Mé první dílo na těchto stránkách, věnované Twilight FF. Snad se bude líbit :). *** Jacob je arogantní, namyšlený blb. Sukničkář, který se snaží neohrabaně sbalit Bellu, což se mu nakonec povede a po maturitním večírku se spolu vyspí. Jak budou pokračovat dál jejich osudy? Co všechno si budou muset přetrpět? Příjemné čtení, *A.99*
13.12.2014 (20:08), Agule99 +18 • Stmívání » Jednodílné, komentováno 1×, zobrazeno 736×
Přečtením tohoto článku berete na vědomí to, že tento článek může obsahovat nevhodný obsah. A přejímáte odpovědnost za možnou duševní újmu. Děkujeme za pozornost |
V hlavě mi hučelo o sto šest. Kolik že jsem toho už vypila?
„Slečno, jste si jistá… že chcete dalšího panáka?“
„Dej to sem,“ zavrčela jsem na něj. Zřejmě neměl v popisu práce odmlouvat zákazníkům, protože mě poslechl. Nebo že by se mě bál? I to je možné. Když jsem naposledy byla na záchodě, sama sebe jsem se toho zjevu v zrcadle lekla. Až pak mi došlo, že to jsem já.
A jakže jsem u toho pultu vlastně skončila? Jednoduše. Utíkala jsem, ba přímo zdrhala před Mikem, kterého mi mé drahé kamarádky pověsily na krk. Všechno se zdálo být lepší než on, dokonce i zpití sama sebe do němoty. Zatím se mi to daří.
I když… abych byla upřímná, ne všechno bylo lepší než Mike. Utíkala jsem ještě před jednou osobou.
Ohlédla jsem se za sebe, pro jistotu… A sakra. Utíkala jsem ještě před jednou osobou, a to tou, která mě právě našla.
Za mnou stál on. Všech dívčích srdcí šampión – až na to moje.
Jacob Black. Tupý, do sebe zahleděný blbec, arogantní sukničkář… Byli bychom tu dlouho, kdybych ho měla popsat.
„Smím prosit?“ Dobrý vtip. A teď vážně. Kde je háček?
„Odpal,“ zavrčela jsem na něj poměrně opile, není divu, a otočila se zpátky k baru. Ke své dnešní přítelkyni. Skleničce alkoholu.
„Takové chování není vhodné pro dámu,“ dýchal mi za krk. Nechtíc jsem se jeho odéru nadechla. Byl taky opilý, tedy už chápu, v čem je háček. Někteří lidé jsou milí a příjemní, když jsou opilí – že by byl Black příkladem?
„A kdo řekl, že jsem dáma?“ Založení rukou na prsou mu zřejmě nepřipadalo jako dostatečný důraz na to, že s ním nechci mít nic společného. Proti mé vůli jsem ho však, otočená napůl, skenovala pohledem. Sakra, proč je každý druhý kluk arogantní, a co především, hezký?
Ale ne. Ne. To nepřichází v úvahu. Black není hezký. Je to arogantní blbec.
„No tak. Jeden tanec, Bello?“ obrátil větu v otázku. „Pak ti dám pokoj.“
Lákavá nabídka… Počkat. Odkud. Zná. Moje. Jméno?
A není to fuk?
Ne, není.
Myslím si, že to stojí za pokus. Obzvlášť když ti nabízí něco tak lákavého.
Ale…
Ne. Jdeme tančit. A přiznej si konečně, že po tom toužíš… Tančit s Blackem.
Netoužím!
Ale jo. V hloubi duše… Jsi do něj zabouchnutá!
Nejsem. A ticho už!
Výborně, takže odteď je ze mě schizofrenik? Když si povídám sama se sebou? Bože!
„Bello?“
„Pardon. Zamyslela jsem se.“ Já vážně myslím? Neuvěřitelné. Zvlášť po předchozích pár minutách.
„Tak půjdeš, prosím?“
„No…“
„Skvěle!“ Vytáhl mě od baru tak rychle, že jsem málem spadla, což mu očividně bylo jedno. Sakra, asi jsem to nepostřehla, ale kdy jsem řekla, že půjdu? Blbec na entou!
Bušila jsem mu do hrudi, přičemž jsem věděla, že ne, už nechci tančit. A ano, bylo mi prd platný to moje vědění. Zastavil se, přičemž jsem využila toho, že na mě zírá jako vyoraná myš a vlepila mu facku.
Jauvajs! To má tu tvář odlitou z betonu? Divím se, že nemám zlomenou ruku. Ještě hodnou chvíli jsem tam skučela, čehož Black využil, dal mi ruku kolem pasu, jako by se nic nedělo.
Navíc ignoroval to, že jsem se snažila všemi možnými způsoby vypáčit pryč z jeho náruče i přes bolest ruky a začal s námi pohupovat ze strany na stranu. Sakra, proč musí hrát zrovna tahle pohřebně pomalá hudba?
Po chvilce mi, i když proti své vůli, padla hlava na jeho rameno. Jen jedna věc mi vrtala hlavou. Proč se mi to začíná líbit? Být v jeho náruči… To bude tím alkoholem. Určitě.
Jsi do něj zabouchnutá!
Ticho!
„Bello?“ Zvedla jsem hlavu. Skousla jsem si ret. Tohle byl úplně jiný Black, než znám. Milý, sice lehce, lehce víc, opilý, ale… Gentleman, to bylo to správné slovo. A já mám pocit, že jsem mu propadla až po uši.
Nabízí se dvě možnosti. Ne každý maturiťák tak skončí, ale většinou se ten vyspí s tamtou a ta s tamtím. A tak dále. Nebo prostě každý skončí sám u sebe a bude si to vyčítat. Nechtěla jsem skončit sama. Ale s Blackem v posteli taky ne.
Nebo jo? Krucifix, proč nemůžu vědět aspoň na tak jednoduchou otázku odpověď?
Black dlouho mlčel. „Víš, už dlouho chci udělat jednu takovou věc…“ A kruci, znovu. Tohle nedopadne dobře.
Chvilku jsme se na sebe dívali, pozorovali tu vzdálenost mezi našimi obličeji, jako by snad byla hmotná. No, ten nahoře mě buď nemá rád, nebo mě zbožňuje, jak se na to kdo podívá – protože vzápětí do nás někdo vrazil, zřejmě někdo opilý, a zkrátil tak tu protivně úžasnou vzdálenost.
Ještě jeden moment uběhl, během něhož se Black nadechl, a pak jsem ucítila jeho rty na těch mých.
„Panebože, panebože, líbám se s Blackem!“ chtělo se mi křičet.
Líbal neobyčejně, cítila jsem po celém těle slabé jiskření, dokonce jsem měla husí kůži. Nejprve se o mě jen tak lehce otíral, ale pak, aniž bych si povšimla toho, že bych otevřela pusu, mi do ní strčil jazyk. Došlo mi, že je to vážně vážné. A příjemné.
Pak najednou bum – odlepili jsme se od sebe.
A já věděla, že dneska večer neskončím sama.
Poprvé od té doby, co mě odtáhl zpátky na parket mezi mé tancující spolužáky, jsem si ho pořádně prohlédla. Měl snědou pokožku, hnědé oči a plné jahodové rty, které přímo vybízely k políbení, což už jsem měla možnost zkusit.
A můj mozek mi navíc začínal hlásat výpadek, naprostý error, protože nejenom že jsem ho líbala a tančila s ním vcelku dobrovolně, ale taky jsem ho popisovala jako hotového boha. No, Bello, máš, co sis nadrobila.
Moje ruce a pusa převzaly nadvládu, což žádné části mého těla nevadilo, tedy až na mozek stále v poruše. Hádám, že mi to zůstane minimálně do té doby, než zase spadnu do reality abstinujícího života.
Já se k němu tulila, on mě líbal na krku a na pusu. Ano, museli jsme vypadat jako pár, který se zná déle, který se navzájem miluje, a pouze si užívá oslavu. Až na to, že jsme se znali tak patnáct minut, já ho nenáviděla a milovala díky přítomnosti alkoholu. To, že s ním pravděpodobně skončím v posteli, mě už ani tolik nešokovalo. Naopak. A alespoň moje druhé, třetí, i klidně čtvrté já ztichly.
Uběhly možná minuty, možná vteřiny, ale já začala pociťovat jistou otupělost a ospalost hlavně díky tomu, že během toho našeho pohupování se do rytmu romantické muziky jsme se asi minimálně třikrát vydali k baru a něco málo vypili.
V tento moment jsme stáli na parketu a opět tančili, jestli se tomu tedy tanec dalo říkat, na hudbu a mně se začalo hrozně moc chtít na záchod.
„Jakeu, omluvíš mě? Nutně potřebuju navštívit jistou místnost, chichi,“ zašeptala jsem mu do ucha a vyvlíkla se mu z náruče. Mezitím, co jsem se proplétala lehce zpocenými a svíjejícími se těly mých spolužáků, jsem se otočila. Stál tam jako solný sloup a mával mi. V této chvilce byl roztomilý, až to do očí bilo. Tak mě zajímá, kolik má ještě tváří…
Když jsem úspěšně objevila záchody, tak jsem se opřela do dveří a vklouzla do té tiché a opuštěné místnosti. S mým příchodem zablikala světla, která byla senzorová.
