Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Karla I. - Nic není náhoda - 6

6

Vodopád nedaleko Mystic Falls

„Vy jste vážně blázni!“ zakřičela jsem na oba dva a chtěla jsem utéct, ale Rick mě jemně chytil za ruku a přitáhl k sobě. Nerozuměla jsem tomu, jak se mě může dotýkat, když je mrtvý. Byl duch, viděla jsem duchy!

V návalu jsem se předklonila a začala zvracet Rickovi na boty. Nikdo nehlesnul, jen já jsem se tam zalykala a vyhazovala ze sebe všechno, co jsem ten den snědla. Motala se mi hlava, ale dokázala jsem se po svém výstupu zvednout a zírat na ty dva duchy. Jediná věc, která mi v tu chvíli běžela hlavou, byla, abych co nejrychleji utekla.

Aniž bych se na ně znovu podívala, rozběhla jsem se, co mi síly stačily, abych byla co nejrychleji doma. Zakopávala jsem o naprosto všechno, vyvýšený kořen, větší kupičku štěrku, drn trávy, ale přesto přese všechno se mi nakonec podařilo doběhnout k autu.

Roztřesenými prsty jsem vytáhla klíčky z kapsy kabátu, ale spadly mi na zem, tak jsem se snažila je zvednout, ale někdo mě předběhnul. Zděšeně jsem vykřikla a natiskla se na auto.

„Promiňte, slečno Benešová.“ Polknula jsem, když se mi do zorného pohledu dostala mladická tvář mladšího z bratrů Salvatorů.

„J-jsem Karla, Stefane,“ natáhla jsem k němu ruku a on se na mě mile usmál.

„Stalo se něco? Jsi nějaká bledá.“ Ostražitě jsem se rozhlédla, jestli mě Rick nebo Bonnie nesledují. Nikoho jsem však neviděla, ale to neznamenalo, že tu nejsou.

„Není mi nějak dobře,“ řekla jsem částečnou pravdu.

„Odvezu tě domů.“ Pohled mi sjel na klíčky v jeho ruce a na chvíli jsem zapochybovala, že má řidičák.

„Víš, nejsem si jistá, jestli máš…“

„Řidičák mám,“ přispěchal s odpovědí a roztomile se na mě zaculil, jakoby se nic nedělo. Natáhla jsem se pro klíčky a on mi je dal.

„Nezlob se, ale není to moje auto.“ Podívala jsem se na něj úkosem a čekala, že se trochu bude zlobit, ale pokrčil rameny.

„V pořádku, ale když to nebude vadit, pojedu s tebou.“ Trochu jsem si oddychla, když to řekl, sice jsem cítila to stejné mrazení, jako když jsme se seznámili. Teď jsem mu ale nevěnovala pozornost, byla jsem vděčná, že jde se mnou.

Nasedli jsme do auta a já se po rozsvěcení světel pečlivě rozhlédla, jestli náhodou Ricka a Bonnie neuvidím, ale nic. Trochu jsem se uklidnila, ale ne úplně. Stalo se toho příliš a já se potřebovala vypovídat.

Zaparkovala jsem před Mattovým domem, ale nedonutila jsem se, abych vylezla. Stefan se na mě podíval, ale nic neříkal, nakonec jsem začala sama.

„Vím, že jsi tu nějakou dobu nebyl, Stefane, ale nevšimnul sis, že by se tu dělo něco divného?“ S úpěnlivou prosbou jsem se na něj podívala. Byl mladší než já, ale určitě tohle město znal a já potřebovala někoho, kdo by mi řekl, že jsem si to celé vymyslela, že mi ta práce už leze na mozek, anebo abych od toho utekla, jak jako už mnohokrát předtím.

