Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Karla I. - Nic není náhoda - 2

2

Všichni obyvatelé Mystic Falls

Vytáhla jsem z mrazáku led a jednotlivé kostky naházela do džbánu s čajem. Nechutnalo mi to tak jako ledový čaj z plastových lahví z českého supermarketu, ale Melly ho zbožňovala, tak jsem jí ho s radostí udělala, aby se v tomhle parném dnu trochu zchladila.

Vynesla jsem ho na verandu, kde už moje vnučka čekala usazená na houpačce. Dorazila brzy ráno, ještě když byla rosa. Plátěné kecky měla vlhké od běhu v nízké trávě, která obklopovala můj dům, který byl na samotě, ale zato jsem měla výhled na dlouhá pole pšenice, jež pomalu dozrávala. Stačilo už jen pár dní úporného tepla, aby obilovina byla připravena na sklizeň.

Ještě když jsem byla mladší, říkala jsem si, že za padesát let budeme mít místo aut vznášedla a veškeré domácí práce za nás budou dělat roboti, ale měla jsem příliš fantaskní myšlení. Něco se přesto změnilo, ale já bydlela od města příliš daleko, aby to ke mně tak moc doléhalo.

Postavila jsem džbán s čajem na nízký stoleček pod koflíky s květinami, které jsem měla pověšené přes zábradlí, aby dělaly parádu.

Melly si přitáhla kolena k bradě a jen špičky bosých nohou jí visely přes kraj houpačky. Sedla jsem si vedle ní a zadívala se na ty lány před domem.

„Mystic Falls bylo pro mě úplně novým světem, i když jsem se v něm nevyznala, už od první chvíle jsem to město zbožňovala, i se všemi jeho obyvateli, počínaje otravným Damonem Salvatorem, ale měla jsem toho před sebou ještě spoustu.“

„Máma mi jednou řekla, že v Mystic Fall začali všechny problémy naší rodiny.“ Melly se na mě zadívala tak zoufale, až mi z toho pukalo

srdce. Moje nezbedná dcera dokázala říct to špatné v tu nejnevhodnější chvíli.

„To možná ano,“ připustila jsem, „ale kdybych tam nepřijela, tahle rodina by asi ani nebyla. Takže jak se říká, vše špatné, je pro něco dobré.“ Pohladila jsem ji po vlasech a ona se na mě už o něco veseleji usmála.

„Tak pokračuj,“ vybídla mě natěšeně.

Celé dopoledne jsem běhala po úřadech ve vedlejším městě a byla jsem moc ráda, když jsem se po poledni dostala zpět do Mystic Fall, abych si do grilu zašla na oběd. Chtěla jsem se trochu zchladit a dát si oraz.

Gril byl téměř plný, nebyla jsem jediná, kdo se chtěl zchladit. Nečekala bych, že ve Virginii bude takové horko a ještě k tomu na podzim. Kývnula jsem na Matta, který sbíral nádobí po hostech a ústy mi něco naznačil, ale nebyla jsem v odezírání ze rtů moc dobrá, natož v angličtině, tak jsem se usadila u předposledního volného stolu pro dva a sundala si jarní kabát, který jsem u nás nosila i v zimě, když tolik nemrzlo, ale tady jsem měla dojem, že jsem navlečená do zimní bundy, určené za severní polární pruh.

Matt za chvíli přiběhnul s jídelním lístkem a sklenicí vychlazeného džusu. „Dneska nechám výběr jídla na tobě,“ a mrknul na mě.

„Když to nebude hamburger s hranolkami, sním cokoli, samozřejmě, pokud tam nebudou rajčata,“ dodala jsem s úsměvem a Matt se zasmál.

„Vybírej, za chvíli se vrátím.“

Moc jsem se do jídelníčku nezačetla a už mi ho zase někdo vytrhnul z ruky.

„Z místních blafů není třeba si vybírat. Objednej si grilované maso. Vyjde to na stejno, jako kdyby sis dala hamburger. Jen je to v celku.“ Damon Salvatore lehce dosedl na židličku naproti mně. Složila jsem si ruce pod bradu a se zájmem jsem se na něj zadívala.