Oproti tanečnímu parketu a baru tu byly světlé stěny, bylo to tu víceméně malé a hlavně tu bylo hrozně světla. Musela jsem mhouřit oči, protože mě to v nich pálilo.
Na stěně bylo připevněné velké zrcadlo, do kterého jsem se prozatím bála podívat, musela jsem vypadat příšerně.
Vlezla jsem do jedné z kabinek, byly tam celkem dvě, jak říkám, malá místnost. Díky bohu tu bylo taky i celkem čisto.
Když jsem po sobě spláchla a vyšla ven, už jsem nebyla sama. Jak říkám, pořád se mi v tom jasném a ostrém světle špatně koukalo kolem, takže mi chvíli trvalo, než jsem zaostřila a poznala u zrcadla Jessicu, jak se upravuje.
„Jess?“
„Bello! Fuj tys mě vyděsila!“ vyjekla. Tak ta musí být hodně mimo, protože jsem splachovala, a to bylo celkem dost nahlas.
„Tak promiň. Jak se bavíš?“ pousmála jsem se na ni. Ještě mi zbylo trochu rozumného uvažování, v mezi možností.
„Ááále jooo, fajnově. Hej, viděla jsem Mikea, jak tam sedí, tedy spíš leží a popíjí jednoho panáka za druhým. Tys ho nechala na ocet?“ protáhla celou větu, jak měla už něco napito. U toho si čechrala vlasy, no, když to dodělala, otočila se ke mně a nasadila tázavý pohled. Jo, tak ani ona není zlitá, nějaká důstojnost jí zbyla. Když je schopná tohohle. Typická Jess.
„Promiň, ale byla od vás zrada nechat mi ho na krku. Pořád se chová jako štěně a vůbec, je opilej,“ zabručela jsem na ni a založila si ruce na prsou.
„Tak promiň, no. Se stane,“ obrátila oči v sloup, „no, a s kým si teď teda?“ Zasvítily jí oči zvědavostí. Mě popadla hrozná touha pochlubit se, že jsem s Jacobem, snad abych polepšila svému egu, nebo bůhvíproč jsem to přímo toužila vyžvanit.
„S Jacobem,“ chlubila jsem se. A řeknu, že za ten její výraz to stálo. Valila na mě oči a hodnou chvíli popadala dech, než promluvila.
„Po-počkej! Jako s Blackem?“ vyhrkla a já přikývla. „Nekecej! Vždycky jsi na něj nadávala a teď! Páni, ty se nezdáš,“ domluvila pořád překvapeně a zahýbala obočím, jakožto provokaci.
„A ty? S kým jsi vlastně ty?“ převedla jsem to na jiné téma, raději uhnula očima, když jsem zčervenala. Konečně jsem se za dobu, co už jsme byly v koupelně, podívala do zrcadla. Uu, tak to není dobré. Vlasy mi trčely všude možně z drdolu a oči jsem měla malé, jak už jsem byla ospalá. Ale jinak to nebylo až zas tak příšerné.
„No, hm, to je překvapení.“
„Jess?“ Povytáhla jsem obočí, přičemž jsem si upravovala a uhlazovala drdol.
„No jo, fajn, ujala jsem se Mikea, stačí?“ povzdychla si a lehce zrůžověla v obličeji.
„Ty ho pořád miluješ, co?“
„Jo, no,“ pousmála se a kousla se do rtu.
„Já ti to nezazlívám, bože, jen ses rovnou měla přiznat. Jdeme?“ Popošla jsem ke dveřím. Ona jen zavrtěla hlavou.
„Jdi sama, já si ještě odskočím. Uvidíme se… zítra? Pozítří? Vlastně, kdo ví,“ zasmála se. Já jí kývla na rozloučenou, zřejmě a otevřela dveře.
Byl to celkem šok, zase vejít do té hlasité hudby a přeplněné a vydýchané místnosti. A taky do toho šera, protože si opět moje oči musely déle zvykat.
Tušila jsem, že Jacoba najdu u baru, a jakmile jsem k němu došla, spatřila jsem ho tam, ležícího na pultě.
Naštěstí tu nebylo tolik přeplněno a tak jsem trochu zrychlila krok, což bylo sice nebezpečné, na podpatcích, ale i tak jsem nezpomalila. Úspěšně se mi podařilo neseknout sebou.
Dorazila jsem k němu, objednala si drink a sedla si k němu.
„Jacobe?“ zatřásla jsem mu ramenem. Nic, snad jen slabé zabručení. No, nepřekvapuje mě to.
„Prosím vás? Kolik toho vypil, když jsem tu nebyla?“ obrátila jsem se k barmanovi.
„No, abych byl upřímný, ani si to nepamatuju,“ odpověděl mi barman. Kývla jsem na něj, jakože díky.
„Hej, vstávej sakra!“ zatřásla jsem s ním pořádně. To ho konečně probralo. Když zvedl hlavu, posléze se zorientoval a poznal mě, ovanul mě jeho štiplavý dech od všeho toho alkoholu. Odvrátila jsem hlavu a vypila na ex to, co jsem si před pár minutami objednala. Abychom si byli aspoň trochu kvit.
Rychle vypitý alkohol ve mně trochu zabublal a mně se vrátila zpátky ta moje nadšená a opilá náladička. Jsem vážně slabý případ.
„Tak co broučku? Nepůjdeme zase tancovat?“ zachichotala jsem se. Jak málo stačí ke štěstí. Vlastní silou jsem ho stáhla ze židle a táhla ho rezolutně na parket, no, on si mě místo toho přitáhl k sobě a políbil mě, drsně, ale tak, že se mi málem podlomily kolena. Nebo to taky možná bylo tím, kolik jsem toho v sobě měla.
Rukama mi začal přejíždět po zádech, po zadečku a po chvilce mi jimi přejel i po hrudníku. Nevím, co mě to napadlo, ale zachichotala jsem se jako bláznivá puberťačka, plácla ho přes ně a zašeptala mu do ucha: „To si nech do postele, brouku!“
A opravdu netrvalo dlouho, než jsme oba, napůl opilí, ospalí a bůhvíco ještě, rozhodli, že půjdeme domů. Bylo jasné, že ke mně domů nemůžeme, Charlie by se zděsil nad tím, jak jsem se já zřídila. A nejenom nad tím. Avšak Jacobův otec je prý někde na cestách, vrátit se má až za dva dny. Takže bylo rozhodnuto.
Vzala jsem si u vrátné psaníčko a svetřík. Došlo mi, že asi zmrznu, ale teď už s tím nic nenadělám. Ruku v ruce jsme vyšli ven. Uvnitř, kde byl každý zpocený a horký, jsem si nepovšimla, jak je Jacob horký. Nebyl pro mě problém se k němu přitulit a dovolit svému tělu, aby se zahřálo.
Ale teď už vážně. Odkdy mu říkám Jacob? Zívla jsem si. Fajn, dneska už to řešit nebudu. Radši.
Došli jsme ke kraji chodníku a já začala očima přejíždět silnici zleva doprava, jestli nejde náhodou nějaké taxi. Blbé bylo, že jsme stáli pod lampou a já tak musela opět mhouřit svoje oči, než si zvyknou.
Naštěstí jsem za chvilku uviděla jedno auto, s nápisem taxi na střeše vyjíždět zpoza rohu a zuřivě na něj začala mávat, no, hádám, že se slitoval nad tím, jak tam mrzneme, a přijel ke krajnici.
Otevřela jsem dveře a s tichým „Díky“ jsem vlezla dovnitř a vtáhla za sebou Jacoba.
„Kam to bude?“
„Do La Push, prosím.“ Řidič kývl a rozjel se. Já si položila hlavu na Jakeovo rameno a přivřela oči. Neměla jsem v plánu nějak moc přemýšlet, protože tenhle večer už jsem svůj mozek vypnula. Jen, i když jsem byl opilá, prostoupila mnou lehká nervozita z toho, co se asi stane.
No nic. Už je pozdě něco změnit, tedy, ne že bych to chtěla. Jen je to… divné. Dejme tomu, že Jacoba ani neznám, možná tak z povídaček po škole. I když, ty můžou být lživé – a popravdě, myslím, že zčásti jsou. Zatřásla jsem hlavou, abych si tyhle myšlenky vyhnala z hlavy.
Nevím, kolik uběhlo času, ale najednou řidič zastavil. Začala jsem se zvedat z Jacobova ramene a doufala, že u sebe něco má – abych pravdu řekla, na tohle jsem ani nepomyslela.
„Kolik?“ zeptal se Jacob a začal se štrachat po kapsách. Asi jsme museli vypadat opravdu příšerně, nebo já nevím, ale každopádně řidič mávl rukou, po chvíli Jacobova hledání a řekl: „Nebo víte co? Taky jsem dospíval a slavil, celkem vás chápu. Máte to zadarmo, běžte, ať už vás tu nevidím,“ zabručel a pousmál se pod vousy. Měli jsme sakra štěstí na řidiče.