„Karlo, Mystic Falls je město s dlouho historií, a i před jeho postavením se na téhle půdě žilo, takže je to místo s dlouho historií, proto není s podivem, že se tu dějí divné věci.“ Pak už se strhnul vodopád, který jsem nedokázala zastavit. Moje jedna velká potíž spočívala v tom, že jsem téměř každému svěřila svoje trápení, objevy a zjištění, ale jak jsem, kruci! mohla tušit, že je Rick duch! Vypadal tak skutečně, tak živě, mohla jsem se ho dotknout! A pak Bonnie, nechápala jsem, jak je možné, že ji Jeremy kryje, vždyť zemřela a to by její kamarádky chtěly vědět, její otec a potažmo matka!

Byla jsem z toho bezradná, ale byl tu Stefan, který mě vyslechnul, ale během toho jsem si začala všímat, jak se mu rozzářily oči, jako bych mu říkala něco, na co čekal. V hlavě se mi přitom rozezněly poplašné zvonečky, ale ty jsem rychle utišila, protože byly stejně k ničemu, nikdy jsem nevěděla, co si o jejich hloupém poplachu mám myslet, a i když se Stefan tvářil tak, jak bych v té chvíli nečekala, musela jsem uznat, že tu byl, vyslechnul mě a neřekl mi, že bych byla blázen.

„Uvidíš, že se to vyřeší,“ zašeptal mi téměř do ucha a použil přitom tak odzbrojující úsměv, že jsem mu na to naprosto klidně kývla. „Teď se potřebuješ vyspat.“ Rozloučil se se mnou a já poslušně vylezla z auta a zamknula ho. Stefan zůstal stát na příjezdové cestě a popřál mi dobrou noc. Zírala jsem za ním tak dlouho, dokud nezmizel ve tmě.

Přitáhla jsem si kabát blíž k tělu a zamířila k domu. Než jsem vůbec stačila zasunout klíč do zámku, dveře se otevřely. Stál v nich vystrašený Matt. Rázem jsem si vzpomněla na jeho reakci, když jsem měla pozdravovat od mrtvého Ricka. On i Damon věděli, že je Rick mrtvým, ale proč mi to neřekl?

„Karlo!“ vyhrknul a hned mě objal. „Měl jsem o tebe strach,“ zašeptal mi do vlasů a táhl mě do útrob domu. „Kde jsi byla?“ zeptal se mě jemně, když za námi zavřel dveře. „Jeremy říkal, že jsi ho vysadil u penzionu před více než třemi hodinami!“ V té chvíli se mi stiskly rty a já nedokázala nic říct. Už jsem Mattovi nedůvěřovala, potom jak se zachoval, jak mi prohledával věci a odrazoval od Stefana, který se nakonec jevil jako ten nejlepší, jsem se na Matta nedokázala podívat stejně celé týdny a teď to bylo ještě horší. Lhal mi, zapíral, spolčoval se s tou svou partičkou a spoustu dalšího a teď dělá, jakoby se o mě bál.

„Volali mi z práce, tak jsem tam jela a chvíli tam zůstala.“ Lži mi vždycky šly, ale tohle bylo jako bych říkala pravdu, sklouzlo mi to ze rtů naprosto nepozorovaně. Viděla jsem na něm, že se mě chce zeptat na Stefana, ale raději mlčel.

„Dobře.“ Pustil mě nějak snadno, ale nechala jsem se. Sundala jsem si kabát a zamířila do pokoje. Dveře jsem nechala lehce pootevřené a poslouchala. Netrvalo to ani pět minut a Matt někomu volal.

„Jo, už se vrátila. Říkala, že byla v práci, ale přijel s ní Stefan a poměrně dlouho s ním seděla v autě.“ Nastala krátká odmlka. „Nevím, co si říkali. Neptal jsem se na něho. Myslím si, že mi už nevěří, tak jako dřív a můžeš za to ty!“ Vztekle ukončil hovor, po němž jsem slyšela, jak klaply dveře, a dům utichl.

