Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Karla I. - Nic není náhoda - 3

3

Hřbitov v Mystic Falls

Nebudu moc lhát, když řeknu, že hodně problémů jsem řešila prací, a i když jsem nepracovala zrovna jako administrativní pracovník, měla jsem ročně napracovaných navíc dvě stě padesát hodin, což asi není nic v porovnání s tím, kolik mívají ředitelé monstrózních společností, ale když pracujete rukama, víc jak měsíc a půl ročně práce navíc, tak trochu už o člověku něco napovídá.

V Mystic Falls tomu nebylo jinak. Tak moc jsem si přála, abych to co jsem zažila druhý den, co nejrychleji zapomněla, že jsem se upnula k práci, příležitostnému psaní marných pokusů o beletrii a naprosto nepoznanému chození po okolí a objevování historických míst města.

Dny letěly a já v práci zaznamenávala osobní úspěch. Zvládala jsem odborné výrazy celkem rychle a s kolegy jsem se poznávala, i když jsem cítila jistý odstup, protože jsem pořád byla ta cizinka, co je tu jen na skok, aspoň pro ty starší, ti mladší mě vzali hned pod ochranná křídla a do všeho se mě snažili zasvětit. Moc se to od české pobočky nelišilo.

Odpoledne jsem trávila s mapou v ruce v okolí města a snažila se rozptýlit Mattovy obavy, že jsem v pořádku, a že jen potřebuju být pár dní sama, abych se nějak aklimatizovala. Setkání se Salvatorem, Jeremym a Bonnie mi vystačilo na pár týdnů, potřebovala jsem to strávit a zapomenout.

Zpočátku jsem hledala informace na internetu, abych se s okolím sžila, ale v tomhle byl trochu omezený a prozatím jsem nechtěla chodit do knihovny, tak jsem chodila a pátrala na vlastní pěst. Překvapilo mě, jaký to byl relax. Po dvou týdnech mě přestaly bolet nohy a tak jsem po práci vyrážela do okolí a vracela se tak, aby měl Matt večeři. Moc se to nelišilo od mého předešlého života, ale Matta jsem brala jako bratra, takže jsem si to představovala jako společné bydlení na kolejích a čím více času jsem s Mattem trávila, tím víc mi přirůstal k srdci. Přesně takový typ člověka jsem potřeboval jako přítele. Neměl vysokou, pracoval rukama a nedělal rozumy, netahal ze mě pikantní životní zvraty ani nechtěl, abych se mu svěřovala.

Dokonalý typ kamaráda.

Přesto jsem se bála, že objeví moji úchylku a bude mě mít za blázna, jenže byla to moje neřest, kterou jsem měla na sobě nejraději.

Nepamatuju si, kolik mi bylo, když jsem mámu poprvé požádala, aby mě vzala tam, kam odešla babička navždycky spinkat. Strašně jsem ji vyděsila, ale táta jí řekl, že se nic neděje, ať mě tam klidně vezme, ale to ani on sám netušil, v co to přeroste. Od té doby, kamkoliv jedu, první místo, kam zamířím, je hřbitov. Katolický, evangelický, židovský, památce obětem, to je jedno, prostě jdu nejdříve tam a dlouhou dobu procházím mezi hroby a představuju si ty lidi, na jejichž jména kálí ptáci a barva z písmen už dávno vybledla, jaký vedli život a jestli se na druhé straně mají stejně nebo jsou trestáni za své prohřešky.

Návštěvu Mystic Falls Cementery – místní hřbitov – jsem odkládala z nejasného důvodu. Plánovala jsem, že tam vyrazím hned první víkend, ještě než nastoupím do práce, což se nepovedlo. Tak jsem to nahrazovala teď. Sice to byly už skoro tři týdny, ale hledala jsem tu správnou chvíli, kdy tam vyrazit a sobotní večer byl nejlepší. Americké hřbitovy byly od těch našich odlišné a já se nemohla dočkat, až to konečně uvidím.

Byla jsem si jistá, že vážně nejsem normální, když jdu na hřbitov večer, když už je skoro tma, ale připadalo mi to normálnější než zachvění u Jeremyho a zděšený pohled Bonnie nebo Damonovo flirtování.

Na moji obranu, vzala jsem si baterku a v domácích potřebách na náměstí jsem si koupila svůj úplně první pepřový sprej. Nebudu popírat, že jsem si ho přála použít, ale naštěstí jsem k tomu nedostala příležitost. Teprve před hřbitovem jsem ho schovala a v tichosti se vplížila na pozemek a začala procházet mezi hroby.