Kývla jsem na něj a vylezla z auta a za mnou Jacob.
„Díky,“ zavolala jsem ještě, následně řidič odjel a my zůstali sami, zaboření ve sněhu. Automaticky se mi rozdrkotaly zuby, a rozklepala kolena, protože jsem měla jen lodičky, ve kterých se stálo ve sněhu celkem blbě.
Rozešli jsme se k Jacobovi domů, nebylo to daleko, tedy soudila jsem podle toho, že jsme tam byli celkem rychle.
Jacob se u domovních dveří ohnul a zpod rohožky vytáhl náhradní klíč, odemkl s ním a zasunul jej tam zpátky. Vešli jsme dovnitř, přičemž mě okamžitě celou zalilo příjemné teplo.
Ani jsem nepostřehla, kdy, ale už jsem měla zuté lodičky i sundaný svetřík, psaníčko se zřejmě taky válelo někde dole. Když jsme úspěšně zdolali jejich dřevěné schody, tak trochu po tmě, tak jsem se na moment rozhlédla. Alkohol začínal pomaloučku ustupovat, zlehka se vytrácel a mě se tak usazovala v břiše čím dál větší nervozita, ale i zvědavost.
Druhé patro bylo příjemně, domácky zařízené, kráká chodba, a z ní vedly troje dveře. A jedny do Jacobovy ložnice. Znovu se mi zhoupl žaludek.
Znenadání jsem se ocitla ve vzduchu, když mi Jacob podtrhl nohy a vzal mě do náruče. Pak otevřel krajní dveře a vešel.
„Co blbneš?“ zašeptala jsem a zachichotala se.
„Já nevím,“ odpověděl mi stejným tónem, a než mě položil na postel, tak mě krátce políbil. Pak se otočil, aby zavřel dveře a já tak mohla začít slintat nad jeho dokonalým pozadím. A kdyby někoho zajímalo, zda jsem v daný moment byla příčetná, natož normální, odpověď jsem neznala.
Jacob se obrátil zpátky ke mně a začal si rozepínat knoflíčky na košili. Když se mu to konečně povedlo, tak jsem se nemohla vynadívat, na jeho svaly, co měl na hrudi a na břiše. Svlékl si jí a nechal ji spadnout na zem.
Pak se nade mě naklonil, a políbil mě.
Posunula jsem se na posteli, abych mu udělala místo. Když si vedle mě lehl, připadalo mi poněkud komické, to, k čemu se chystám. Aniž bych nad tím nadále nějak rozmýšlela, prostě jsem se vyhoupla do sedu a posléze nad něj a začala ho líbat.
Ne tak, jako dívka v osmnáctém století něžně líbala svého manžela, a to pouze s povolením jejího otce, ale tak, jako bych to nedělala poprvé. Jakoby mi bylo všechno jedno, jako dračice. No, ale pravda byla, že zbytek alkoholu v mé hlavě mi to všechno trochu ulehčoval.
I Jacob se po chvilce probudil a začal mi rukama přejíždět po zádech, hledajíc zip, kterým by mě zbavil mého svrchního kusu oblečení.
Já neodolala a rty jsem se mu posunula na jeho snědou hruď a pomalu postupovala níž a níž, až jsem dorazila k menšímu problému. I když jsem byla lehce pod vlivem pití, i tak mi dělala potíže má nezkušenost a stydlivost.
Naštěstí mi to Jacob ulehčil tím, když mi konečně rozepnul šaty, a já, když mě z nich plně vysvlékl, zůstala před ním jen ve svém krajkovém spodním prádle. Jacob na mě chvilku jen němě zíral. Vida, já věděla, že se vyplatí si to na sebe vzít.
Najednou mi připadaly moje obavy vcelku hloupé, takže jsem prostě trhla za zip a než jsem stačila mrknout, kalhoty byly s mým i jeho přičiněním dole, prostě fuč.
Zpětně jsem se přesunula nahoru a opět ho políbila na jeho, teď již horké rty. Navzájem jsme se laskali, hladili, jak jen to šlo.
Vtom se Jacob rozhodl převzít kontrolu a trochu prudčeji vyměnil naše pozice, až jsem, nejen tím, začala lapat po dechu. Oba jsme se krátce zasmáli.
Začal mne líbat po krku až na mojí hruď, kde se zastavil, protože v dalším kroku mu bránil předposlední kousek mého oblečení.
Nezbýval se s ním dlouho, hlavně proto, že jsem měla rozepínání vepředu – což mu jeho práci značně ulehčilo. Když mi ji sundal a hodil někam za něj, jeho oči se rozsvítily vzrušením. Nebyl sám, protože i já byla zaujatá sledováním jeho hrudi, obličeje a především mě zaujala lehká boule v jeho trenýrkách.
Když se sklonil hlavou k mým ňadrům a začal se věnovat jen a jen jim, laskal je jazykem a líbal, doslova jsem cítila, jak mi kapky potu vyrážejí na čele a jak vlhnu mezi nohami.
Vypískla jsem vzrušením, což ho na chvíli přerušilo a já se dočkala jeho tázavého pohledu.
„Opovaž se přestat,“ vydralo se mi skrz moje ústa a on se, předtím než se sklonil zpět k mému hrudníku, tiše uchichtl.
Moje ruce si očividně dělaly, co chtěly, stejně jako zbytek těla a tak jsem si všimla až po chvíli, že mu jednou rukou prohrabávám vlasy a tou druhou se mu dobývám pod onen poslední zbytek oblečení.
Když byl spokojený s tím, co dělal tak se přesunul jeho rty, postupně, níže a níže, až skončil u toho nejposlednějšího kousíčku, co mu bránil v tom, aby mě viděl tak, jak mě bůh stvořil.
Netrvalo mu to dlouho, se ho zbavit, jen jej rychle stáhl dolů. Pak se hodnou minutu díval, jeho oči ztmavlé vzrušením. Mě se konečně podařilo i jeho obnažit, zbavit ho těch proklatých trenýrek a i já se nemohla pohledu na něj nabažit.
Pak se Jacob nade mě sklonil a políbil mě lehoučce a jemně na rty, přičemž mi věnoval jeden něžný a tázavý pohled. Já kývla, nevědíc, co očekávat, ale připravená. Naše pohledy se setkaly a já pocítila něco úžasného, dokonalého, něco jako ohňostroj. Věděla jsem, najednou, že on by mi nikdy neublížil, ani za boha. A něco uvnitř mi říkalo, že ho miluju. Prostě jsem všechny obavy hodila za hlavu.
Když zaregistroval můj lehký, avšak nervózní souhlas, tak do mě pomalu vstoupil a odnesl mě tak do sedmého nebe.
Několik minut poté jsme oba leželi vedle sebe, nazí a unavení, ale oba bláznivě šťastní.
Ještě více jsem se k Jacobovi přitulila a on mě začal hladit po ruce a líbat po krku. Okamžitě mi naskočila husí kůže a já uslyšela, jak se tomu Jacob zasmál, i když velmi potichu.
Přetočila jsem se na druhý bok, čili čelem k němu a polibky mu opětovala. Naše ruce se pod dekou spojily a já cítila to teplo, které z něj proudilo.
Po chvíli jsem se mu položila na hruď, protože jsem byla čím dál tím víc unavenější. Jediná věc, která mě mohla stresovat, než jsem doopravdy usnula, byla, že jestli do rána něco nevymyslím, tak jsem v hodně velkém průšvihu.
Ani jeden z nás i nevzpomněl na to, použít ochranu…
A pak, nevím kdy, se mi to vykouřilo z hlavy a já za Jacobova broukání usnula.
Ráno, tedy tušila jsem, že je ráno, ale mohlo být taky dost dobře poledne, jsem se pomalu začala probouzet. Stále jsem měla zavřené oči, i když už jsem byla vzhůru a užívala jsem si horké postele.
Byla jsem celá ztuhlá, hlava mě trochu bolela, ale to se dalo bez problémů odsunout do pozadí, a tak jsem se celá natáhla a rozvalila po celé posteli. Po prázdné posteli…
Šokovaná jsem otevřela oči a posadila se. Byl to snad všechno sen? Ne, to není možné, protože jsem v cizí posteli. Ale jsem tu sama, tak nechápu…
V tu samou chvíli se otevřely dveře a dovnitř nakoukla Jacobova hlava.
„Dobré ráno, nevzbudil jsem tě?“
„Dobré. Jak vidíš, tak ne. A není čirou náhodou poledne?“ zašklebila jsem se.
„A i kdyby,“ mávl rukou a přešel k posteli. Sedl si mi k nohám a zvedl pohled k mému obličeji a potom se jím posunul níže, kde se na chvíli zastavil, u mého obnaženého hrudníku. Došlo mi, že mi asi musela sklouznout peřina.
Povytáhla jsem laškovně obočí a zadívala se do jeho očí, které rázem ztmavly.
„Copak? V noci ses dost nenabažil?“ zeptala jsem se ho svůdně, i když jsem u toho lehce zrůžověla. Zasmál se a sklopil oči.