Bylo možné, že jsem Mattovi křivdila? I kdyby to dělal z dobré vůle, lhal mi a nechal se ovlivnit tou svou skupinkou. Je pravda, že jsme se mi dva tak dlouho neznali, ale to neznamenalo, že mě hodí přes palubu při první příležitosti. Bydlím v jeho domě, vařím mu, starám se o něho a on mi prohledává věci a hlídá jako bych byla ve vězení? Ta partička na něj nemá dobrý vliv. Jenže já nebyla ten typ člověka, který by zachraňoval někoho jiného.

Lekla jsem se, když mi zapípala sms. Nechtělo se mi ji číst, takhle pozdě večer, ale u nás bylo ráno a psala mi máma.

Zavolej pres skype tete, chteji s tebou mluvit.

Hrkly mi slzy do očí. Tak to jsem teď skutečně nepotřebovala, jen mi to dalo najevo, že jsem skutečně zbabělec. Hodila jsem mobil na postel a sama jsem padla tváří do peřin a vdechovala čerstvou vůni aviváže. Před týdnem jsem lůžkoviny prala a stále jsem se té vůně nemohla nabažit. Takže se mi nelíbilo, když mě z voňavého opojení vytrhnul zvuk další sms.

Holcicko, nic ti nevycitaji. Slibila jsi ale, ze budes volat.

Na tohle jsem fakt neměla. V tomhle ohledu jsem se necítila dospělá. Na práci ano, ale na tohle ne. Nebyla jsem na to připravená, v mém věku by nikdo nebyl. Proto jsem raději mobil vypnula a ponořila se do bezesného spánku, který jsem tolik potřebovala.

Nevím, co se s Mattem přes noc stalo, ale ráno mi nachystal snídani a bavil se se mnou, jakoby se nic nestalo. Zpočátku se mi omluvil, ale pak začal mluvit, aby mi všechno negativní z hlavy vytlačil.

Vlastně všechny následující dny se choval jak mílius. V grilu mi vždy nachystal báječnou večeři, při které se ke mně připojil Jeremy a Damon, který kupodivu mlčel a nic neříkal, ani se na mě tak pronikavě nedíval, prostě mě jen toleroval, což bylo daleko lepší, než kdyby mi do hlavy hustil ty svoje sexistický řečičky.

V práci se to taky nějak uklidnilo. Začala jsem chodit jenom na ranní směnu a po ní následovala lekce odborné angličtiny, ve které jsem se skutečně zlepšovala. Následovala večeře v grilu, pár slov od Jeremyho a Matta a pak hurá domů do postele. Stal se z toho obyčejný rituál, který mi vyhovoval. Na hřbitov jsem se už neodvážila a v přítomnosti Jeremyho jsem Bonnie už neviděla.

Ale i když jsem se moc snažila zapomenout na to všechno předtím, nešlo to, hlavně, když se sešla celá partička. Přestože mluvili o naprosto obyčejných věcech, o grilu, o škole, o městě, o učení, o klucích, necítila jsem se mezi nimi vůbec vítaná, i když předstírali, že mezi ně patřím, nepatřila jsem a dost jsem to cítila.

Carolin stále brebentila o svém klukovi Tylerovi, se kterým se od začátku školy neviděla, z toho, co jsem vyslechla, někomu pomáhá, komu… to bylo jedno, už mi s tím lezla na nervy.

Elena se snažila vymluvit svému bratrovi Jeremymu do hlavy díru, když stále zjišťovala info o Bonnie, z čehož mi udělal žaludek kotrmelec.

„Jsi v pohodě?“ Matt se ke mně otočil a ukončil tak celou konverzaci mezi tím gangem. „Jsi nějaká bledá.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„V pohodě, jen půjdu na čerstvý vzduch.“ Odmítla jsem veškeré nabídky na doprovod a popadla z věšáku kabát a bleskově vypadla z grilu.

Sobotní odpoledne v Mystic Falls bylo daleko chladnější než u nás. Možná za to mohlo, že mrzlo na holo. Za celou tu dobu tu nenapadl ani centimetr sněhu, ale zima byla stejná, jako kdyby napadl půl metr sněhu.