Máma se mě jednou zeptala, co z toho mám. Nebylo to poprvé, ale v pubertě jsem se vyjádřila nějak tak, že je to sranda a že ráda fotím, což byla vlastně pravda, ale skutečnou povahu mé záliby jsem až do ukončení střední nechápala. Až později mi došlo, že mě smrt láká, ne že bych chtěla umřít, ale spíš jsem se zabývala myšlenkou, co po smrti skutečně je. Nebyla jsem žádný úchylný lovec duchů nebo posedlá satanistka. Nevysedávala jsem hodiny v knihovně a nehledala nevysvětlitelné nadpřirozené úkazy nebo snad kouzla o spoutání démonů, prostě jsem věřila, že po smrti něco je a toužila jsem to zjistit dříve, než zemřu sama.

Hřbitov v Mystic Fall se tvářil téměř obyčejně, až téměř nudně. Na každém hřbitově, na který jsem přišla, jsem cítila příjemné mrazení, ale tady nic. Až jsem si říkala, že bylo dobře, že jsem návštěvu tak dlouho odkládala. Nikdo tu nebyl, až na jednoho muže, co klečel před jedním hrobem. Na návštěvu hrobu bylo docela pozdě, ale já neměla co říkat, nikdo pro mě důležitý tady neležel.

Snažila jsem se kolem něho projít nepozorovaně, abych ho nevyrušila, protože bych mu těžko vysvětlovala svoji přítomnost v tak pozdní hodině. Ale když jsem se na něho podívala, jak klečel před hrobem a levou rukou svíral náhrobek, rozesmutnilo mě to. Zůstala jsem mu stát za zády a snažila se vžít do jeho situace, jak bych nesla odchod někoho blízkého. Prozatím jsem tu smůlu neměla, což byl možná z důvodů, proč mě hřbitovy stále lákaly.

Nebyla jsem ten typ člověka, co si v hlavě přehrává vymyšlené okamžiky ze života cizích lidí, já se snažila pouze přijít na to, čím ve skutečnosti byli, někdy na náhrobku bylo vytesáno, čím se živli, co měli rádi, ale mně to vždy připadalo jako lež. Poslední skutečná lež, která měla vykoupit špatné činy zemřelých lidí a právě ten muž, co klečel před hrobem, to jak klopil hlavu a tiše šeptal slova, kterým jsem nerozuměla, ve mne vyvolávalo otázku, co provedl, že se kaje před náhrobkem ženy, který mohla být jeho matkou, sestrou, ženou, přítelkyní nebo babičkou, ale podle letopočtu to mohla být jedině sestra nebo přítelkyně, či žena.

Chtěla jsem vykročit směrem k němu, ale otočil se a naše pohledy se setkaly. Vyděsil mě ten jeho překvapený výraz prodchnutý nedůvěrou. Ustoupila jsem proto raději o krok zpět a rázem jsem seděla na zemi a stále na něho zírala, jak se nehnul z místa. Baterka mi vypadla z ruky a skutálela se ke straně a osvětlovala jeho tvář a část náhrobku.

„Promiňte,“ vyrazila jsem ze sebe bolestivě, když se mi začínal ozývat jazyk, který s mým akrobatickým kouskem nesouhlasil.

„Vy mě…“ vydechl, ale zbytek věty, mně z neznámého důvodu, spolkl a dalším překvapením mu vyjelo jedno obočí výš než to druhé. „Jasně že jo,“ zamumlal už o něco klidněji, ale jeho očí těkaly po okolí. Zvedl se a nabídnul mi ruku. Měl pevné sevření a naprosto bez potíží mi pomohl na nohy. Mrkal přitom na naše ruce, jakoby něco takového viděl poprvé v životě.

„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„J-jistě,“ zadrhla jsem se. Baterka stále svítila na náhrobek a měsíc nebyl v úplňku, takže jsme oba tonuli v počínající tmě. „Moc se omlouvám!“ Možná jsem to řekla moc nahlas, protože mě pustil a nervózně se ohlédl po okolí. „Nechtěla jsem vás vyrušit, u hrobu vaší… vaší…“

„Přítelkyně…“ napověděl mi.

„Vaší přítelkyně. Vážně mi je to líto, nečekala jsem, že tu tak pozdě někdo bude!“ vyhrkala jsem ze sebe rychle, jakoby na tom záležel můj život, téměř až překotně, až jsem měla dojem, že mi nerozuměl.