„Neznáme se ani čtyřiadvacet hodin, pane Salvatore, a vy se mnou konverzujete, jako bychom si už od školky hráli na doktory.“ Lehce se pousmál a odhodil lístek přede mě na lakovou desku stolu.

„Jsem prosto komunikativní.“ Pokrčil rameny a nahnul se ke mně o něco blíže.

„Jste hulvát, pane Salvatore, což nás podstatně odlišuje a raději budu mluvit jako gentleman z minulého století, než abych se snížila na vaši úroveň a poslala Vás, slušně řečeno, do háje.“ Zatvářila jsem se jako na pohřbu a sebrala ze stolu jídelníček, abych si vybrala nějaký dobrý oběd, tak dobrý, abych zapomněla na toho troubu před sebou.

„Tomu říkám správný přístup turisty v Americe. Už jsi jako my!“ Rozpřáhl paže, jakoby mu patřil celý bar. Musím však bez mučení přiznat, že v té kožené bundě tam zapadal daleko víc než já.

„Damone, vypadni!“ houkl na něj Matt, který mi přišel na pomoc. Byla jsem mu za to vděčná. Nebyla jsem si jistá, jestli bych ještě dlouho vydržela masku slušňačky.

„Jen se nerozčiluj, Donovane, jen jsem tady…“ Pokýval na mě rukou a já se ušklíbla. Ani nevěděl, jak se jmenuju.

„…Karle,“ napověděla jsem mu s našpulenými rty. Složila jsem si ruce na hrudníku a opřela si o opěradlo židle a nespouštěla ho z očí.

„…Karle,“ opakoval se zdviženým obočím, „dělal průvodce. Nic víc.“ Zvedl ruce v obranném gestu a já přivřela oči do úzkých štěrbin.

„Možná bys mohl zavolat Eleně a zeptat se jí, jak se jí a Caroline daří první týden na vysoké…“ Pointu věty nechal nevyslovenou.

„Máte vedlejšák, pane Salvatore?“ neodpustila jsem si trochu kousavého sarkasmu. Nejsem si jistá, jestli ho popudilo moje popíchnutí nebo měli s Mattem nějaké nedořešené záležitosti, protože mu v okamžiku ztvrdnul pohled, pomalu vstal a stanul Mattovi čelem.

„Mám dojem, že pořád na něco zapomínáš,“ řekl mu s falešným úsměvem, s nímž se obrátil i na mě. „Karlo, nevybrala sis správné město.“ Bez dalšího odešel a já zůstala zírat. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„Co to jako mělo být?“ Matt pokrčil rameny.

„Prostě ho ignoruj,“ mávnul nad tím rukou, jakoby si z toho nic nedělal. Mně to však trochu způsobilo husinu.

„Takový trouba má holku?“ Znovu jsem se otočila ke dveřím, abych se ujistila, že je skutečně pryč.

„Jo.“ Jasně jsem si všimla toho podtónu v jeho hlase.

„Znáš ji?“

„Jo.“ Tím naše konverzace skončila a já kupodivu dala na Salvatorovu radu. Dala jsem si něco z grilu a poměrně jsem si pochutnala, ale nedokázala jsem se zbavit myšlenek na tu prudkou změnu nálady. Z Damona Salvatoreho sálalo něco horšího než jen uražené ego.

Stáhla jsem si vlasy do gumičky a zašla k baru, abych zaplatila útratu. Chvíli jsem se kvůli tomu s Mattem dohadovala, vyhrála jsem, ale slíbila jsem mu, že když nakoupí něco k jídlu, pokusím se nachystat teplou večeři. Rozloučila jsem se s ním a zamířila zpátky do svého úředního dne.

Měla jsem v plánu ještě zaskočit na radnici, abych nahlásila přechodné bydliště u Matta a obkoukla místního starostu. Na internetu se mi moc nechtělo hledat, nebo spíš jsem nedokázala najít to správné Mystic Falls, po celých státech jich bylo spoustu, dokonce i ve Virginii, tak jako u nás Lhot a Nových Vsí, tak jsem vsadila na starou dobrou osobní návštěvu.

