budu dost silná na to vrátit se tam. Kde jsem poznala Edwarda a kde jsem ho ztratila. Podívat se na jejich hroby. Věděla jsem, že by to byla nejlepší věc. Musela jsem čelit minulosti.
„Mně to připadá jako dobrý nápad, Nessie,″ souhlasil Carlisle a smutně se na nás pousmál.
„Kdy tam pojedem?″ zeptala jsem se Carlislea.
„Hned, jak to půjde, Bello,″ odpověděl mi Carlisle.
***
Vraceli jsme se do Forks, kde to všechno začalo. Mé mrtvé srdce se mi začalo bolestně napínat a nepříjemně mě bolela díra po okrajích. Kráčeli jsme ke hřbitovu. Jacob byl nezvykle zamlklý. Držel Nessie za ruku. Naše kamenné tváře nic neprozrazovaly. Carlisle šel v se mnou v čele. Za námi šli Jasper s Emmettem. I kdyby bych nevěděla, který hrob to je, všimla bych si ho. Uprostřed hřbitova se tyčil velký bilý hrob s mramorovým náhrobkem. Došli jsme k němu. Renesmé klekla na kolena a odhrnula si vlasy z čela. Ná náhrobku bylo napsáno Cullenovi. A pod tím byly vypsané jejich jména. Zastavila jsem se u posledního, stálo tam Edward Athony Masen Cullen *1901 - +2007. Svezla jsem se na zem a začala jsem vzlykat. Ostatní na tom nebyli o moc líp. Tvářili se bolestně a umučeně. Na hrob před sebou.
„Ahoj, rodino,″ zašeptala Renesmé směrem k hrobu a nechala si po tváři stéct zbloudilou slzu.
„Neplač, Renesmé,″ zašeptala jsem směrem k ní.
„Umřeli kvůli mně!″ bezmocně zakřičela.
„Ty víš, že to není pravda,″ přesvědčoval ji Carlisle a podepřel ji.
Renesmé začala bezmocně vzlykat a tekly jí slzy, které máčely bílý hrob. Carlisle s ostatními se ji snažili tišit. Marně.
„Chybíte mi,″ zašeptala jsem a položila jsem na hrob svazek rudých růží.
Bezmocně jsem se dívala na hrob před sebou. Bylo mi smutno, ale ta bolest v mém mrtvém srdci mi připomínala, že jsem na ně nezapomněla.
„Proč je museli zabít?!″ zašeptala jsem zdrceně.
„Budeme muset jít,″ řekl Carlisle.
Snažila jsem se zvednout. Naposledy jsem se zadívala na hrob před sebou. Něco mokrého mi steklo po tváři. Byla to slza. Moje slza, která patřila jim. Stekla na hrob. Tady budou navždycky, nikdy už neodejdou...
PetraCullen z rubriky: Stmívání » Jednodílné
Diskuse pro článek Kuolema Tekee Taiteilijan:
Tak jsem moc ráda že jsem si tuhle povídku mohla přečíst ještě před vydáním! 
Nějak nevím co sem mám psát, snad jen nějaké ty smajlíky ti dopřeji... 
Je to vážně smutný, ale pokud to bylo v tvých patnácti za účel, tak to jo 
Každopádně musím pogratulovat k nádherné povídce. 
Přidat komentář:
