Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Karla I. - Nic není náhoda - 4

4

Ztracený syn Mystic Falls

I když jsem se hodně snažila, už jsem se na Matta nedokázala podívat stejně. Ani on se na mě nedíval stejně, jako bych byla já ta špatná, ta pokřivená, ta nenormální. Nepřipadala jsem si tak, i přes to, že jsem se tak moc zajímala o hřbitovy a smrt.

Neznala jsem se s Mattem tak dlouho, ale za ty týdny tady, jsem se s ním hodně sblížila. Dělalo mi radost být s ním, po dlouhé době jsem se cítila v mužské společnosti dobře, když nepočítám svůj bývalý vztah. Jenže těch pár slov mezi nás postavilo obrovskou zeď, přes kterou jsem neměla sílu přelézt.

Snažila jsem se udržovat alespoň iluzi, že je všechno v pořádku. Matt dělal to samé, takže ve finále to vypadalo příliš vyumělkovaně, ale do grilu jsem chodit nepřestala. To místo mi dávalo pocit bezpečí, osamělosti, ale zároveň jsem měla přehled o všem, co se ve městě dělo, protože skupinka teenagerů se kolem Matta podivně rozrostla a já si uvědomila, že je spojuje něco daleko silnější než jen přátelství ze střední školy a neuvěřitelně mě to štvalo. Něco přede mnou tajili.

Jenže ještě nenastal čas, abych to zjistila, tak jsem se držela dál, a zároveň neuvěřitelně blízko, abych něco zaslechla, ale to mi Damon Salvatore nedovolil. Ty týdny, co následovaly po mém pozdravu od Ricka, ze mě nespouštěl oči. Připadalo mi, že mě sleduje, dokonce i ve chvílích, kdy jsem ho neviděla.

Chodila jsem obden na hřbitov a čekala tam na Ricka, ale nikdy se neobjevil. Ani ve stejný den a hodinu, kdy jsem tam na něj narazila, což mě vedlo k domněnce, že na dlouhou dobu odjel a proto byl jeho vzkaz tak naléhavý.

Všechno mě to mátlo. Ničemu jsem nerozuměla. Nic mi nedávalo smysl a všichni se chovali tak divně. Jediné místo, kterému jsem skutečně rozuměla, a bylo v pohodě, byla moje práce. Zase jsem jí začala propadat, jedině jí jsem jí mohla doopravdy věřit, a proto jsem začala brát další a další víkendové směny. Nadřízení z toho byli nadšení, i z mých pokroků v odborné angličtině, ale mě to začalo neuvěřitelně vysávat, přeci jen jsem byla jenom člověk a ne stroj.

Pozdní návraty a směny navíc se mi Matt zpočátku snažil vymluvit, ale když mu přišla výzva k zaplacení nedoplatku elektřiny, který jsem mu pomohla zaplatit, přestal. Zůstal u jediného, abych si dostatečně odpočinula a nejezdila příliš unavená, když nikoho nevozím, kdo by mě mohl upozornit, že jedu kam nemám.

Měla jsem ho poslechnout, ale byla jsem příliš nazlobená a hrdá, abych si jeho radu vzala k srdci, hlavně když se k té jejich skupince přidala Damonova přítelkyně Elena a její kamarádka Carolin, které jezdily některé víkendy z vysoké domů, začala jsem si připadat hodně nadbytečně, takže nebylo s podivem, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a můj příběh se začal rozvíjet ještě složitěji.

Jela jsem v pátek večer z odpolední, kde jsem zůstávala do dvou do rána, takže vlastně už byla sobota ráno a skutečně jsem se cítila neuvěřitelně unavená. V Čechách jsem to měla domů necelých patnáct minut, v Mystic Falls to bylo asi jen o pět deset minut navíc a to asi udělalo své.

Mikrospánek není radno podceňovat, na silnicích záleží na každé vteřině a během jedné sekundy, kterou zavíráte oči, druhou, kdy vaše oči jsou v naprosté tmě a třetí, kdy oči otevíráte, se toho může stát nekonečně mnoho.

Utekly tři drahocenné vteřiny, které měly za následek další posun v mém příběhu, ale ne moc pozitivním směrem, teď bych věděla, jak svůj život využít lépe, jenže minulost se nedá změnit.

Nebyla jsem moc daleko od Mystic Falls, na cestu jsem viděla celkem dobře. Nikdo nejel přede mnou ani za mnou, tak jsem klidně mohla jet na dálková světla, a nad hlavou mi zářil měsíc před úplňkem, ale mně se šíleně zavíraly oči, za poslední tři týdny jsem neměla žádný víkend a byla jenom v práci, kde jsem se snažila zapomenout, takže stačily ty tři vteřiny, a nepotřeba přeřazovat, aby se mi zavřely oči. Když jsem je zase otevřela, něco se mi mihnulo před autem takovou rychlostí, že jsem jen tak tak stačila dupnout na brzdu, přesto jsem ucítila menší náraz, po kterém jsem zůstala ochromeně sedět v autě.