Cestu jsem si zkrátila přes park naproti grilu. Mohla jsem mlčky procházet mezi místními a nikdo mi nevěnoval pozornost. Jedna věc byla ve všech zemích stejná. Když bylo hezky, všichni vyráželi ven na procházky, buď samostatní, s domácím mazlíčkem nebo s drahou polovičkou, jako mladík, co seděl na lavičce a něco hledal na mobilu a za jeho zády postávala na mikádo ostříhaná dívka, která měla určitě černošské předky. Její kůže barvy tmavého třtinového cukru v záři slunečních paprsků krásně vynikala. Upoutala mě. Zůstala jsem stát poměrně dlouho na místě a neslušně na ni zírala.

Trochu jsem sebou cukla, když zvedla hlavu a naše pohledy se střetly. Vypadala hodně překvapeně. Nerozuměla jsem tomu a musela jsem se donutit, abych od ní odvrátila pohled a donutila své nohy, aby se opět daly do chůze.

Málem jsem až běžela a téměř intuitivně jsem se vřítila do dveří radnice. Během obědu jsem zkoumala mapu a nechala si poradit i od Matta, abych tam trefila co nejrychleji a nevypadala s mapou v ruce tak nápadně.

Žena ve středních letech za stolem si zapsala moje iniciály, a k tomu další množství podrobností, nechala mě to překontrolovat a nakonec vše uložila do počítače, vytiskla, dala mi podepsat originály a kopie mi nachystala do pevných desek.

„Ještě moment, slečno Bones.“ Pod deskou stolu jsem zatnula ruce v pěst a téměř se kousala do jazyka, když mi ta žena, jejíž jméno jsem ani neznala, zkomolila to moje tak, jak se to ještě nikomu nepodařilo. Nepopírám, že s křestním jménem jsem neměla problémy celou základní školu, která byla hodně zlá, ale taková zkomolenina? Skutečně jsem se svým výrazným hrudníkem, širokými boky a baculatými tvářemi vypadala jako kost? Vážně? Byla jsem tolerantní člověk. Suplující učitelé vždy pletli jména žáků, ale to bylo v porovnání s Američany naprosté nic.

„Pane starosto,“ žena zvedla telefon a mluvila s představitelem města, co byl jen o jedny dveře dál, ale nijak jsem to nekomentovala, „slečna Bones je přichystaná, máte čas?“ Chvíli mlčela, a pak začala mluvit tak rychle, že jsem jí nerozuměla.

Bones? Kost? Vážně?! Nedokázala jsem tu myšlenku vytěsnit z hlavy, dokud mi ta žena nezamávala rukou před obličejem a podrážděným hlasem mě poslala do starostovy kanceláře, na jejíž dveře jsem zaklepala a vyčkala vyzvání.

Nebyla jsem, nejsem a nikdy nebudu rasista, hlavně po volbách, kdy vyhrál Obama, přesto mě zaskočilo, když mě uvítal černoch. Ne úplně černý, prostě asi afroameričan, už několikátá generace, stejně jako ta dívka, kterou jsem viděla v parku.

„Asi na to nejste zvyklá, že slečno Benes?“ Spokojeně jsem se na něj usmála. Vyslovil moje jméno s pečlivostí, která té sekretářce chyběla, a vynechal ová, což dáváme jenom mi, ale přeci jen mě to potěšilo a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co svou větou myslel.

„Je pravda, že se to u nás nevidí každý den, jenom když si zajedeme do hlavního města,“ připustila jsem a usadila se do křesla před jeho stolem. Zaujal místo hned vedle mě, ve druhém křesle.

„Doufám, že se vám tu líbí.“ Lokty se opřel o opěrátka a nad koleny propletl prsty a díval se na mě s velkým zájmem.

„Ještě jsem neměla čas projít úplně všechno, ale to co jsem viděla, se mi líbilo.“ Starosta se na mě usmál a vstal.

