Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Dreams see to - 7. kapitola Jaké to je zemřít?

Jsem mrtvá? Ne, nemůžu být. To je blbost, nemůžu být přece mrtvá. Ne, nejsem mrtvá. Nejsem, nejsem!

O tom všem mě však velice brzy přesvědčilo to, že jsem byla na hřbitově. Ano, na hřbitově, slyšíte dobře. Vždycky jsem si myslela, že když člověk umře, tak že uvidí takový ten most, po kterým má přejít na druhou stranu, ale asi to tak není. Měla jsem z toho panickou hrůzu. Byla jsem na hřbitově a asi jsem mrtvá. Hledala jsem svůj hrob s nadějí, že ho každou chvilku najdu, ale nenašla jsem ho. Buď jsem svůj hrob přehlédla, nebo tady vážně ještě není. Nebo je to úplně jiný hřbitov, než jaký je v Mystic falls, protože ten jsem ještě neměla tu čest vidět.

Je to nereálné, zrovna když jsem se přistěhovala, ten samý den jsem i mrtvá. Po zádech mi přeběhl mráz. Bylo ještě světlo, ale byla i zima. Když jsem zemřela tak jsem zapomněla jestli je jaro, léto, podzim nebo zima. Ale nikde byl sníh, takže zima asi nebude.

„Andreo," zaslechla jsem za sebou.

Jak jsem se lekla, tak jsem hned zareagovala, otočila jsem se. Avšak kolem mě jenom proletěl havran. Přímo před mým obličejem. No. Jestli taková je smrt, tak to ji nikomu nepřeju.

„Andreo," zaslechla jsem zase úplně stejný hlas, ženský, tentokrát jsem se radši neotáčela. „Andreo!"

To už jsem ale nevydržela a otočila se. Přede mnou se objevil havran, zdá se mi to, nebo je to vážně pořád jeden a ten samý?

„Andreo!" Hlasy neustávaly.

Měla jsem strach. Kolem mě se objevila hustá mlha, takže jsem kolem sebe viděla snad jenom tu mlhu a tak trošku i ty náhrobky.

„Andreo." Otočila jsem se.

„Co tady..." nedokončila jsem.

Byla jsem v šoku z toho, koho jsem uviděla.

„Andreo, teď je to důležité rozhodnutí. Buď se rozhodneš že půjdeš se mnou, nebo se vrátíš a budeš prožívat život ve věčném utrpení," řekla moje matka.

„Mami," vzlykla jsem.

„Rozhodni se hned. Nechci ti nějak radit, ale pojď se mnou, budeš se mít líp než tam!" Udělala na mě psí oči.

„Ne! Mami, víš co si myslím? Nikdy ses o mě moc nezajímala, tak proč bych tě teď měla poslechnout, odejít s tebou? Ty oči si strč někam jinam... Na mě to nezabírá! Matko!" křikla jsem na ni.

Kolem mě létal pořád jeden a ten samý havran. Matka zmizela a havran se zastavil přede mnou, koukal na mě jako na anděla z nebes.

„Vypadni! Nech mě být!" křičela jsem na havrana.

„Andreo," ozval se za mnou Damonův hlas.

„Tak to si ze mě... Děláš prdel!" vykřikla jsem do hrobového ticha.

„Andre, otoč se."

„Jo, jsi tam, že?" hádala jsem.

„Ne."

„Tak proč se mám otočit?" řekla jsem s úsměvem na tvář a otočila se.

Nic tam nebylo, kolem mě proletěl havran a tentokrát mi přistál na hlavě.

„Slez z mě!" hysterčila jsem.

„Ne," řekl.

„Damon, já ti říkám a moc tě prosím, slez ze mě," řekla jsem.

To znělo divně.

„Ne, proč?" ozvalo se odněkud.

„Dělej!" odsekla jsem.

Chvíli bylo ticho, moje hlava byla právě zaneprázdněná. Můj bože, tohle jestli přežiju... Kurňa, to zase byla blbost, já už vlastně mrtvá jsem.

Asi.

Možná.

Ne, určitě!!

Dost, končím.

Kolem mě zase proletěl havran, jo, už zase.

„Díky," usmála jsem se sladce a přede mnou, přímo před mým obličejem, se objevil...