Nebyli to ani tři roky, co se mi stala nehoda. No… nebyla to nehoda, jen jsem se těsně minula s protijedoucím autem, čímž jsme oba přišli o zpětná zrcátka. Já jen o zrcátko a protijedoucí o celý kryt. Sice to nic nebylo, ale doteď si pamatuju, jak jsem rozklepaná dojela domů a zůstala sedět v autě a přemáhala se, abych vystoupila, o to bylo těžší se druhý den přesvědčit, abych do auta nastoupila znovu a dojela do práce.

Jenže tohle bylo jiné. V takové pustině to muselo být jedině zvíře, anebo jsem si to jenom namlouvala, abych nemusela vylézat ven a dívat se před auto.

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se donutila vylézt. Celá jsem se třásla, kolena se mi podlamovaly, až jsem měla dojem, že ty čtyři kroky nepřekonám.

Málem se mi zastavilo srdce, když jsem konečně překonala vzdálenost mezi dveřmi předkem auta. Před autem ležel Damon Salvatore. S němým výkřikem jsem padla na kolena. Chvíli jsem nemohla dýchat, ale přeci jen jsem se k tomu donutila. Dotkla jsem se Damonova ramene, odkud jsem postupovala až ke krku, kde jsem se snažila nahmatat puls, jak nás to učili ve zdravovědě na střední. Puls se mi nepodařilo nahmatat a kůži měl šíleně studenou. Pocítila jsem šílený tlak v hrudi a hledala nějaké známky zranění, ale přes oslňující světlo dálkových světel, jsem toho moc neviděla.

„Damone…“ zaštkala jsem a stáhla jsem hlavu mezi ramena. Slzy mi stékaly po tvářích a od úst mi stoupala pára. Byl to sice pitomec, ale nezasloužil si, abych ho srazila.

„Čekal jsem, kdy mi konečně řekneš jménem, Cizinko,“ promluvil velmi tiše. Na malý okamžik, jsme si začala myslet, že se mi to jenom zdálo, ale když se pohnul, srdce se mi hlasitě rozbušilo.

„Ja-jak?“ Zvedla jsem k němu obličej.

„Máš sakra rychlý reflexy.“ Začal se pomalu zvedat ze země a přitom držel v levé ruce láhev, což mě dokonale probralo a ten odér jsem cítila až sem.

„Ty jsi opilý?!“ Takhle rychle probuzená jsem skutečně ještě nebyla.

„Jen trošičku.“ Narovnal se, pořádně si přihnul z lahve. Opřel se o kapotu a sklopil hlavu ke mně.

„Co tu ksakru děláš uprostřed noci?“ vykřikla jsem na něj a cuknula sebou, při zvuku vlastního hlasu.

„Procházím se?“ Před autem se vyrýsovala jeho postava a já si dokonale dokázala představit ten jeho samolibý výraz.

„Pitomče! Mohla jsem tě zabít!“ Srdce mi bilo jako splašené. Damon ke mně přistoupil. Nabídnul mi láhev s pohledem naprostého prosťáčka. „Ty ses snad zbláznil!“ Vytrhla jsem mu z půlky vypitou láhev a mrštila jí do lesa po pravé straně.

„To byla dvanáctiletá whisky,“ zabručel zklamaně. Ruka mu poklesla k boku.

„Mohla jsem tě zabít, uvědomuješ si to?! Dokážeš si vůbec představit, jak bych si kvůli tobě zničila život?“ Slyšela jsem to jeho odfrknutí.

„Nic mi není a žiju, tak klídek a jsem konečně rád, že mi tykáš. Pane Salvatore říkali mému otci.“ Při té zmínce se trochu narovnal, ale přesto byl pořád dost na křivo, no spíše ležel bokem na kapotě.

„Jsi hlupák!“ vyštěkla jsem na něj a přistoupila blíž. „Vezmu tě domů, takhle tě nemůžu nechat jít samotného.“ Zatahala jsem ho za ruku a nechala tu jeho výšku přepadnout na sebe.

„Máš fakt velký prsa, víš to?“

„Zrovna teď musíš myslet na prsa, co by tomu řekla Elena?“ neodpustila jsem si kousavou poznámku.

„Můžem se jí zeptat…“ Začal z kapsy vytahovat telefon, ale já ho včas zarazila.

„To si nech na jindy, Damone.“ Dotáhla jsem ho na pravou stranu auta a nacpala ho na místo spolujezdce, nezapomněla jsem přitom na pás, když jsem pak přebíhala kolem kapoty, zběžně jsem se na ni podívala, ale neviděla jsem tam žádné zjevné poškození a raději zalezla na místo řidiče.