„Víte, pro taková malá města je příhodné, když se sem nastěhují mladí lidé, jak kvůli práci, tak aby založili rodiny, a já jsem rád, že jste si pro svůj roční pobyt vybrala právě tohle městečko.“ Obešel stůl a posadil se do kožené židle. Rázem náš rozhovor byl přípustnější. Za stolem ze starosty vyzařovala sebejistota a oddanost tomuhle městu, ale kdo by se divil, když znáte polovinu lidí, děláte to s větší radostí, alespoň jsem předpokládala, že zná z města dost lidí.

„Chopila jsem se příležitost, pane,“ přikývla jsem a on se na mě usmál.

„Oh jistě,“ vyskočil ze židle a přes stůl mi podal a převrhnul fotku, ležící mu v cestě, „jsem Rudy Hopkins. Jsem to ale nezdvořák.“ Natáhla jsem ruku a pevně tu jeho stiskla.

„Karla Benešová.“ Téměř jsem se zatetelila blahem, když jsem se slyšela vyslovovat své vlastní nezkomolené jméno. Vážně jsem nechápala, jak to ta ženská mohla tak zmrvit.

„To bych asi nedokázal vyslovit,“ zasmál se a pustil mě. Stáhla jsem ruku a zvedla rámeček s fotkou, kterou se mu podařilo shodit. Byla jsem příliš zvědavá, koho si tu hýčká, na tak velkém stole a byla překvapená, když jsem poznala tu dívku, co jsem spatřila v parku.

„Vaše podání je zcela vyhovující,“ ohodnotila jsem jeho formulaci mého jméno a raději se kousla do jazyku, abych se sarkasticky nezmínila o jeho sekretářce. „To je vaše dcera?“ zeptala jsem se, když jsem fotku postavila zpátky na její místo. Nebylo těžké si všimnout, tak Rudymu zjihnul pohled, když se na fotku zadíval.

„Ano, to je moje Bonnie.“

„Před chvílí jsem ji viděla v parku s nějakým mladíkem.“ V duchu jsem se zasmála nad svou formulací, ale kdybych řekla, že jsem ji viděla s klukem, připadala bych si zase jako na střední škole.

„To bude omyl, slečno.“ Podívala jsem se mu zaraženě do očí. „Moje dcera je se svou matkou, společně cestují po státech.“ Bylo to divné.

„Asi jsem se spletla,“ protáhla jsem do trapného ticha a usilovně přemýšlela, jestli jsem se skutečně nespletla. Jenže takový výrazný obličej bych si nespletla. Byla pravda, že měla jiný účes, což dělá hodně, ale přesto…

Nejistě jsem vstala a s panem Hopkinsem se rozloučila a on mi popřál úspěšný začátek v práci, aby se mi ve městě líbilo, a kdybych něco potřebovala, tak abych ho kontaktovala.

Teprve až když jsem vyšla z radnice, ze mě spadla nervozita. Vytěsnila jsem tu situaci z hlavy a svedla to na časový posun. Sice jsem na pásovou nemoc nevěřila, ale byla pravda, že jsem toho v noci moc nenaspala. Postel, která byla v hostovském pokoji, já jsem ho považovala za hostovský, nebyla tak pohodlná jako postel u mě doma, ale potřebovala jsem jenom pár nocí, abych si zvykla. V tomhle jsem byla daleko přizpůsobivější než moje máma, která skoro třicet let spala na jedné madraci v manželské posteli, kterou si s tátou koupili krátce po svatbě, když se stěhovali od mamčiných rodičů, kde půl roku bydleli. Babičce asi vadil bráchův křik, tak svoji dceru se zeťáčkem vyhnala dříve.

Znovu jsem procházela parkem a zastavila se před lavičkou, kde jsem viděla toho kluka s domnělou Bonnie Hopkinsovou, ale raději jsem to nechala plavat a zaběhla ještě na chvíli za Mattem do grilu, abych mu oznámila, že mám vše zařízené a odcházím domů, abych si odpočinula. Tři dny volna za sebou jsem si už dlouho neužila, když jsem nepočítala delší víkend po týdenní noční směně, když se nešla směna navíc, což se v posledním půl roce nestalo, uvítala jsem volno, letadlo a autobus v jediném dni a pak hned zařizování, to by porazilo i pana Mám Holku, Ale Oběžuju Každou, Kterou Uvidím.