„Nic se neděje.“ Pustil moji ruku a své ruce strčil do kapes. „Chodím sem takhle pozdě, právě proto, že už tu nikdo není.“ Čekala jsem, že se sehne pro baterku, ale jenom na ni hleděl, tak jsem ji zvedla sama a zhasla. Hůře jsem mu pak viděla do obličeje, ale nemyslela jsem si, že by mi chtěl nějak ublížit.

„Nikdy jsem vás tu neviděl,“ začal nevinně a upřeně se mi díval do obličeje, i když viděl stejné stíny jako já.

„Jsem tu krátce.“ Trochu se narovnal. „Ne tady na hřbitově, ale v Mystic Falls, přijela jsem před pár týdny za kamarádem nebo spíš za prací, ale bydlím u kamaráda Matta.“ Udělal krok blíže. Kdyby bylo více světla, určitě by mi neušel jako zkoumavý pohled.

„Matt Donovan?“ zeptal se přímo. Zalapala jsem po dechu.

„Ano, vy ho znáte?“

„Jistě…“ Na chvíli se odmlčel. Otočil se a zíral na náhrobek, který tonul ve tmě. Jméno jsem si nestihla přečíst, jen letopočet. Většinou na jménech nezáleželo. Pro mě byly důležitější roky, které lidi prožili, než zemřeli.

„Učil jsem ho na střední škole.“ V té větě visela nostalgie tak pevně, že mi připadalo, že to už není pravda.

„Co jste učil?“ Měla jsem se spíše zeptat, co dělá teď, ale je lepší, když člověka odvedete od tématu, které je pro něj bolestivé.

„Historii,“ vyhrkl nadšeně, což mě potěšilo.

„Mám ráda historii,“ řekla jsem mu popravdě. „Právě proto jsem na hřbitově, zde zjistíte nejvíce informací,“ lež, ale na skutečnou povahu mé návštěvy by se asi netvářil příliš chápavě. Ani jsem neznala jeho jméno.

„To je zavádějící myšlenka, je pravda, že zjistíte dost o lidech, co tu žili, ale více zjistíte ve městě, to jak lidé žili.“ Asi jsem narazila na správnou notu.

„Vy znáte místní historii? Chtěla jsem si o městě něco zjistit, když tu teď nějakou dobu budu. Do knihovny se mi nechtělo, abych nevypadala jako podivín, tak jsem chtěla najít něco na vlastní pěst.“ Tiše se zasmál a mně se ten zvuk líbil.

„Mohl bych vám něco o zakladatelích města říct i o celkové historii, když vám nebude vadit prostředí hřbitova a… jmenuju se Rick.“ Natáhl ke mně ruku a já mu ji pevně stiskla.

„Budu moc ráda, Ricku. Já jsem Karla.“

„To není typické americké jméno. Slovanské?“

„České.“

„České… to je mi čest.“ Lehce sklopil hlavu a ukázal na lavičku, co stála kousek od nás, kde mi začala vyprávět začátky Mystic Fall s a o jejich zakladatelích. Vyprávěl hodně a já ho nechtěla přerušovat, když mě jedno jméno zaujalo, počkala jsem, až skončí.

„Salvatore.“

„Ano, jedna ze zakladatelských rodin,“ potvrdil.

„Nežijí jejich potomci ve městě i teď?“ zeptala jsem se opatrně, ale evidentně to nebyl ten nejlepší nápad.

„Ano.“ Sice bylo už hodně hodin, ale lavička byla na celkem volném místě, takže jsem si mohla všimnout, že se mu obličej stáhl bolestí.

„Asi jednoho znám,“ přiznala jsem s děsem, jak na to zareaguje.

„Skutečně?“ Snažil se tvářit nezúčastněně, ale moc mu to nešlo.

„Je otravný, vlezlý a neskonale drzý.“ Rick se zasmál a sklopil přitom hlavu k rukám, které měl sepjaté mezi koleny.

„Jo to je mi povědomé. Damon takový už je.“

„Znáš ho?“ Odvrátil hlavu.

„Znali jsme se. Je to starý přítel, ale… už se nestýkáme. Víš…“ otočil se ke mně a vzal mi ruku a pevně ji stiskl. Tvářil se, jakoby se toho doteku nemohl nabažit. „Mohla bys ho ode mě pozdravovat? Vracím se sem, jenom, abych navštívil Jenn a na něho nemám čas. Je to ale tak lepší.“ Nedůvěřivě jsem se na něho podívala.