„Dosáhneš s těma svýma krátkýma nohama na pedály?“ zeptal se a já se hořce zasmála.

„Od toho mám posuvný sedačky,“ a bez dalších řečí se rozjela.

Cestu k penzionu Salvatorových jsem našla sama, i bez zmatených rad opilého Damona, kterému občas klesla hlava na hruď nebo rameno. Z auta jsem ho musela vytáhnout a cestou ke dveřím jsem funěla ze všech sil, abych nespadla společně s ním, nakonec jsem ho musela odložit na zem, jinak bych nezaklepala.

Dveře otevřela pohledná brunetka, kterou jsem párkrát v grilu zahlédla. Tohle musela být Elena Gilbertová, sestra Jeremyho Gilberta a přítelkyně opilého a věčně koketujícího Damona Salvatore.

„Ano?“ Pohled jí okamžitě sklouzl k mým nohám, kde seděl její povedený přítel.

„Omlouvám se, ale doslova jsem na něj narazila na silnici před městem. Je opilý.“ Elena se k němu okamžitě sehnula a chytila ho za bradu, aby se na ni díval.

„Co jsi zase dělal?“

„Byl jsem se projít, Eleno,“ odpověděl klidně. Brunetka ke mně zvedla pohled.

„Moc se za něj omlouvám, musel tě vyděsit.“

„Na infarkt jsem mladá, ale měla jsem namále,“ pokusila jsem se o vtip, ale Elena se ani neusmála.

„Jere, pojď mi pomoct s Damonem!“ křikla do domu a za chvíli se vynořil trochu ospalý Jeremy. Chvíli na mě zíral, než ho na sebe upozornila sestra.

„Ahoj Karlo,“ pozdravil mě a hned se sehnul k Damonovi. Sourozenci ho popadli každý z jedné strany a já jim podržela dveře, aby mohli provinilce pronést snadněji dovnitř.

Zůstala jsem stát hned za dveřmi a s otevřenou pusou zírala na ten obrovský prostor, který se rozevíral jen pár kroků za vchodovými dveřmi. Obří hala musela fungovat jako přijímací salonek a byla zřejmě i srdcem domu, protože dva gauče naproti sobě s konferenčním stolkem mezi nimi, vytvářely k tomu naprosto dokonalý prostor.

Sourozenci bez velkých obtíží odvlekli Damona k jednomu gauči a svalili ho na něj, aniž by vydechli. Elena se ke mně otočila. Naprosto ladnými kroky překonala vzdálenost mezi námi.

„Moc ti děkuju, jo a já jsem Elena, Elena Gilbertová.“ Podala mi ruku a já ji stiskla.

„Karla, Karla Benešová,“ představila jsem se a Elena mě obdařila širokým úsměvem. Nejistě jsem se ohlédla po Damonovi. „Doufám, že mu nic není. Nevím, co se stalo, bylo to tak rychlé, stačila jsem jen tak tak dupnout na brzdu. Musela jsem na chvíli usnout.“ Elena mi stiskla ruku a upřeně se mi zadívala do očí.

„Nic se nestalo, jen jsi Damona našla se toulat po silnici a svezla jsi ho domů.“ Zaraženě jsem se na ni podívala.

„Srazila jsem Damona autem. Předtím jsem ho nikde neviděla,“ vysoukala jsem ze sebe nechápavě. „Vždyť jsem ti to říkala.“ Elena překvapeně zamrkala a pohledem vyhledala Jeremyho, který se na mě díval stejně.

„Tak hele, o co tady jde? Co jsem zase provedla?“ Sourozenci na sebe chvíli zírali a já zamávala Eleně rukou před obličejem. „Tohle už přestává být sranda, lidi. Můžete mi říct, co se tady děje?“ Všichni tři jsme těkali pohledy mezi sebou, než nás přerušil někdo další.

„Na to bych se mohl zeptat i já.“ S Elenou jsme se otočily ke dveřím, kde stál starší kluk s očima podobnýma těm Damonovým.

„Stefane…“ Eleně to jméno ze rtů splynulo tak jemně, že jsem si o tom udělala obrázek okamžitě. Mezi nimi něco bylo. Určitě. U mě to bylo ale jiné. Při bližším pohledu mi přeběhl mráz po zádech, až jsem se otřásla a hruď se mi podivně sevřela, jakoby mi moje vnitřní já říkalo, abych okamžitě vypadla. Skutečně jsem si na malinkou chvíli myslela, že mě něco varuje před Stefanem, ale následná věta, mě uvedla do děje.