Přitáhla jsem si kabát blíže ke krku. V duchu jsem zaklela, protože šála od mámy zůstala ležet v boxu vedle Mattova zrádného pozadí.

Zašla jsem do zmrzlého parku a sedla si na lavičku s výhledem na gril. Začala jsem se čím dál tím víc cítit bezradná. Všichni přede mnou něco tajili, a ne jen to, že Rick a Bonnie jsou duchové.

Sáhnula jsem do kapsy a vytáhla pomačkanou krabičku cigaret. Převracela jsem ji ve ztuhlých prstech. Od chvíle, co jsem odletěla z České republiky, jsem si nezapálila. Tři měsíce mi ještě krabička cigaret nevydržela, ale pravda byla, že doteď jsem cigarety nepotřebovala. Do teď.

„Měl bych asi říct, že tohle není zdravé.“

„Stefane!“ Zvedla jsem k němu hlavu a div ho nesrazila, když jsem mu skočila do náruče. On se však ani nehnul. Jemně mě objal a společně jsme si sedli na lavičku. Bylo fajn ho tu mít vedle sebe. Potom, co se mnou jel ze hřbitova a já se mu svěřila, jsem ho neviděla a bylo by podezřelé, kdybych se na něj ptala jeho bratra Damona.

„Říkal jsem si, že bych tě vytáhnul z grilu, než se z těch řečí Carolin nebo Damon zblázníš.“ Nadšeně jsem se usmála.

„To byl skvělý nápad!“ Zmáčkla jsem poloprázdnou krabičku cigaret a odhodila ji do nejbližšího koše. Stefan se přitom spokojeně usmál. „Nebyla jsem si jistá, jestli se mi potom našem rozhovoru nevyhýbáš,“ řekla jsem mu upřímně.

„Kdepak, Karlo, jen jsem měl pár zařizování s… s blížícími se svátky.“ Souhlasně jsem přikývla a rozhlédla se okolo sebe. Drtivá většina obchodů už měla vánoční výzdobu a v deseti případech z deseti tak přeplácanou, že už to horší klišé být ani nemohlo.

„Vánoce…“ Trochu provinile jsem se podívala ke grilu. Původně jsem chtěla na svátky letět domů, což jsem si po pár prvních týdnech rozmyslela a taky to mámě řekla, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli tu chci zůstat. Možná jsem měla tetě zavolat, ale připadala jsem si jako zbabělec, který zase utekl před svými problémy, tentokrát za oceán.

Jakoby Stefan vycítil moji nejistotu. Opatrně mě chytil za ruku a pomohl mi vstát. „Vezmu tě na výlet, odpočineš si od té partičky a podíváš se i na jiná místa ve městě.“

„Klíče od auta mám v kabelce a ta je v grilu.“ Ukázala jsem tím směrem. Stefan jen pokrčil rameny.

„To zvládneme i pěšky. Je to sice daleko, ale když je tak čistý vzduch, proč toho nevyužít, bude se ti pak lépe večer usínat.“ Chvíli mě ještě přemlouval, než jsem nakonec svolila, ale upozornila jsem ho, že mě z práce bolí z neustálého přenášené váhy z jedné nohy na druhou pata a moc daleko to nezvládnu, na to se jen usmál a přislíbil, že mě když tak vezme na záda, za což si ode mě vysloužil pořádně dlouhý smích, který nebyl tak dlouhý jako cesta.

Bylo to šíleně daleko! Autem bychom tam byli hned, ale Stefan mě celou cestu přemlouval, že toho nebudu litovat, tak jsem se na něj nazlobeně podívala a vyčetla mu, že vůbec není takový, jak mi každý vykládá. Možná jsem byla rozzlobená z toho neustálého chození, tak jsem mu v návalu zloby vyčetla, že se vůbec nezachoval tak, jak si všichni mysleli, že se zachová a že i mne je divné, že se tvářil docela v pohodě na to, že jeho bývalá se nechala sbalit jeho starším bratrem.