„Setkala jsem se s ním jenom dvakrát, ale dvakrát z něho nadšená nejsem. Je hrubý a vlezlý.“

„Vím, že takový je, ale když mu ode mě vzkážeš, že ti může věřit, bude v pohodě, slibuju.“ Moc se mi to nelíbilo.

„To je podivný vzkaz, Ricku.“ Vzal mě i za druhou ruku.

„Vím, že to zní divně, ale důvěřuj mi. Na druhé straně se mám dobře, to mu řekni, i to, že by se k tobě měl chovat slušně a dát na tebe pozor.“ Asi si všiml mého nedůvěřivého pohledu. „Fakt to zní divně, ale Damon je takový, že když mu dáš úkol, zklidní se.“

„To jsme jako v nebezpečí, že na mě musí dávat pozor?“ Začínala jsem mít strach.

„Kdepak, Karlo, jenže on ví, jaké je to být ve městě nový. Poradí ti a nenechá tě na holičkách.“

„Tak dobře.“ Sice jsem z toho všeho byla zmatená, svým způsobem to dávalo smysl. Většinou, když někdo přijde o své blízké, snaží se s tím srovnat tím, že opustí místo, kde o ně přišel a pokud Rick přišel o přítelkyni v Mystic Fall, muselo to být těžké, tak raději odešel a vzdal se přátel, ale to podle mě byla chyba. Přátelé mohou pomoci daleko více než změna místa.

Rozloučila jsem se s Rickem a nervózně se po něm ohlížela, protože stále zůstával stát na hřbitově. Bylo to skutečně divné střetnutí, ale Američané se asi rádi seznamují a důvěřují neznámým lidem na potkání, ale zase mi připadalo fér, abych vzkaz předala, alespoň bych se tak zbavila otravného Damona a pokud byl Rick skutečně jeho přítel a dá na jeho radu, a já budu mít pokoj, proč to nezkusit.

Chvíli mi trvalo, než jsem našla auto a pak jsem zamířila do města. Matt měl směnu, tak jsem si řekla, že pokud tam bude i Damon, vše zabiju jednou ranou. A kupodivu jsem měla pravdu. Damon Salvatore seděl u baru a bavil se s Mattem. Vklouzla jsem na židličku vedle místního Casanovi a objednala si džus.

„Co tě přivádí tak pozdě do baru, Karlo?“ zeptal se Damon s důrazem na moje jméno.

„Předat vzkaz,“ zašeptala jsem jeho směrem. Napjal se zvědavostí.

„Tvůj šéf mi nabízí práci? Díky ne, řekni, že na to jsem příliš charismatický.“ Znechuceně jsem si odfrkla.

„Kdepak. Je to vzkaz od Ricka.“ Ruka se sklenicí whisky se mu zasekla v půli cesty k ústům. Překvapeně ke mně otočil hlavu a zíral s otevřenou pusou. Matt, který mi zrovna podával sklenici džusu, nevypadal o moc jinak.

„To bude asi omyl,“ vzpamatoval se jako první Matt. „Žádného Ricka neznáme.“ Zamračila jsem se a podívala se na Matta.

„Říkal, že tě na střední učil historii. Že by mi ten chlap lhal?“ To bylo typické! Zase jsem se nechala nachytat, nebo ti dva se mnou hráli nepříjemnou hru.

„Rick… před dlouho dobou odjel,“ dostal ze sebe Damon a konečně se napil své whisky.

„Něco takového říkal. Po smrti své přítelkyně.“ Sice jsem se s Damonem za těch pár týdnů setkala jen dvakrát, ale naprosto jasně jsem si všimla, jak ho to zaskočilo. Mezi těma dvěma se muselo stát něco hrozného, že tak reagoval.

„A co říkal?“ Damon se chtěl tvářit, že je mu to vcelku jedno, ale ta jeho maska sebejistého hajzla rázem spadla.

„Byl to divný vzkaz,“ přiznala jsem popravdě. „Mám vás oba pozdravovat a říct, že je mu na druhé straně dobře, i když tomu vážně nerozumím, a že mi máte důvěřovat, Pane Salvatore, a dávat pozor, tomuhle rozhodně nerozumím, ale když mi to pomůže od vašich vlezlých návštěv, klidně ten vzkaz předám, jakkoli je podivný.“ Chvíli jsem se na něj upřeně dívala, jestli to v něm vyvolá nějakou reakci, ale zůstal naprosto klidný.