„Nečekal jsem, že moje ex bude bydlet s mým bratrem pod naší střechou.“ Ten obviňující pohled byl dostatečně výmluvný a já konečně poznala Stefana Salvatore, mladšího z bratrů, který před Damonem chodil s Elenou, a evidentně to musela být silná láska, protože jsem cítila, jak se Elena napíná a bojuje sama se sebou.

„Já… já raději půjdu.“ Stefan zaměřil svou pozornost ke mně.

„My se zřejmě ještě neznáme. Jmenuji se Stefan Salvatore.“ Natáhl ke mně ruku a já se ho lehce dotkla. Vlna chladu mi projela rukou až do mozku a já se musela hodně přemáhat, abych se nezatřásla.

„Karla Benešová.“

„Slovanské jméno, to se v této části světa příliš nevyskytuje, slečno Benešová.“ To s jakou lehkostí moje jméno vyslovil, bez jediného škobrtnutí nebo zkomolení mě zaskočilo, až jsem na podivný pocit zapomněla.

„Jsem tu jen krátce, chtěla jsem si rozšířit obzory,“ vyklopila jsem mu bez zaváhání.

„To jste si vybrala skutečně příhodné místo. Pojďte, doprovodím vás k autu. Určitě jste velmi unavená a můj bratr je v mnoha ohledech neomalený, proto doufám, že si z jeho počínání nic nebudete dělat a raději na to zapomenete.“ Položil mu ruku na bedra a klidně mě vyvedl z domu a já si ani nevzpomněla na to, že bych se měla rozloučit a než jsem si to stačila uvědomit, už jsem parkovala před Mattovou garáží a odemykala si zadní dveře do domu.

Matt seděl u stolu a klimbal nad hrnkem kafe.

„Neměl jsi na mě čekat,“ vytkla jsem mu jemně a sedla si na židli vedle něj a svou letitou kabelku, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne, jsem hodila do kouta k lednici.

„Začal jsem mít strach,“ přiznal a chytil mě za ruku. Tohle mi posledních pár týdnů chybělo, chyběl mi Matt, těch pár slov nás rozdělilo a já se ani nesnažila o nápravu. Byla jsem si však jistá, že mi dostatečné vysvětlení nepodá, tak jsem to vzdala, ale potom, co se dneska stalo, jsem potřebovala někoho, komu se můžu svěřit.

„Srazila jsem Damona autem,“ přiznala jsem mu překotně. V jeho očích se objevil strach.

„Nic se ti nestalo?“ zeptal se s obavou a ihned mě k sobě přitáhnul. Chytil mě za cíp bundy, kterou jsem si koupila minulý týden, protože nastalo rapidní ochlazení, s nímž jsem nepočítala, a odhalil mi krk a zkoumal ho z obou stran. Chvíli trvalo, než se mi podíval do očí a pustil mě.

„Je Damon v pohodě?“ zeptal se a já věděla, že to bylo jen naoko, že se hlavně zajímal o mě a ne o Damona.

„Byl příšerně opilý, tak jsem ho vzala domů, kde se objevil jeho mladší bratr.“ Matt vykulil oči.

„Stefan je zpátky?“ Přikývla jsem. „To bude…“ nervózně si prsty projel svoje blonďaté vlasy, které už potřeboval trochu ostříhat.

„… zajímavé,“ dokončila jsem za něj. Přikývnul. „Chodil s Elenou?“ Znovu přikývnul. „Je někdo, s kým Elena nechodila?“ Vysloužila jsem si za to trochu podrážděný pohled, ale říct jsem to prostě musela.

„Je to složitější…“

„Stejně složité, jako když jsem nechala pozdravovat od Ricka?“ Matt se celý napjal. Nechtěla jsem to znovu vytahovat, ale prostě to ze mě vypadlo. Nedokázala jsem to zastavit, ale nakonec se zachoval jinak, než jsem čekala.

„Vztahy a poměry v tomhle městě jsou daleko složitější, než si myslíš, pojí nás všechny do skupiny, do které není dobré přijímat někoho dalšího, protože by mu to až příliš ovlivnilo život.“ Takhle vážného jsem ho viděla jen tehdy, když se s Damonem bavil o Rickovi.

„Proto jsi mě pozval, aby ses cítil normálně? Nezúčastněně?“

„Byla to chyba, myslet si, že můžu být normální.“ Smutně sklopil hlavu.

„Tohle nechápu, Matte.“ Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě.

„Karlo, jak moc bych byl rád, abys to nemusela nikdy pochopit, ale podcenil jsem to, podcenil jsem tebe, a když je Stefan zpátky ve městě, mám strach, že se bude minulost opakovat.“ Zůstali jsme spolu sedět ještě dlouho a každý byl zahloubaný do slov toho druhého.

Co mohl udělat Stefan tak strašného? Vždyť o něm Matt vždy mluvil tak hezky, ale nemusela jsem dlouho čekat na odpověď, ta na mě čekala za pár dní.