Je trapné smát se vlastnímu vtipu, ale svým vtipům jsem se smála pokaždé. Řekla jsem ho i Mattovi, zasmál se taky. Nalil mi džus a povídal si se mnou u baru, než mě zaujal kluk, který právě vešel. Než jsem se na něj stačila Matta zeptat, zmizel a rázem byl u toho kluka a zdravil se s ním tím „klukovským“ způsobem, jaký používají ve filmech. Okamžitě mi vyletělo obočí nahoru, ale v okolí nebyl nikdo, na koho bych se mohla otočit a říct mu: „Hele, není divný, když se chcete zeptat na někoho neznámýho svýho kamaráda, on k němu přiskočí a ukáže se, že se znají?“

Neznala jsem tu nikoho dalšího, komu bych to mohla říct, tak jsem se raději pořádně napila svého nealka a spustila nohy z barové stoličky, takže se stačilo jen zručně posunout, abych mohla skončit pod barem stejně efektně, jako opilí hosté. Alespoň bych pak nevypadala jako ta odkopnutá, ale jen jako ta opilá cizinka. Proto jsem se raději rozhodla odejít, abych se neztrapnila.

Barmanovi jsem zaplatila za pití, při čemž jsem z Matta a toho neznámého kluka nespouštěla oči. Vypadal dobře. Tmavé vlasy, široká ramena a docela vypracovaný hrudník, i když tím hadrem, co měl na sobě, se to snažil maskovat. Zaměřila jsem se na jeho obličej a oči, jejichž pohled mi dal jasně najevo, že tenhle klučík je daleko mladší než já a má oči jen pro starostovu dceru.

I když jsem se sebevíc snažila nepozorovaně proklouznout ven, nedokázala jsem to. Tiché odchody nebyly stále mojí parketou. Matt si mě všimnul, když jsem při prchání sebou málem odnesla židli, za kterou se mi chytil kabát, co byl jedinou pořádně teplou věcí, co jsem si s sebou do Ameriky vzala, a mávnul na mě. Zavrtěla jsem hlavou, tak si ke mně raději došel.

„Myslel jsem, že se ještě zdržíš, za chvíli mi končí směna.“ Kývnul směrem ke klukovi, jakoby mi naznačoval, že tam mám jít.

„Ani u nás jsem neměla ve zvyku trávit tolik času v barech, a zatím tu neznám tolik lidí, aby to mělo cenu zkusit,“ ušklíbla jsem se a Matt se zasmál.

„Představím ti Jeremyho a budeš tu znát dva lidi.“

„Tři,“ opravila jsem ho. Tvářil se trochu zmateně, tak jsem mu napověděla. „Salvatore,“ zanotovala jsem. Matt se zamračil.

„Je fakt, že je tu pořád, ale už jsem ti jednou řekl, aby ses od něj držela dál, není to dobrý společník.“ Poplácala jsem Matta po rameni.

„To jsem pochopila hned napoprvé.“ Choval se jako můj starší brácha a to se mi líbilo, i když technicky vzato byla já ta starší, oproti Mattovi, ne oproti bráchovi, ten starší samozřejmě byl.

„Tak pojď, představím ti Jeremyho.“ Na chvíli jsem se na toho kluka podívala, a jakoby vycítil můj pohled, zvednul hlavu a naše pohledy se střetly. Z toho poznání, co mu čišelo z očí, mi přeběhl mráz po zádech. Poznal mě snad?

Vzápětí mě však došlo, že se nemám vůbec čeho bát, tak jsem zírala na něj a jeho přítelkyni. Na tom nebylo nic trestného. Setřásla jsem to ze sebe a nechala se Mattem vést k Jeremymu.

„Jeremy, chtěl bych ti někoho představit.“ Zblízka Jeremy vypadal ještě víc mladě. Netypovala jsem mu víc jak sedmnáct, osmnáct, přesto stavbou těla předháněl své vrtevníky.

