Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Lost in Mystic falls - 8. část

Stála jsem před tlupou vlků a čekala co se stane, ale začala jsem se nudit a prostě jsem si s nima začala povídat...

„Tak jo... Jestli mám být mrtvá, tak máte šanci - tři, dva, jedna, teď! Dělejte! Ne? Tak se mějte hezky."

Náznak toho, že už se tady vážně nudím... Ale musím uznat, že je objev, vidět vlkovi do očí (vlastně celé smečce) a přežít to bez sebemenšího šrábnutí, malé jizvičky... nic.

Když v tom na mě jeden z čoklů skočil, nebo se o to alespoň pokusil, ano, já už ani nečekala, že po mne skočí, že zaútočí. A tak jsem se ani nehnula z místa a jen civěla na útočníka. A jakto, že jsem přežila? No, to by byl docela dost složitý proces popisování a tak to skrátím.

Zaútočil po mě, když v tom ho Damon srazil na stranu a zlomil mu vaz a já samozřejmně začala vystrašeně couvat. Musela jsem najít Tery, nemohla jsem bez ní odejít... Ale v tom mou mysl obklopily otázky a že jich nebylo málo...

Otázky typu: Kde to vůbec jsem? V Mystic falls? Teresa musí mít radost... Až jí to všechno řeknu... Jak na to zareaguje? A přežijeme to vůbec? Počkat, ne, žije vůbec ještě Tery?

S hlavou plnou otázek jsem se rozeběhla do domu, našla sestru, která se schovávala v obýváku za gaučem, a rozeběhly jsem se k lesu, ale to jsem úplně odbočila... Ne, musím uznat, že takhle jsem to vážně dost zkrátila, já vím, já vím, a proto vám to teď popíšu pořádně...

„Co se děje?" zašeptala Tery vystrašeně.

„Pššt, ticho... Vysvětlím ti to až se odsud dostaneme, buď ticho a nemluv," řekla jsem.

Teď už jsme byly venku před vchodovými dveřmi a já rozrušeně kulila oči a cítila adrenalin, z Tery jsem zase naopak cítila strach a pocit, že brzo bude mít infarkt.

Nikde jsme neviděly Damona, a tak jsem za chvíli byly někde v lese, bylo ještě světlo. Utíkaly jsme, co nám síly stačily...

„Shadow, co se právě stalo?" stále na mě vykuleně civěla, když jsem už byly v nějakém městě, které se podobalo městu, které nese hrdě název Mystic falls, pokud můj navigací systém mozku ještě slouží.

„To je na dlouho... Ale jsme v bezpečí, teď už jo... Přežiješ to?"

„Jasně, pokud nedostanu nečekaně infarkt nebo se nepozvracím, protože...-"

Protože za chvíli přede mnou už ležely Teresiny zvratky, že se mi z nich dělalo špatně a hlavně to smrdělo po zvratkách, takže o chvíli později už leželi dvě várky stejného druhu na sobě. No prostě, fuj.

Paráda! Ještě jedna várka a mimo! Přímo na lavičku!

Bleee...

Ještě jednou.... Ah, úleva, ne naopak, ještě jednou a dvakrát... Fajn, tak po tomhle si budu čistit zuby snad ještě do konce tohoto týdne, a dneska je pondělí, takže celkem.... sedm dní. Achjo.

„Fajn... Teď smrdím... Super... No paráda... Neee!" postěžovala jsem si nahlas.

Večer, když už jsem vypadala trochu míň jako člověk co zvracel, jsem si promluvila se sestrou o tom všem.

„On nám pil krev?" zeptala se, nechápala ani trochu co stalo.

„Tak nějak. Dokonce jsem měla tu čest zjistit, že tam má i vlastní ochranku," odsekla jsem a po větě stihla pořádně zavrčet a zavila jsem jako vlk (nebo to byl pokus?).

„Koho?" To je až tak hloupá! Vlky!

„Vlky. Viděla jsi je, ne? Ale pak jsi někam zmizla," odpověděla jsem na otázku.

„Co? Žádní vlci tam nebyli..."

To si dělá prdel! Tak já tam jako debil bojuju s vlkama (stojím na místě a čumím do blba), a ona mi tady říká, že nic neviděla! Si dělá... prdel. Ne, na tohle já vážně nemám nervy!

„Fajn, takže to nic, když mi nevěříš... Takže jinak. Tys neslyšela vrčení?" zkusila jsem to.

„Ne." Fakt?

„Pamatuješ si z toho vůbec něco?" zeptala jsem se.

„Pil nám krev, pak mě hodil o zem, strašně mě bolela hlava a po chvíli to přestalo, ale to tam už nikdo nebyl, protože jak jsem za chvilku zjistila, ty ses podivně tlemila a stála v bojové pozici, a víš... Bylo to docela trapný, protože jsi vůbec neměla důvod tam stát typem, kterým si tam stála. No a pak jsem odešla a schovala se do obýváku a pak jsme zdrhly..."

Tak to si musela dost dlouho cvičit.