„Víš, popravdě jsem netušil, jak se mám zachovat,“ přiznal se mi a já se na místě zastavila. V dálce jsem zaslechla šumět vodu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, protože se mi v hlavě opět rozezněly varovné zvonečky. Tón jeho hlasu se mi ani za mák nelíbil.

„Bylo by pochopitelný, kdyby ses naštval.“ On se však jenom ušklíbnul. Ani nevím, proč jsem se do toho motala, ale Stefan se mi zdál fajn, vyslechl mě, když jsem to potřeboval a na něho ostatní kašlali a bylo jim jedno, jak se asi může cítit, že jeho velká láska je teď s jeho bratrem.

„Mně je to vcelku jedno, že ti dva jsou spolu, až s nimi skončím, budou litovat, že nejsou mrtví.“ Ztuhnul mi úsměv na tváři a na těle mi naskočila husí kůže, a zimou to nebylo.

„Co to říkáš?“ zeptala jsem se rozechvěle.

„Kdybys do všeho nestrkala nos, možná bych tě nechal být a přemluvil tě ke spolupráci v klidu, ale ty jsi všechno pokazila.“ Nestačila jsem ani mrknout a byl u mě. Pevně svíral moji levou ruku s rukávem vykasaným až po loket, což mi znemožnilo se mu vytrhnout.

„Co to děláš, Stefane?“ Z kapsy vytáhnul nůž a přiložil mi ho k zápěstí.

„Chtěl jsem jen kapičku tvé krve, abych se ujistil, že jsi ta, za kterou tě považuju, ale musím udělat dvojí potvrzení.“ Vytřeštila jsem oči na čepel nože, který mi lehce projel kůží, odkud se okamžitě vyvalila krev. Myslela jsem si, že budu křičet bolestí, ale nic jsem necítila. Ztuhla jsem tak, že by se ve mne krve nedořezal… což bylo docela zavádějící, protože se mi ze zápěstí valila krev naprosto bez problému.

„Nejsem Stefan. Stefan je můj dvojník,“ zašeptal mi do ucha. „Jsem Silas, nejstarší nesmrtelný.“ Nerozuměla jsem tomu. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla krev, která mi tekla ze zápěstí. Chtěla jsem začít křičet o pomoc, ale nezmohla jsem se ani na zalapání po dechu. Pouze jsem zvedla hlavu k cestě, odkud jsme přišli.

Bonnie!

Stála tam Bonnie. Zírala na mě, jakoby nemohla uvěřit tomu, co vidí. Chtěla jsem na ni zakřičet, aby přivedla Jeremyho, ale nedokázala jsem to. Ztrácela jsem cit v ruce a nohy mi začaly rosolovatět. Stačilo, abych jednou mrkla a Bonnie byla pryč. Kdybych jen tušila, co mě bude čekat, zachovala bych se k ní na tom hřbitově lépe.

Unaveně jsem se podívala na zakrvácené zápěstí. Mohlo utéct pár vteřin, ale mě to připadalo jako věčnost.

Stefanův nůž nebo Silasův, to teď bylo jedno, se lesknul mojí krví. Sledovala jsem, jak čepel zdvihnul k ústům a jazykem ji olíznul. V té chvíli se mi chtělo zvracet, ale nedokázala jsem vůbec nic. Začala se mi točit hlava a tělo mi zmalátnělo.

„Když to přežiješ, budu vědět, že mě vyhledáš, a pak se dohodneme,“ pošeptal mi přesládle do ucha, a pak už jsem jen cítila, jak mě zvednul do náruče a někam odnášel.

Můj poslední pohled byl na úchvatný vodopád spadající z ne moc velké výšky, ale přesto to byl nejkrásnější pohled tohoto dne, který se mi zároveň zdál, že je i pro poslední okamžik mého života naprosto dokonalý. Na nic jiného jsem nedokázala myslet, jen na tu vodu tříští se o kameny a nazelenalou vodní plochu, která se ke mně blížila nebezpečně rychle a polapila mě v ledovém sevření.