Natáhla jsem ruku a on si se mnou bez zaváhání potřásl. „Jeremy, to je Karla Benes. Karlo, to je Jeremy Gilbert.“ Měl silný stisk a já opět ztratila pevnou půdu pod nohama. Nevěděla jsem, jak přesně ten pocit popsat, žádné mrazení, žádná vlna, co by mi proudila skrze svaly, spíš jen takový pocit v hlavě, když se vám tam rozezní signál. Nebyla jsem si jistá, jestli varovný nebo pozitivní.

„Moc mě těší,“ ujal se slova Jeremy. Měl o něco jemnější hlas než Matt, což moc nešlo dohromady s jeho vypracovanou postavou, ale když jsem se mu dívala jen do tváře, dokonale to ladilo.

„Karla sem přijela na rok pracovat,“ pochlubil se Matt místo mě. Pustila jsem Jeremyho ruku a obrátila hlavu k Mattovi.

„Umím anglicky, a kdyby se zeptal, odpovím mu,“ zpražila jsem ho pohledem.

„Pracuješ už dlouho, Karlo?“ Od nástupu do práce jsem se naučila věkovému pravidlu. Nikdy nikomu neříkejte kolik vám je! Je naprosto jedno, jestli je to váš kolega, kamarád nebo jen ženská, co přišla na výpomoc. Rozhovory o věku jsou v práci prostě tabu. Stejně jako výše vašeho platu. Někomu řeknete svůj věk a od té doby, jste jen ten dvacetiletej, co je novej a je naprosto jedno, jestli tam budete dělat rok, dva, pět nebo deset, protože dokud nebudete mít šediny a vrásky, mezi který byste si mohli namazat tunu tvarohu, budete už napořád zapsaný v povědomí lidí jen jako ten novej dvacetiletej a mladí se odjakživa berou jako nespolehlivý.

„Dost dlouho, aby mi povolili pracovat rok v mateřský zemi mýho zaměstnavatele.“ Usmála jsem se na něj, ale zřejmě to nevzal jako náznak žertu.

„Aha,“ hlesl.

„Moc ráda, jsem tě poznala, Jeremy, ale budu vás muset opustit, časový posun je pro mě novinka, takže si půjdu odpočinout.“

„A mám ti tykat nebo vykat?“ vyhrkl Jeremy s očima plnýma provinilosti. No jistě, ani jsem o svým věku nemusela mluvit a hned jsem si u něj získala nálepku starší ženské, i když byl vyšší než já. Poznámka o zaměstnavateli jsem musela ze svého deníčku na seznamové fráze vyškrtnout.

„Tykej mi, Jeremy. Mohla bych být tvoje starší sestra.“ Konečně se usmál a já se trochu uvolnila.

„Starší ségru mám, takže v pohodě.“

„To je skvělý, tak se měj.“

„Večer si pak něco objednáme,“ zavolal na mě ještě Matt a já přikývla. Trochu jsem přitom natahovala uši.

„Ona bydlí s tebou?“ ptal se ho Jeremy.

„Jo.“

„Dobrý, kámo.“ Nad tou poznámkou jsem musela protočit oči.

„Je to kamaráda, Jeremy.“

Vyšla jsem do slunného odpoledne a zamířila k firemnímu autu. Doma jsem své auto nechala ve stodole u rodičů s tím, že mi ho táta občas projede. Byla škoda ho takhle opouštět, když jsem ho ani ne před čtvrt rokem splatila, ale tenhle nápad jsem prostě nedokázala pustit. Přišel ve vhodnou chvíli.

Nasedla jsem do auta a přejela prsty po volantu. Nebyla jsem zvyklá na tak neomakaný materiál. Vlastně celé auto vonělo novotou a dokonce jsem byla nadšená z loga firmy na obou předních dveří. Milovala jsem svoji práci a tohle byla skutečně velká příležitost, i když to znamenalo opustit všechno doma a mluvit jen anglicky a naučit se s automatickou převodovkou.