„Nenabažil, nenabažil, v tom máš pravdu,“ odmlčel se, „já jen, že jsi… hezká,“ vysoukal ze sebe a i přes jeho snědou pleť jsem viděla, jak zrudl.
„Ty taky nevypadáš špatně,“ zasmála jsem se. „Pravda, dokonce jsi strašně sexy. Jen mám takový menší dilema, protože nevím, jestli se mi víc líbíš teď, anebo jestli ses mi víc líbil v noci. Bez oblečení,“ kousla jsem se do rtu a opřela se do polštáře za sebou o lokty, přičemž tím jsem se mu vystavila v celé své kráse.
„Ty mě chceš umučit, viď?“ zašeptal. Zachichotala jsem se nad tím.
„Nemůžu odporovat,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Znovu jsem si přitáhla peřinu k hrudi a změnila téma konverzace.
„Snídaně do postele by nebyla?“
„To tak. Nezasloužíš si jí, moc jsi mě provokovala,“ odvětil. Nechala jsem peřinu zase sklouznout dolů.
„No, v tom případě,“ usmála jsem se a vylezla z postele, abych se mu vystavila úplně nahá. Jacob se zvedl taky a objal mě kolem pasu.
„Ráda provokuješ, co?“
„Podle toho koho,“ zasmála jsem se. Obrátil si mě k sobě a políbil mě. „Ráda bych pokračovala, ale musím se umýt.“ Odtáhla jsem se a tázavě zvedla obočí. Pochopil.
„Všechno je v koupelně a ta je na konci chodby,“ pousmál se a s poslední pusou na tvář zmizel ve dveřích.
Po špičkách jsem vylezla ze dveří a rychle přeběhla chodbu, načež jsem zmizela v koupelně.
Zavírala jsem dveře, a když jsem sundávala ruku z mosazné kliky, začala jsem se rozhlížet po koupelně. Měli ji vcelku moderní a asi středně velkou.
Zrcadlo měli malé, přilepené na kousku stěny v rohu nad umyvadlem. Záchod stál v druhém rohu, naproti umyvadlu a ta věc, po které jsem toužila nejvíc, sprcha, byla v tom posledním rohu, vedle dveří. Vedle umyvadla bylo topení, na kterém jsem našla osušku, čistě bílou.
Došla jsem k zrcadlu a zjistila jsem, že mám hlavě jednu velkou spoušť, hlavně proto, že jsem si večer nerozdělala ten účes. Něco málo jsem dokázala rozčesat prsty, hlavně z hlavy vyndat pírka, ale tušila jsem, že si budu muset umýt hlavu, tak jako tak.
Vlezla jsem do sprchy a pustila na sebe horkou vodu, přičemž se z mé pokožky až kouřilo, jak byla ledová a ta voda teplá. Okamžitě se stěny sprchy pokryly párou, což mi nevadilo, nemám totiž ráda, když je do sprchy vidět.
Díky bohu, tu měli, Jacob a jeho otec, i obyčejný šampón na hlavu, který jsem bez váhání použila. Když jsem ho smyla a pomalu začala být nasáknutá vodou jako houba, tak jsem sprchu už raději vypnula.
Otřepala jsem se sebe vodu a vyždímala si vlasy, potom jsem rozevřela sprchu a vyšla ven. Okamžitě jsem sáhla po osušce a zabalila se do ní. Byla krásně teplá díky tomu, že ležela po celou dobu na zapnutém topení.
Chystala jsem se vyjít z koupelny, když vtom moje oči upoutala jedna věc. Jedna malá, protivná a ošklivá věcička, s osmi nohama, která si klidně hověla nade dveřmi. Protřela jsem si oči, co já vím, mohla jsem je ještě mít plné vody a špatně vidět, ale ne.
Pomalu jsem začala ustupovat dozadu, až jsem narazila do stěny. I když jsem právě byla umytá, tak jsem se okamžitě začala potit, klepala jsem se, přímo jsem měla třesavku. Dech jsem měla zrychlený a panický, moje hrdlo bylo najednou suché a stažené.
Ani jsem nevnímala, že bych začala křičet, protože jsem dokázala vnímat jen toho mně hnusícího se tvora.
Vtom se dveře prudce rozrazily a dovnitř vběhl Jacob.
„Bello, co se děje?“ spustil okamžitě a začal mě hladit po zádech, které byly přikryté osuškou, když jsem se odlepila od stěny. Nedokázala jsem udělat nic kromě toho, že jsem třesavým pohybem své paže ukázala na tu malou, černou věc.
Jacob pár kroky přešel místnost, natáhl ruku, hodil to záchodu a spláchl. Pomalu jsem se začala uklidňovat, dýchala jsem klidněji.
„Je to… je to pryč?“ zašeptala jsem ještě stále lehce otřeseně a podívala se na Jacoba. Měl ve tváři pořád vyděšený výraz, jak mě slyšel křičet, ale jeho oči byly plné něhy. Přikývl a já si dlouze vydechla.
„Díky. Pro mě by to byla moje smrt, ale vážně. Mám z nich hroznej strach,“ pousmála jsem se.
„Každej máme z něčeho strach. Tak já jdu ještě dolů, připravit ti tu snídani, provokatérko,“ řekl s úšklebkem na tváři a odešel. Já se vydala z koupelny, také, ale jiným směrem, do jeho pokoje.
Vešla jsem zpátky do ložnice a zavřela za sebou dveře. Už bylo ustláno a uklizeno, tedy, aspoň ta spoušť. Dokonce mi ze země posbíral mé spodní prádlo a šaty, což mi, při vzpomínce na předchozí noc, vytvořilo na tváři lehký ruměnec.
Nechala jsem spadnout ručník na zem a oblékla se do spodního prádla. Nechtěla jsem si na sebe brát znovu šaty, takže jsem se poohlédla po pokoji, kde má skříň. Stála v protějším rohu, hned vedle poliček s knížkami. Kromě toho a postele už měl na stěnách jen pár obrázků a u skříně stůl s počítačem, jinak nic.
Přestala jsem zkoumat jeho pokoj a přešla jsem ke skříni. Našla jsem poličku, kde měl srovnaná trička a jedno vytáhla, naštěstí celkem dlouhé, takže jsem si vzala jen to. Mělo tmavě šedou barvu a krátké rukávy.
Oblékla jsem si ho a doufala jsem, že mu to nebude nijak hodně vadit. Vrátila jsem se k posteli, tedy k té části postele, kde jsem měla šaty a psaníčko a sedla si. Napadlo mě, že by bylo fajn, podívat se, kolik je, protože Jacob v pokoji hodiny bůhvíproč neměl a já tak neměla tucha, kolik je.
Vytáhla jsem mobil a jedním pohybem prstu jsem ho odemkla. Bylo za deset jedenáct. Další věc, co jsem zjistila, bylo, že mám asi deset nepřijatých hovorů a pět esemesek. Hádám, že je to od táty.
Tušila jsem správně. První dvě zprávy byly rozzlobené, ale další dvě už byly spíše ustrašené. Ta poslední byla odeslána před necelou hodinou a hrozil mi v ní, že pokud se do hodiny neozvu, tak mám domácí vězení po zbytek života.
Okamžitě jsem vytočila bez váhání jeho číslo. Ozvalo se jen jedno táhlé pípnutí a pak telefon naplnil rozzlobený křik Charlieho.
„Isabello, taky jsem zažil ples. Chápu, když jsi mi neodpověděla, nebo nezvedla telefon na podruhé, na potřetí. Ale máš tam pět zpráv a deset hovorů, pokud vím a já už se tady mohl ubít k smrti! Na něčem jsme se domluvili! A domluva byla, že dorazíš domů!“ Zastyděla jsem se, když jsem to všechno poslouchala.
„Tati, no tak, promiň. Sám jsi to zažil. Já se tak trochu opila a skončila jsem u kamarádky. Stačí?“ lhala jsem, no, naštěstí to nebylo natolik poznat, přes telefon.
„Aha, tak kamarádka. A ta tvoje kamarádka, nenosí náhodou trenýrky, co?“ poznamenal uštěpačně Charlie. Tak fajn, asi jsem průhledná i přes mobil.
„No, ehm, jo?“
„No já už s tím nic nenadělám, no. Hlavně, že jsi v pořádku, no. A použili jste, no, aspoň ty víš co?“ zabrblal Charlie, no, ve mně v tu chvíli hrklo. Vzpomněla jsem si na moje myšlenky z předchozí noci.
„Ehm, jo,“ zalhala jsem podruhé. Tentokrát to naštěstí znělo věrohodně.
„No, tak aspoň něco. Tak se uvidíme a opovaž se dorazit o půlnoci, když to půjde, doraz do tří hodin,“ rozloučil se. Já mu řekla tiché ahoj a pomalu položila mobil na postel. Mám takový dojem, že mám průšvih, tak trochu.
No, nic s tím nenadělám. Můžu si leda tak doma později vzít antikoncepci, i když pochybuju, že to zabere. Vynechala jsem sice jen jeden den, ale i tak je to v… někde. A než bych se odsud dostala, k doktorovi a pak do lékárny, tak už by mi nezabral ani prášek „po“. Nadechla jsem se, vydechla a pokusila se hodit do klidu – holt to musím nechat na osudu. Na náhodě.