„To je celý, Rick,“ dostal ze sebe po tom, co vypil další sklenici whisky.

„Dáte na jeho prosbu?“ zeptala jsem se ho a očima prohledávala bar, kde je Matt, aby mě podržel, přestávala se mi Damonova společnost líbit čím dál méně. Matt zrovna přicházel s Jeremym, který se tvářil stejně podivně jako Damon.

„Nechám si to projít hlavou.“ To jsem zrovna slyšet nechtěla, ale nedalo se nic dělat, a když mi zvonil telefon, omluvila jsem se všem třem a šla ho vzít na nejbližší sloup. S mámou jsem chtěla mluvit, ale hovor byl příliš krátký. Stálo by to moc peněz, ale slíbily jsme si, že si poskypujeme.

Chvíli jsem tam zůstala vstát a vstřebávala, že jsem znovu slyšela mámu, stýskalo se mi po ní, ale nebylo to tak hrozné, takže jsem měla šanci vyslechnout rozhovor těch tří a nechápala jsem z toho nic.

„Jasně řekla, že se má Rick na druhé straně dobře, jak by mohla vědět, kde je, když o ničem neví?“ ptal se Matta a Jeremyho Damon. Tvářil se přitom dost naštvaně.

„To nemám tušení,“ bránil se Matt. „Vážně jsem jí nic neřekl. Nepozval jsem ji sem, abych ji zatahoval do toho svinstva. Jsem rád, že to neví, alespoň s ní se cejtím zase trochu normálně.“ Srdce se mi roztlouklo rychleji. Netušila jsem, o čem to mluví. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Tak by to mohl vědět tady náš malý Einstein, kterej viděl svý bejvalky.“ Jeremy otevřel ústa, hleděl na Damona dost zaskočeně.

„Byl bych rád, kdybys to nevytahoval, Damone. Tohle je dávno pryč.“ Složil si ruce na hrudi a už na Damona koukal o něco bojovněji.

„No tak napíšeš té své malé čarodějce, aby nám to osvětlila, protože tu nechci nechat pobíhat nějakou holku, co vykřikuje, že viděla Ricka a nosí od něj pro nás vzkazy.“ Hodil do sebe dalšího panáka a odešel. Matt s Jeremym zůstali stát u baru a mlčeli, tak jsem vylezla ze svého úkrytu, silně rozechvělá tím, co jsem slyšela.

„Ahoj Karlo,“ pozdravil mě Jeremy a já sebou trhnula. Ruka na kabelce se mi zatřásla.

„Ahoj Jeremy.“

„Slyšel jsem, že jsi viděla Ricka.“ Nejistě jsem přikývla. „Kde jsi ho viděla?“

„Na hřbitově, byl tam u hrobu své přítelkyně,“ odpověděla jsem mu nejistě. Přes tvář se mu přetáhla bolest, kterou jsem viděla i u Ricka.

„Chodil s mojí tetou,“ řekl dutě.

„To je mi líto,“ vyhrkla jsem a pohladila ho po rameni, přestože byl daleko vyšší než já.

„Nic se neděje, tak kdybys ho ještě viděla, řekni mu, že mi chybí.“ Pak se bez jediného slova rozloučení otočil a odešel. V hlavě jsem měla prázdno a běžela mi tam jediná otázka: O co tady k sakru jde?!

„Pojedu domů, jsem unavená,“ rozloučila jsem se neochotně s Mattem a zamířila do jeho domu, kde jsem zůstala ležet na posteli a ignorovala skype, který vyřvával na celý pokoj. Nechtěla jsem s nikým mluvit, hlavně ne s mámou. Nerozuměla jsem tomu. Co Matt myslel tím, že mě nechce zatahovat do toho svinstva? Nedokázala jsem si představit, co se stalo, po čem chtěl mě u sebe, aby se cítil normální, bylo mi z toho do pláče. Nerozuměla jsem lidem, nerozuměla jsem jejich pohnutkám, které se ukrývaly hlouběji v nich a to že jsem dokázala rozpoznat z jejich tváří aktuální rozpoložení, nebylo nic v porovnání s tím, co se ukrývalo pod tím. Čím jsem si zasloužila to, že pokaždé skončím v nějaké bezvýchodné situaci?

Netušila jsem, že to je pouze začátek toho všeho, co se má v Mystic Falls dít a začátek mé cesty, která se zdála nekonečná.