Americká auta můžou vážně řídit i puberťáci, nic triviálnějšího a línějšího nemohli Amíci vymyslet. Zrcadlila se v tom snaha si všechno usnadnit a umrtvit tak mozkové buňky. Toužila jsem vidět nějakého šestnáctiletého puberťáka za volantem auta s ruční převodovkou. Motor by mu ani nenaskočil a i kdyby jo, neujel by ani metr a já se cítila trapně, když jsem se včera na parkovišti u výrobní haly firmy musela ptát bezpečáka, jestli by se mnou neobjel parkoviště jednou dokola, aby mi ukázal, jak se s automatickou převodovkou jezdí.

Přesto jsem se nevzdávala, v životě jsem toho vzdala hodně a vrátila se pokaždé na začátek, abych to zase ukončila předčasně, ale tohle jsem zvládnout prostě musela.

Vyhlédla jsem skrze přední sklo a zírala do uličky vedle grilu a chvíli jsem civěla na dívku, co zírala i na mě. Hlavou se mi přitom táhla jediná myšlenka: Asi ses fakt zbláznila.

Vystoupila jsem z auta a mířila k dívce. Snědá tvář byla otočená přímo na mě a černé vlasy, jako křídla havranů jí zvýrazňovaly exotický vzhled. Plné rty se jí třásly, jakoby se měla každou chvíli rozbrečet. Chtěla jsem na ni zavolat jménem, ale připadalo mi to hloupé, když jsme se ještě neseznámily. Otočila se na patě a kráčela tmavou uličkou pryč.

„Počkej!“ zavolala jsem za ní a zrychlila krok. Zásadně jsem neběhala a ta holka měla poloviční hrudník než já, takže pro ti to pravidlo neexistovalo, a i když jsem se občas pletla do věcí, po kterých mi bylo houby, zvědavost mě donutila ještě zrychlit krok. Proč by ta holka přede mnou utíkala? Lhala snad svému otci a užívala si letní románek s Jeremym Gilbertem? Byla to zakázaná láska, kvůli které milenci lžou do očí přátelům a rodině?

V půli uličky jsem musela zpomalit, protože mě začaly chytat záda a kabelka mi nepříjemně bouchala do stehna, jen jsem sklopila pohled, abych si ji zpravila, a když jsem se znovu podívala uličkou, Bonnie byla pryč.

To byl jasný pomyslný políček, abych to nechala být a přestala se do toho motat. Vydýchala jsem se a vydala se zpět k autu. Pokoušela jsem se na to všechno zapomenout. Bonniiny pohledy, zvláštní pocit s Jeremym, starostova slova o dceři, která je na cestách s matkou a neuvěřitelně otravný Damon Salavatore. Jenže to bylo divné, i když se tohle městečko na oko tvářilo dokonale, obyvatelé Mystic Falls dokonalí nebyli. Něco ve mně mi říkalo, že tu nejde jen o malicherné věci, jako jsou lži, bylo v tom něco víc a já na to chtěla přijít, i když jsem moc dobře věděla, že takové věci by se měli raději nechat být. Bylo to silnější než já.

„Melly, vím, že se ti ten příběh musí zdát naprosto neuvěřitelný, ale jak jsem řekla, v mládí jsem věci vzdávala a nedotáhla je do konce a právě tehdy v tu chvíli jsem pocítila, že se ve mně něco probudilo, o čem jsem neměla ani potuchy. Jakoby to byl ten správný impulz, co mi celé ty roky chyběl.“ Pohlédla jsem na svou vnučku. Poprvé za celý její život jsem nedokázala v jejích očích číst, byly takové vzdálené.

„Vypadá to, že to bude horor a ty mi říkáš, že jsem příliš mladá na čtení harlekýnek?“  neudržela jsem se a musela se začít smát. Takovou reakci jsem skutečně nečekala.

„Na kluky máš času dost,“ řekla jsem jí a ona se začala smát také.

„Tak to abys mi to co nejrychleji dovyprávěla, abych mohla s kluky randit. Zítra budu čekat, na další část tvého příběhu.“ Zamávala jsem jí, když odjížděla a cítila se zase o něco lépe, jakoby vyprávění ulehčovalo mé duši. Otázka byla pořád stejná, jestli Melly vydrží i nadále.