Zvedla jsem se z postele a uklidila mobil zpátky do psaníčka. To jsem společně se svými šaty vzala a vyšla ze dveří.
Schody jsem sešla potichu, ačkoli mi to pokazil jeden protivný vrzavý schod. Když jsem popřemýšlela nad posledními pár minutami, jedno mi bylo zatím jasné. Nechtěla jsem nic Jakeovi říkat, protože to není jisté, ne na sto procent a to znamená, že se musím přetvařovat. Kéž bych tak nesekla ve Phoenixu s tím dramaťákem.
Zatřepala jsem hlavou a přestala přemýšlet o všem možném a na tvář si nasadila úsměv. Po špičkách jsem přešla dřevěnou podlahu z chodby do jediné místnosti, která tam byla. Objevila jsem, že to je kuchyně, jídelna a obývák dohromady. Stěny byly bílé a doplňovala to dřevěná podlaha, skoro jako všude v domě, ale tím mě celý domek uchvátil. V jednoduchosti je přece krása. Na stěnách bylo pár obrázků, konkrétně fotek, ale nejvíc jich bylo na římse nad krbem, jak jsem z povzdálí stihla zahlédnout. Okna tomu tady dodávala jas a světlo.
Pak jsem své oči zaměřila na Jacoba, který stál u plotny a něco tam dělal. Chtěla jsem ho překvapit, tak jsem k němu popošla a bafla na něj přes rameno. On se jen otočil, ale pořád jsem neviděla, co tam dělá.
„Já tě slyšel,“ pousmál se. Zamračila jsem se na něj, protože mi to nevyšlo. On mi šáhl na tvář a povytáhl mi koutky úst nahoru.
„No tak, nemrač se. Fajn, jsi ohromně děsivá, lásko, stačí?“ řekl, když viděl, že se na něj pořád mračím. Nad tím jsem se zachichotala a moje maska spadla. Ale uvnitř, tam jsem sváděla tichý a nepoznatelný boj.
Vážně, ale vážně, jestli je tohle všechno přetvářka, tak je fakt dobrý herec. Nevím, mám mu věřit? Nebo ne? Je to složitější, než jsem si myslela. A navíc to jeho oslovení…
„Bells?“ povytáhl obočí mým směrem, když jsem chvilku nereagovala, jak jsem byla zamyšlená.
„Promiň, já, zamyslela jsem se,“ usmála jsem se na něj. On mě pohladil po tváři a zadíval se mi do očí. Toužila jsem ho v tu chvíli políbit, ale najednou jsem ucítila takový podivný, štiplavý zápach, který se mi vedral do nosu.
„Jakeu? Nepálí se ti tam něco?“ podotkla jsem s lehce nakrčeným nosem. On se rychle otočil a vypnul sporák. Snažila jsem se Jacobovi podívat přes rameno, co tam dělá, ale byl moc vysoký, takže jsem jen odhadovala podle zvuku, že něco seškrabává z pánvičky.
„No, tak prosím, podívej se. Takhle dopadl můj pokus o palačinky,“ otočil se a zašklebil se na mě.
Na pánvičce byly ještě zbytečky připáleného těsta, ale kousek dál stál talíř s již hotovými palačinkami.
„To není tak hrozný, ne?“ pousmála jsem se.
„No jo, ale je jich pět a ta šestá se pokazila. To ty, rozptýlilas mě,“ dodal uličnicky. Založila jsem si ruce na prsou a nadzvedla jsem obočí.
„Tak já, že tě rozptyluju, jo? Hm, já ti nevím, chtěla jsem tě políbit, ale když tě to tak moc rozptyluje,“ upustila jsem jakoby líně z úst. On nasadil psí oči, ovšem, u něj to vypadalo alespoň roztomile, než u jiných kluků. Neotálela jsem dlouho, protože už jsem chtěla cítit jeho rty na těch svých. Vklouzla jsem mu do objetí a políbila jej.
Když mi vklouzl jeho jazykem do úst, nezabránila jsem lehkému povzdechnutí, které mi z nich uniklo. Lehce jsem mu zuby stiskla ret a pak ho znovu políbila. Zatímco já mu čechrala vlasy, on mě hladil po mokrých zádech, ještě od vlasů. Kdybych nezažila dnešní noc, řekla bych, že je to to nejlepší, co jsem kdy zažila. Když už jsme oba popadali dech, začala se odtahovat, no, ještě mě lehce líbl na nos a já se tomu zachichotala.
„Doufám, že se ti to moje rozptylování alespoň líbilo,“ poznamenala jsem s jiskrami v očích.
„To si pište, že ano, madam,“ odpověděl mi. Zasmál se a potom, když si konečně všiml, co mám na sobě, lehce povytáhl obočí.
„Mimochodem, sluší ti to,“ poznamenal a já zčervenala.
„Vadí ti to hodně? Já neměla co na sebe, tak trochu,“ upustila jsem potichu z úst. Zavrtěl hlavou.
„Ne, jasně že ne. Ale vážně ti to sluší,“ pousmál se a naklonil se ke mně, „ale v noci jsi byla hezčí,“ pošeptal mi do ucha a zuby mi stiskl můj lalůček. Neubránil jsem se vypísknutí, které mi vyšlo z úst a plácla jsem ho přes ruce.
„Že se nestydíš, takhle mě tu trápit, tss, tss, tss,“ pohrozila jsem mu, jen naoko, samozřejmě. On však začal hrát tu hru se mnou.
„To se tedy omlouvám, madam. Už vás nebudu mučit, když si to přejete, madam. Je libo snídaně?“ řekl kajícně a zadržoval smích, vcelku viditelně a podal mi talíř s palačinkami. Sám vzal do ruky marmeládu.
„Snídani bych ráda, ale jen když mě budeš krmit,“ usmála jsem se uličnicky a nevědomky si olízla rty, při pozorování jeho obličeje.
Došla jsem s talířem v ruce a Jacobem za zády ke stolu a sedla si na židli. On se ke mně připojil a položil marmeládu na stolek.
Natáhla jsem se pro palačinku, ale on mě plácl přes ruku.
„Kuš! Já jsem hlavní kuchař, nešmatat!“
„Omlouvám se, kuchtíku,“ našpulila jsem rty, jako jsem se snažila nasadit omluvný výraz. On se tomu zasmál.
„Co je na mě tak vtipného?“ povytáhla jsem obočí a založila si ruce na prsou.
„Jsi strašně roztomilá, když se mračíš a ještě víc, když se snažíš vypadat kajícně,“ pousmál se na vysvětlenou. Mezitím stačil namazat dvě palačinky a já se jedné s radostí chopila. Ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad.
„Chutná ti to aspoň?“ zeptal se, zabraný do mazání té poslední palačinky. Já kývla, prudce, až jsem si málem utrhla hlavu od krku. Lehce jsem se zastyděla, protože jsem si až po chvilce všimla, že jsem upatlaná od marmelády a že mlaskám. Sice potichu, ale i tak.
„Je to výborný,“ vydechla jsem s prázdnou pusou a natáhla ruku ke kapesníkům, které ležely na stole, abych si mohla utřít bradu.
„Díky, to jsem rád, že ti chutná,“ pousmál se. Pak si vzal taky do ruky palačinku a začal jíst. Neodolala jsem nutkání ho při tom pozorovat. Nevím, jak to dělal, ale i když jedl, tak byl sexy.
Ani jsem se nenadála a všechno to bylo snědené, ovšem, měla jsem dost. Zafuněla jsem nad tím, jak jsem byla plná.
„Copak?“ zeptal se mě Jacob, natáhl se pro talíř a odnesl ho do dřezu.
„Jsem až na maximum plná. Fakt to bylo skvělý, kuchtíku,“ zasmála jsem se. Zvedla jsem se a došla k němu a vzala ho za ruku. Náladu jsem měla sice dobrou, ale pořád tu byla jedna věc, která mě trápila. Známe se, tak, jednu noc a… Já jsem zmatená. Nenáviděla jsem ho, ale bylo proč? Je absolutně jiný, hodný, milý a laskavý, dobrá, může to být přetvářka, ale já tomu prostě nevěřím. Nedokážu to.
„Jacobe, já… Já jsem zmatená. Známe se jednu noc, skončili jsme opilí v posteli a já bych chtěla vědět, já chci vědět, jak to bude dál… Vykopneš mě? Vykašleš se na mě? Je tohle všechno jen přetvářka?“ začala jsem tenhle složitý rozhovor a sklopila oči k podlaze. Ne na dlouho, protože Jacob mi prstem přejel přes tvář, aby mi smetl neposedné vlasy, co mi tam přepadly a pak mi jím nadzvedl bradu. Byla jsem nucená dívat se mu do očí, což mi nebylo příjemné, ne v téhle situaci, ovšem, nebylo úniku.
