Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Happiness or Hell 2. kapitola - Wi-fi!

Pohled Corinne

„Jsem Corinne, čte se tam jedno r a je to neskonný!"

Ten debil si vážně myslí, že mi bude přezdívat Cor-rinno?! Vždyť je to nesklonný!

„Fajn, Corino," uchechtl se.

Škoda, že je tohle ve výšce Mont Blanc.

„Jsou tam dvě n, budu se opakovat, ale je to neskonný!" křikla jsem ještě. „Jo a málem bych zapomněla, je tady Wi-fi?" vyhrkla jsem.

Oba dva se ihned rozesmáli.

Co je tady tak k smíchu?!

„Někdo cizí tě unese a ty se hned zajímáš, jestli tady je Wi-fi?" nechápal Stefan.

„No, nic jinýho mi asi nezbývá," odsekla jsem a hned jsem dodala: „nebo snad můžu škemrat o svobodu?" nechápala jsem.

„No, to zase ne," řekl Stefan ještě.

„Tak co? Budu se ptám na Wi-fi! Je tady Wi-fi?" vyhrkla jsem okamžitě.

„Zaheslovaná," řekl Damon.

Divím se, že tady někdo ví, co je vůbec Wi-fi a že může být zaheslovaná, protože jsem se s mamkou přestěhovala do nějakýho zapadákova...

„Heslo?" zeptala jsem se a přitom jsem nadzvedla s úsměvem obočí.

„Mystic falls," odpověděl mi Damon.

Ihned jsem měla mobil v ruce a už už chtěla zadat heslo od Wi-fi, když v tom jsem si uvědomila, že vůbec nevím jak se to píše. Napřed jsem tam zadala Mystik folls,  no ale to asi nebylo ono.

„Jak se to píše?" řekla jsem.

„M-Y-S-T-I-C," začal, "F-A-L-L-S," dokončil.

Konečně jsem stiskla to osudné tlačítko na mobilu, které mi už za malou chvíli mělo změnit celý můj život, konečně jsem byla připojená k Wi-fi!

„Díky," poděkovala jsem a přitom jsem měla dost divný hlas...

Něco mi tady nehrálo. Bylo až podezřelé ticho a já jsem měla jako vždycky až moc divný pocit. Takže, co se mnou teď bude? Co?

Stefan konečně odešel, jenže to dělat neměl, protože mě tak nechal osamotě s největším debilem světa! Aneb Je-to-debil.

Tak teď to bylo snad ještě divnější.

Svalila jsem se asi po deseti minutách koukání do blba na svoji novou postel.

„Tohle je můj pokoj?" zeptala jsem se snad ještě s trochou nadějí v hlase, že neřekne...

„Ne, tohle je naše ložnice a právě se převaluješ na naší posteli. Promiň, nemohl jsem to udělat jinak, protože nikde jinde není volná postel a já nebudu nikdy v životě spát v jedné posteli s Michalem nebo se Stefanem," řekl a přitom se uchechtl.

Zvedla jsem se z postele a chtěla jít pryč z místnosti, kvůli jedné věci. Že si půjdu asi udělat kávu, pokud vlastně najdu kuchyň. Otevřela jsem dveře, když v tom se za mnou ještě ozval Damonův hlas.

„Kam jdeš?" zeptal se mě.

Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla na 100%, že se na mě právě teď dívá debil světa.

„Jdu si udělat kávu, je na tom snad něco špatného?" vysvětlila jsem a zeptala se.

„Jo, všechno," řekl.

„Neříkej mi, že tady není káva!"

„No tady zrovna ne," uchechtl se zase.

„Ale v domě je, chápu to dobře?" Musela jsem se přesvědčit!

„Jo, ale teď tam nechoď... Nebo dostaneš infarkt a to přece nemůžeš," přecedil skz zuby Damon.

Odešla jsem z místnosti, chtěla jsem vědět, z čeho bych mohla dostat infarkt... Jo, jsem prostě blbá... Klidně bych dostala infarkt.

Ne, infarkt si přivodit nechci, ale chci přivodit problém tomu debilovi.

Asi celý den jsem hledala kuchyň, takhle velký dům a já ještě nenašla kuchyň. Proboha, jak velký je dům zvenku, to by mě zajímalo.

Po cestě jsem potkala nějakou holku... No, vypadala úplně jako já. Ne, to nemůže být možné... Jsem jedináček. No dobře, mám sestru, ale ta bydlí s mým otcem. Nebudu tady ale vyprávět celý svůj životopis! Teď rozhodně ne!

„Ahoj," začala jsem s úsměvem, „nevíš kde je kuchyň?" zakončila jsem s nadzvednutým obočím.

Ona však ihned myslela na něho jiného. Na to, proč vypadáme stejně a otázky takového typu... To ale nepřipadalo v úvahu.

„Proč vypadáme stejně?" vyhrkla ihned.

„Jedno ahoj by mi úplně stačilo," mrkla jsem na ni a odešla.

Jo, s ní asi nebudu moc kamarádka.

Když jsem konečně došla do kuchyně, málem jsem dostala opravdu infarkt. Hned jak jsem se otočila, že odejdu s kávou pryč, jsem musela hrnek vrátit na místo. Ne.

„Myslím, že jsi mi neodpověděla," usmála se na mě.

Já na ni však jenom vykuleně civěla.