Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Dreams see to - 2. kapitola

„Kašlu vám na rizika, prostě mi to řekněte," pobídla jsem holky.

„Fajn, jak chceš. Kar, chceš jí to říct?" zeptala se Elena Kariny.

„Ne," odmítla to.

„Andreo, podívej se na mě. Budeš tady bydlet, budeš mít těžší život. Chceš chodit do školy?" zeptala se mě Elena.

„Asi jo," řekla jsem.

„Tak v tom případě... Budeš sedávat vedle mě, je ti to jasný? Vedle nikoho, jinýho, už určitě ne vedle... Vedle Stefana," vyjela na mě.

„Proč?" nechápala jsem.

„Protože ten je můj," zasmála se.

„Je mi to jasný," řekla jsem a kývla hlavou.

Elena mě seznamovala ještě s nějakým dlouhým seznamem věcí, co musím a nemůžu dělat. Apsolutně nevím, co se právě děje tam dole, protože tam bylo apsolutní ticho. Fajn, to jsem zase oznámila něco bez jediného vysvětlení, že? Tak se držte, ano? Já jsem člověk, ale ne tak úplně... Dokážu totiž slyšet co se děje v místnosti vedle, nebo v místnosti pode mnou. Neví to nikdo, jenom já. A myslím, že tohle nikdo jiný než já neumí.

Pohled Damona

„Už jsi o ní slyšel? Přijela dneska," nadzvedl jedno obočí Stefan Salvatore.

„O kom?" nechápal jsem.

Tohle na mě Stefan zkoušel už tolikrát, že jsem věděl že si zase dělá srandu. Ale že proč vždycky jenom a pouze ze mě?!

„O ní." No to jsem toho zase dozvěděl!

„O ní? Co z toho mám jako poznat?" řekl jsem.

„Ty nevíš o čem mluvím?" povidil se. „Nechápu to, co se s tebou stalo? Vždyť ty vždycky víš všechno jako první," řekl a ukázal na titulek v novinách.

„Ty čteš noviny?" zeptal jsem se ho s údivem.

„Ne, ale tohle mě zaujalo," zasmál se.

„Ukaž mi to," zavrčel jsem a vytrhl mu noviny z rukou.

Na fotce byly dvě holky asi ve Stefanově věku.

„Kdo to je?" podivil jsem se a ukázal na jednu z nich.

„To je Andrea," řekl.

„Ty ji znáš?" nechápal jsem.

„Ne, ale přečti si tohle," řekl a ukázal na článek v novinách.

„Fajn, musím jít," oznámil jsem.

„Necháš ji živou, že ano?!" křikl na mě bráška.

„Jasně," usmál jsem se pokřiveně.

Jak věděl kam jdu? No, asi není tak blbej, jak jsem si myslel.

Nemohl jsem jít mezi lidi, to by bylo až moc nápadný, musel jsem jít do lesa. A šel jsem dobrovolně, hledal jsem ji. Nikde jsem ji ale neviděl, co jsem si to sakra myslel?! Zbytečně jsem si to namlouval, že ji najdu. Napřed se přece musí zabydlet ve svém novém domově. Když už jsem se obracel asi po pěti hodinách že odejdu zpátky do penzionu, uslyšel jsem křičet lidskou dívku.