„Ono je to na delší povídání. Už hodně, hodně dlouhou dobu tě mám rád… tě miluju a,“ opravil se a odmlčel, tentokrát zíral na podlahu on, „to, že jsem byl označován za děvkaře… S pár dívkami jsem opravdu spal, ale zbytek byl výmysl, jen proto, abys začala žárlit a všimla si mě. Neměl jsem odvahu k tomu, udělat něco jako první krok a tohle byl jediný nápad, co mi prolétl hlavou,“ přiznal se. Podíval se mi do očí a já mu věřila. Nikdo není takhle dobrý herec.
„Takže…“
„Takže tě neodkopnu. Nezradím. Miluju tě a na tom se nic nezmění.“ Vzal do rukou mé tváře a jedním rychlým pohybem spojil naše rty; byl to spíš jen letmý dotek, než polibek, ale ještě hodnou chvíli potom, jsme si navzájem dívali jeden druhému do očí.
Přitáhla jsem si ho za jeho tvář na svoje rty. Nejprve jsem ho líbala jen lehce, pusa na pusu, ale pak, když na mě začal dorážet jeho jazyk, jsem tu svou mírně pootevřela. Navzájem jsme se zkoumali, jako by to bylo poprvé, i když nebylo. Vteřina po vteřině ubíhaly, pak to přešlo v minuty a my už byli natolik zadýchaní, že jsme tu zdánlivě nekonečnou hru museli zakončit.
Nevím proč, ale zpod rtů mi uniklo lehké zachichotání, no když se zasmál i Jacob, tak jsme oba vypukli v ohromný záchvat smíchu. Byli jsme k nezastavení, já se mu opírala o rameno a z očí mi tekly slzy smíchu, on mi zabořil hlavu do mých kaštanových vlasů a smál se také.
Po určité době jsme se začali uklidňovat, ale pořád jsme se usmívali jak dva největší blázni na světě. Dočista jsem zapomněla na jakékoli problémy, které předtím tížily mou duši, a prostě byla pro jednou šťastná.
***
Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že se vyspím s Jacobem Blackem, obávala bych se o jeho zdraví. Kdyby ten někdo dodal, že se do něj zamiluju, on do mě, že spolu začneme chodit, dobrá, už bych trochu panikařila – vždyť jsem ho přece nenáviděla. Ano, nenáviděla.
Nikdo to nemohl předvídat a právě o to to bylo kouzelnější.
Přesně měsíc uběhl od maturitního plesu – byl to měsíc, od té doby, co jsem poznala… vyzní to přespříliš sentimentálně a právě před měsícem bych nad těmito slovy předstírala zvracení – ale ano. Lásku svého života.
Hodiny, dny, týdny. Všechno jsem to věnovala jemu a on mně. Celá škola o nás věděla, nebylo minuty, abych nezaslechla nějaký drb o nás dvou. A samozřejmě, že mě každá druhá dívka propichovala pohledy, vcelku nenávistnými. Mně to bylo jedno. Nic mi tu mojí růžovou realitu nemohlo pokazit. Avšak, zdá se, že mi někdo mé růžové brýle strhl z očí.
Ach ano. Před pár dny jsem si povšimla takové malé, protivné bouličky, rýsující se mi mezi boky. Málem bych zapomněla, jak proběhla naše pomaturitní noc. Sice, nebylo mi úplně jasné, jak to, že je to tak rychlé, ale bylo to tak.
Samozřejmě, že jsme jako dva naivní puberťáci, opilí, pravděpodobně už v té době zamilovaní, na nic nečekali… ani na ochranu. Proklínala jsem se za to. A teď zaplatím.
Když jsem byla menší a snila o svojí budoucnosti, vždycky to souviselo s kariérou, a teprve pak s přítelem a dítětem. Nikdy by mě nenapadlo, že budu muset řešit otázku studium nebo dítě. Maturitu sice zvládnu, to je logické, ale vejšku… ani omylem. A nemá cenu chodit tam tak na dva nebo tři měsíce.
Jediný, kdo mi mohl pomoci, byl otec dítěte. A proto jsem byla ráda, že máme dnes měsíční výročí. Aspoň mám důvod udělat hezkou, romantickou večeři. Tam mu to oznámím.
Jestli jsem se bála? A dost. Ale jiné východisko není. A nemůže mě přeci opustit, nebo ne? Musím doufat. Nějak to zvládnu… zvládneme. My dva. Já a miminko. Najednou mi bylo jedno nějaké studium. Při pomyšlení, že mám v břiše jeho dítě… Musí být nadšený. Určitě.
Zaslechla jsem zvonek. Naposledy jsem zkontrolovala, zda je na stole všechno, upravila si šaty a vydala se ke dveřím.
„Ahoj, lásko,“ usmála jsem se a nechala se přivítat polibkem. Vzala jsem si od něj rudé růže a pozvala jej dál.
„Tady to voní,“ nadechl se. „Co dobrého jsi uvařila?“
Snažila jsem se o něco, co by podtrhlo romantickou atmosféru, no nic moc mě nenapadlo, takže jsem uvařila boloňské špagety. Italskou kuchyni má vcelku rád, i když, on má rád jakékoli jídlo. Ušklíbla jsem se.
„Boloňské špagety,“ odvětila jsem a dala jsem růže do vázy, která stála uprostřed stolu. Pak jsem nám oběma nalila víno, červené a vzala si svojí skleničku do ruky.
„Na nás a naše měsíční výročí.“ Sedli jsme si a já si upila. Taťka měl pravdu, když mi sliboval, že tohle je obzvlášť dobré. Doufám, že se dneska vrátí až později, bůhví, jak dnešní večer skončí.
Pustila jsem se do jídla. Chutnalo by mi, kdybych nebyla tak zatraceně nervózní. Po očku jsem pozorovala Jacoba, jak mu chutná a sama se v tom spíš nimrala a sem tam něco snědla. Když už měl Jake skoro prázdný talíř, tak já měla ještě půlku.
Odložila jsem příbor. Víc už nezvládnu čekat.
„Tobě nechutná?“
„Spíš jsem jen nějak neměla hlad,“ pousmála jsem se křečovitě. Napila jsem se vína, ale pak jsem skleničku zase odložila, protože jsem měla už opravdu sevřený žaludek.
Zřejmě to bylo na mě i vidět, protože se mě Jacob zeptal: „Děje se něco, lásko?“
„Jo a ne. Víš, je tu něco, o čem bychom si měli promluvit.“ Atmosféra by se dala krájet, tak moc tu bylo dusno. Žmoulala jsem rukama okraj ubrusu, abych je alespoň něčím zaměstnala. Potila jsem se.
„O čem?“ Ozvěna jeho přiškrceného hlasu se mi opakovala v hlavě ještě stokrát, než jsem byla s to odpovědět.
„No, je tu takový jeden malý problém. Víš, Jakeu, já sama netušila… nebo snad tušila…“ zamotávala jsem se do svých vlastních vět. Proti mojí vůli se mi z drdolu, hodiny připravovaného, uvolnilo pár neposedných pramenů. A aniž bych ovlivnila i tohle, tak se mi z očí vyřinula slza. Jenom jedna?
„Čekáme spolu miminko.“
Nevěděla jsem, proč pláču, prostě na mě jen dolehla ta dusná atmosféra, navíc jsem už nedokázala dlouho vydržet ten tlak. Já sama byla ráda, ale co on? Jacob?
Přivřela jsem oči a sklopila hlavu. Bylo ticho, nepříjemné ticho. Tik, tak. Tik, tak. Proč se nic neděje?
„Jakeu,“ zašeptala jsem a zvedla hlavu. Čekala jsem mnohé, ale ne tohle. Jacob brečel. Štěstím? Nebo smutkem?
Zvedla jsem se, protože Jacob se neměl k odpovědi. Obešla jsem stůl a dala mu ruku na rameno. Snad až můj dotyk mu pomohl vrátit se do reality.
Stoupl si ke mně, ale pořád mlčel. Už nebrečel, ale na tváři měl jasně vidět stopy po slzách.
„Tak prosím, řekni už něco,“ zaškemrala jsem.
„A co mám říct? Že jsem nadšený?“ Zaslechla jsem stopy ironie v jeho hlase, ale nehodlala jsem činit nějaké závěry z jedné věty. Ještě ne.
„Ale ty jsi, viď?“ zkusila jsem to. Marně.
„To teda, sakra, nejsem!“ zakřičel a podíval se mi do očí. Tohle nebyl můj Jacob. To byl někdo cizí. Uskočila jsem.
„Ty ho nechceš? Ale proč, nic ti neudělalo,“ řekla jsem plačtivým hlasem, přičemž se mi z očí opravdu vyřinuly slzy a zalapala jsem po dechu.
„Není… není to tak jak si myslíš. Nejsem připravený. Chápeš?“ dodal trochu milejším hlasem, ale já to nechápala. Co mu bránilo? Já se všeho vzdám. Jsem toho schopná. Tak proč on zatraceně není?
„Nechápu. Víš co? Tvoje názory mi jsou jedno. Totálně,“ mávla jsem rukou a otočila se ke kuchyňské lince. Nechtěla jsem, aby viděl, jako moc mě ranil.
„Nechápeš. To máš pravdu, že to kurva nechápeš!“ zaječel znovu, až jsem úlekem nadskočila. Jeho mluva už mě ani nepřekvapovala. On mě nepřekvapoval.
„To jsem ráda, že jsem se nezmýlila,“ špitla jsem. „Nebo snad zmýlila? Když jsem tenkrát, na tom maturiťáku, s tebou začala tancovat?“ dodala jsem hořce. Chvilku bylo ticho. Jeho přerývaný dech jsem slyšela za mnou. Až moc blízko.
„Tak jaký je tvůj důvod? Nebo je to tak, že nás prostě jen nechceš?“
„Nejsem tím, kým si myslíš.“
„Jako vážně? Neříkej. Ale máš pravdu. Myslela jsem si, že jsi milý, čestný, gentleman. Pletla jsem se?“
„Možná. Já nevím. Prosím, poslouchej mě. A nepřerušuj, prosím. A nemysli si prosím o mně, že jsem bůhvíjaký blázen, ať už to bude jakkoli vyznívat. Prosím,“ zazoufal. Povzdechla jsem si.
„Dobrá. Prozatím nebudu volat do psychárny.“ I když mám na to sakra chuť. Ale momentálně bych byla já tím, koho by odvezli.
„Tak fajn. Bello, víš, já jsem… vlkodlak.“ Aniž bych tomu nějak zabránila, uniklo mi tiché zachichotání zpod mých pevně sevřených rtů. Otočila jsem se a založila si ruce na prsou.
„Takže, shrňme si to. Dnešní večer začal pohodově. Romantická večeře. Pak jsem ti oznámila, že čekáme miminko. Ty jsi odpověděl, že ho nechceš, urazil jsi mě, dohnal jsi mě na kraj propasti. A teď si ze mě děláš normálně prdel? Víš, co ty seš? Ty seš kretén Blacku!“ zaječela jsem mu do tváře a projela si rukou po vlasech.
Nechtíc jsem přivřela oči. Bylo toho na mě vážně moc. Víc, než je schopen člověk unést.
„To je skvělý, že si o mně myslíš, že jsem blázen. O jednoho víc na světě. Díky. A když ti řeknu, že ti nelžu?“ hlesl zdrcený, stejně jako já. Obávala jsem se chvíle, kdy na povrch znovu vyplave jeho zuřivá stránka.
„Důkaz?“ Nakrčila jsem obočí. Vážně si myslí, že uvěřím pohádkám pro mimina?
„Mohl bych se proměnit, ale nechci vám zničit kuchyň. Prosím, věř mi.“
Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového z úst vypustím, ale jelikož mi ještě neodpověděl na otázku, proč nás nechce…
„Dobrá. Věřím. Ale řekni mi jednu věc. Proč mi tohle vykládáš?“
„Protože jsem se do tebe otiskl.“ Nadzvedla jsem i druhé obočí.
„A to znamená co?“
„Láska na první pohled. Je to, jako když už žiješ jen pro ni, je tvoje slunce, tvoje všechno. Už pro tebe neexistují jako priority ostatní, jen ona. Chceš být pro ni cokoli, kdokoli. Bratr, přítel, ochránce. Znamená to, že pokud mě miluješ, tak ten otisk je pro tebe jistota, že já tebe budu taky. Navěky věků.“
Obě obočí jsem stáhla dolů.
Milovala jsem ho… Až do dnešního večera. On mě zranil. Mně a moje dítě.
Vážně si myslí, že na tom tohle něco změní?
„A jak to mění situaci? Dobrá. Miluješ mě. Ale jsi schopný milovat nás oba?“ hlesla jsem, poněkud zmateně. Netušila jsem, co si mám myslet.
„Já řekl, že tě miluju. Ale dítě. To nepřipadá v úvahu. Ne teď a ne takhle.“
„Já to věděla. Nechceš nás.“
Naplnil mě vztek. Dusila jsem se jím, takže jsem tentokrát zvýšila hlas já. Ječela jsem, jako smyslů zbavená. A brečela.
„Tak si jdi! Nechceš nás? Nechceš ho? Tak si sakra jdi a už se nevracej!“ ječela jsem na něj, bušila mu rukama do hrudi a cítila svoje splašené srdce, jak mi tluče o sto šest.
„Takže to je chlapeček, měl jsem přinést modrý balónky, místo růží?“ odfrkl si. „A klidně si půjdu. Protože buď já, nebo to dítě,“ křikl, když se otáčel, přičemž slovo dítě doslova vyplivl. Už jsem mezi námi žádné pouto necítila. Žádný vztah. Rozpadl se, jako domeček z karet.
Neznala jsem jej. Tohle nebyl, nemohl být můj Jacob. To nemyslí vážně. Ne. Ne…
Pomalu jsem se začala propadat do temnoty, padala jsem dál, dál a dolů. Ještě jsem slyšela, jak na mě Jacob něco křičí a těsně předtím, než jsem omdlela, mi došlo, že to je moje jméno.
„Co se jí stalo?“ Poznala jsem Charlieho bručivý a ustaraný hlas. Netušila jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale už jsem byla schopna vnímat okolí.
„No, pohádali jsme se a ona omdlela, Charlie,“ váhavě odpověděl Jacob. Jacob. On je ještě tady?
Ještě jsem nechtěla a ani nebyla plně schopna otevřít oči, takže jsem dál poslouchala a vzpomínala v hlavě na poslední okamžiky předtím, než jsem omdlela. Znovu a znovu jsem si přehrávala Jacobova slova, která pravděpodobně způsobila moje omdlení.
Nechtěla jsem tomu věřit, ale jiná možnost se nenabízela. Opravdu mi to byl schopný říct?
Nechce nás, nechce mě. Nebo možná, mě ano, ale děťátko ne. A dal mi ultimátum. To ho to ani trochu nemrzí? Mě ano. Sakra, a co otisk? Už mě snad nemiluje? Protože já nevím, jak by mi jinak byl schopný všechno tohle říct.
„A co se mezi vámi stalo?“ zaslechla jsem Charlieho slova. Mírně, skoro nepozorovatelně jsem se zavrtěla a došlo mi, že ležím ve svojí posteli. Zajímalo by mě, jak dlouho jsem byla v bezvědomí.
Znovu jsem se zaposlouchala do jejich váhavé konverzace. Jacob se zrovna nadechoval, aby mohl promluvit.
„No, Charlie, je tu něco, co bys možná mohl vědět, já-“
„Ne! Neříkej mu to! Ještě mu to neříkej…“ vyletěla jsem do sedu, aniž bych to plánovala předem a nechala konec věty vyznít do ztracena. Pochopila jsem, že se mu Jacob chystal říct, že jsem těhotná.
„Bello! Díky bohu, jsi v pořádku!“ Objal mě Charlie.
„Tatínku, taky tě mám ráda, ale škrtíš mě,“ vydechla jsem poněkud přiškrceně. V tu chvíli jsem nevnímala nic, byli jsme jen otec a dcera. Objetí jsem mu opětovala, i když mírněji, než on.
Když mě pustil a já se vrátila do kruté reality, spatřila jsem, že ve skutečnosti sami nejsme.
Byl tu, stále tu byl a každý další pohled na něj mě ničil čím dál víc.
„Odejdi,“ vydechla jsem, jako z posledního tažení.
„Bello, já to tak nemyslel, byl jsem prostě v šoku. Prosím, určitě to ještě zvážíme, prosím,“ žadonil mě smutným hlasem a upíral na mě jeho psí oči. Jo, tak zvážíme, jo? Pcha.
„Jacobe, dobře víš, oba to víme, že neříkáš tak úplně pravdu. Nelži mi do tváře a prostě odejdi. Nechci tě vidět,“ řekla jsem, možná až moc krutě, ale lehké kopnutí v mém bříšku, nečekané, samozřejmě, to potvrdilo. Netušila jsem, jak je možné, že už teď své dítě cítím, ale… i tak. Byl to zázračný okamžik, ale krutá doba a čas.
Abych dodala svým slovům na síle, stoupla jsem si a dala si ruce na bříško. Už mi bylo jedno, že to Charlie uvidí.
Jacob se nadechl, zajisté chtěl něco dodat, ale Charlie mu položil ruku na rameno, což jsem zpozorovala periferním pohledem a naznačil mu, aby vážně odešel. On ho sprostě a jednoduše ignoroval a já na moment spatřila v jeho očích toho arogantního Jacoba, ovšem pak to zas nahradila láska a něha, které jsem nevěřila ani za mák.
Přešel ke mně a zvedl mi hlavu výš, abych mu viděla do očí.
„Bello, já tě miluju, já se tě nechci vzdát. Ne takhle.“ Vzdorovitě řekl a téměř surově se přisál na moje vysušené rty. Normálně, kdyby mě předtím nezničil, znovu a znovu, bych mu polibek opětovala.
Ale okolnosti byly naprosto odlišné, takže i když jsem pocítila touhou více ho obejmout, čechrat mu jeho do černa zbarvené vlasy a dál ho líbat, tak jsem se odtáhla a vlepila mu facku.
Bolelo to víc mě, než jeho, ale bylo mi to srdečně jedno. Moje celé tělo zaplavil hněv.
„Kdysi jsem tě milovala – a víš co? Nestydím se za to. Byl jsi jiný. Zato včera… Nepoznávám tě. Takže i já si přihodím jedním ultimátem navrch. Buď budeš milovat nás oba, nebo už se nevracej!“ ječela jsem, pomalu až se stěny otřásaly. A víte co? Bylo mi při tom dobře.
Odtáhl se, ale jen mírně a pořád jsem v jeho očích viděla tu snahu.
„Bello…“ vydechl mi do tváře. Když jsem se na něj tak dívala, něco se ve mně zlomilo.
„Ne. Už nikdy. Víš, co ty totiž jsi? Jsi obyčejný hajzl!“ vřískla jsem mu hystericky do tváře, protože jsem se tak opravdu cítila a vlepila mu druhou facku. Už mě to nebolelo. Ani jeho. Nebo alespoň ne ta tvář. Poznala jsem mu na očích, že jsem zasáhla do černého.
„Bells, všechno mě to moc… ale nic. Jak jsi předtím řekla, nemám ti přece lhát,“ prohlásil zničeně mezi dveřmi a na malý okamžik jsem z jeho hlasu pocítila tolik emocí, především smutek, až jsem toho všeho začala na pár vteřin litovat.
Pak vše zmizelo a on rozhodně pokračoval dál. Už se neotočil.
Když jsem měla jistotu, že je pryč, protože jsem slyšela bouchnout domovní dveře, spustily se mi nanovo nové slzy a vzlyky. Roztřásla se mi kolena a já začala couvat dozadu. Pak jsem padla na postel a opřela se o stěnu. Moje srdce bylo… vlastně nebylo. Nezbylo z něj nic.
Pochytila jsem koutkem oka, jak Charlie zaváhal, protože s tímhle neměl zkušenosti, ale pak jsem uslyšela mírný závan vzduchu a postel se prohnula, když mi sedl k nohám a objal mě.
„Bells, ty jsi těhotná, holčičko moje?“ šeptal mi do vlasů. Lehce jsem kývla, tak, že to cítil, protože jsem se mu tím otírala o jeho mírné strniště, co měl na tváři.
Dál jsem plakala, přičemž s každou další slzou se mi sice ulevovalo, ale bolelo to pořád stejně, ne-li hůř.
„A on tě nechce, viď? Máš pravdu, je to blbej, zato já nejsem. Už nedovolím, aby ti ublížil, dítě.“
Dál mě utěšoval a já mu tiše vzlykala do ramene. Jestli jsem ho někdy milovala, nebo nenáviděla… Teď na tom nezáleželo. Už pro mě jako osoba neexistoval, ne v tuto chvíli. Byli jsme tu jen my tři, já, Charlie a moje děťátko.
Čas běžel, já stále brečela. Měla jsem pocit, jako by ze mě tekly Niagary, ovšem, z toho nejhoršího jsem byla trochu venku. Charlie to pocítil.
„Chceš být sama?“ zeptal se mě mírně. Přikývla jsem, asi to bude nejlepší. Naposledy se na mě podíval a objal mě, pak se zvedl a odešel.
Já věděla, že nejlepší bude, když se z toho vyspím. Třebas i trochu zapomenu. Nejprve jsem se ale postavila k oknu a chvíli z něj jen tak koukala ven, do deště. Byla tma, to znamená, že jsem toho hodně prospala. V tu chvíli mi to bylo jedno.
Déšť… Pozorovala kapky, jak se líně pohybují po okně.
Kap. Kap.
Stékaly jedna za druhou. Nejdříve pomalu, pak rychle. Jako když uděláte čistý řez, čistý řez srdcem, aby to bolelo méně.
Já tomu nevěřila. Bolí to stejně. Jak pomalu, tak rychle. Do které sekce bolesti by se měl však dnešní večer zařadit?
***
O rok později
Stála jsem sama na kraji útesu. Byla jsem sama, ale přitom, v hloubi duši, tu přeci jen ještě někdo byl. Hluboká a dusivá vina. Vina za to, že jsem tu dnes nemusela stát sama, jen s vinou a malým, zmuchlaným papírkem v mé dlani.
Mohli jsme být tři. Já, on a děťátko. A místo toho jsem tu sama.
A vím, že alespoň zčásti si za to můžu. Kdybych ho poslouchala… třebas i jen napůl ucha. Tak by nemusel zemřít.
Kdybych… Ale co už. Oba dva jsou už nenávratně pryč.
Protože po tom, co jsem dozvěděla tu smutnou zprávu, to, že je mrtvý, chtěla jsem odejít za ním. Charlie mi to nedovolil, ovšem, ale i tak. Plakala jsem, vzlykala, byla jsem natolik přetížená smutkem. Ale doufala jsem, že když ne on, tak alespoň jeho dítě. Jenže se proti mně všichni spikli, tedy, alespoň takový jsem měla pocit, když jsem zjistila, že jsem potratila. Ještě nenarozené děťátko neuneslo tíhu mého smutku, zřejmě.
A jsme zpátky u té viny. A i u toho papírku, co mi zanechal. Dopisu.
Znovu jsem ho rozbalila, bylo divu, že jde ještě přes slzy a neustálé skládání a rozkládání ten papírek číst.
Bello.
Odpusť mi. Prosím. Žádám marně, možná. Možná ne. Kdo ví. Ale jednu věc, kterou už nemohu vysvětlit, protože i přes vlkodlačí zákony, jsem již mrtvý. Možná jsem v nebi, možná v pekle.
Protože já jsem se nedokázal zachovat jako dospělý a to mě štve. Byl to jediný způsob.
Když jsi mi to oznámila, byla jsem nejprve zmatený. Jak se to mohlo stát? Pak jsem začal vzpomínat a došlo mi to.
Pak přišla na řadu kratičká radost. A pak zlost. Proč mě někdo sakra nevaroval? Před zákeřnostmi života? Nechtěl jsem… ti ublížit. Zničit nám životy. Ale taky jsem věděl, že bych ti život zničil i tím, kdybych trval na potratu. Tak jako tak bych tě zničil. A to bych nesnesl. Dívat se na tebe, každý den, buď jako vrah, nebo jako ničitel. Obojí vyzní stejně špatně. Jsem, přesně jak jsi řekla, hajzl. Neměl jsem na tebe křičet, natož ti dávat to příšerné ultimátum. Nepoznával jsem sám sebe.
Doufám, že ještě není pozdě na odpuštění.
Prosím, nezlob se.
S láskou,
Jacob.
Zadusila jsem vzlyk, který si mi dral přes rty. Je čas jít dál, možná. Uběhl rok a já nejsem schopná se z toho všeho vzpamatovat. Sáhla jsem si na rty a znovu na nich ucítila ty jeho. Byla jsem ještě pořád naštvaná, dalo-li by se to tak říct. Zranil mě. Odmítl dítě, opustil mě. I přes otisk.
Ale miloval mě. Pro a proti se ve mně bouřila navzájem, jako oheň a led.
Jedno ale vím jistě. I já ho stále miluju, a i když to bolí, to, co mi řekl, i to, že odešel. Hrozně moc.
Zabij svoje city, nebo jimi budeš zabit.
A jeho zabily. Nesnesl pobývat vedle někoho, koho miluje, s tím, že mu ubližuje. Byla to možná zbabělost a sobeckost, možná ale, když se na to podívám z jiného úhlu, i hrdinství. Ano, ublížil mi.
A i přesto jsem dospěla k tomuto rozhodnutí.
Proto tu dneska jsem. Na místě, kde skočil. Kde měl a i stále má pomník. Klekla jsem si k němu.
Dnes to zvládnu. Musím jít dál, já i on.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do větru, který mi foukal do zad. Do větru, který žalostně fičel, zpíval pochmurné tóny.
Odpočívej v pokoji, Jacobe Blacku. Miluji tě a odpouštím ti.
Nejsem ta z těch, kteří si vyprošují komentáře, ale vzhledem k délce povídky bych vás chtěla poprosit alespoň o smajlíka, cokoli, prostě bych ráda věděla, že jste to dočetli až do konce a neodpadli v půlce. Díky :).
Agule99 z rubriky: Stmívání » Jednodílné
Diskuse pro článek Remember forever:
Ahoj,
Mám tu pár věcí na opravu:
Takže za 1. Dlouhé souvětí, člověk se v nich ztrácí, skus častěji ukončovat věty.
Často tam opakuješ slovo: "No"
Povídka je nesrozumitelná, máš bordel v přímé řeči, není poznat, co kdo říká.
Některé věty nedávají smysl například:
Kdybych nezažila dnešní noc, řekla bych, že je to to nejlepší, co jsem kdy zažila. Když už jsme oba popadali dech, začala se odtahovat, no, ještě mě lehce líbl na nos a já se tomu zachichotala.
Často si v povídce protiřečíš.
Za přímou řečí se píše vždy malé písmeno, občas si na to někde zapomněla.
Povídku si, prosím, ještě projdi.
Přidat komentář: