Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » Síla pomsty - 1. kapitola

Hudba zde

Brána zavrzala a já vešla na hřbitov. Byla tma, skoro nebylo vidět. Zahřmělo a v tu chvíli se rozpršelo. Šla jsem dál a kolem mě se rozprostřely hroby, tráva a blátivá cesta. Za sebou jsem zaslechla kroky a nevinně se pousmála.

S dalším zahřměním jsem se už otáčela a v rukou jsem za zády skrývala vraždící zbraň.

Zasyčení, zavrčení, rozběhnutí. V tu chvíli jsem zabodla upírovi dřevěný kůl do srdce. Byl mrtvý, aspoň myslím. Nechala jsem ho tam ležet a poodešla kousek dál, kde jsem se zastavila, protože přestalo pršet a kolem mě se začala rozprostírat mlha. Zrychleně jsem dýchala a vůbec jsem to nehrála. Nemusela jsem vlastně vůbec nic předstírat, všechno šlo tak nějak samo. Začala jsem se bát, třásla jsem se a hrůzou se mi zastavil dech. Tohle se mi ještě nikdy nestalo...

V tu chvíli jsem už byla přitlačená ke stromu, upír byl až nebezpečně blízko mému obličeji a já si ani nestihla vytáhnout kůl. Sakra! Začala jsem znovu zrychleně dýchat a když jsem konečně uviděla ten obličej, srdce mi vynechalo jeden úder. Teď už vím, co mám určitě udělat. Zabít ho. Věděla jsem to i předtím, jenže teď je pocit toho, že musím, silnější, protože jsem ho poznala.

Když odstoupil, já jsem pozorovala každý jeho další krok, další pohyb, dech... A přitom jsem v ruce svírala dřevěný kůl, kterým jsem už dávno měla tohoto upíra probodnout. Jenže jsem ho našla až teď, teď když jsem zabila jednoho upíra, musím zabít druhého, a to ještě nevím, kolik jich dneska bude celkem.

Nahlas jsem si povzdechla, ale cítila jsem, jak mi srdce bije až v krku. Myslela jsem, že zemřu. Že se nedožiju zítřejšího rána.

Začala jsem odstupovat. To vážně? Teď se ti naskytne možnost, a ty víš že je to poprvní a naposledy, zdrhneš?!

Narazila jsem do zdi, která mi nechtěla dovolit abych pokračovala dál.

Rychle jsem se otočila a rozeběhla se jak nejrychleji jsem uměla ze hřbitova ven. Jenže osud mi nepřál a já jsem skončila přikovaná na zemi nějakým dalším upírem. A kurva.

V rukou jsem pořád pevně svírala kůl a nenápadně jsem mu ho zabodla do zad, upír se začal na zemi svíjet v bolestech a já se postavila, vytrhla ten špičatý kus dřeva, přikrčila se, kůl jsem zabodla do srdce, které teď už přestalo bít. Pět vteřin jsem sledovala, jak dotyčná oběť umírá.

Odešla jsem a konečně se ocitla u hřbitovní brány. Věděla jsem, že se upír do rána rozpadne na prach, a když ne, tak ho spálí slunce. Takže jsem vlastně odcházela z tohoto místa s úsměvem.

Odcházela jsem pryč, ale za mnou se ozval hlas.

„Co jsi zač?" promluvil Damon Salvatore.

Vůbec jsem se neotočila, stejně jsem už neměla kůly...

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Zabila jsi upíra," vysvětlil mi velice krátce svoje těžké myšlenkové pochody.

„Neboj se, dnes tě nezabiju. Takže strávíš další den jako všechny předtím, a já se budu obviňovat za to, že jsem to neudělala," řekla jsem ironicky.

„Řekni mi, co jsi zač, a já tě nechám jít," řekl a já jsem byla u hřbitovní zdi, tak mi zabránil v odchodu. Byla jsem pěkně naštvaná.

„Zabijím upíry. Jsem přemožitelka," řekla jsem. „A teď mě nech prosím jít."

Teď už jsem mohla volně odejít z tohoto místa, kamkoliv, kde nebude on. A na to jsem se těšila. Už teď si představuji, tu chvíli když probodnu jeho shnilé upíří srdce kůlem, a to, jak velkou bude cítit bolest až bude umírat a hnít...

Nikdy jsem nebyla upírem abych měla tu šanci si vyzkoušet, jaké to je, když umíráte... Ale myslím si, že to musí docela dost bolet. A vím, že pokud nezabiju já jeho, tak zabije on mne, stejně jako moje rodiče. A vůbec moje pocity nezlepšuje ani fakt, že jsem u toho byla a jenom se dívala. Nemohla jsem téměř nic dělat, snad jen pravidelně dýchat a poslouchat výkřiky mámy a táty, cítit jak mi zrychleně tluče srdce a pak jen zaslechnout poslední výkřiky, které pocházely z úst mých rodičů.

Tu chvili si pamatuji úplně živě, jakoby se to stalo teprve včera.

Stalo se to v noci. Ten den jsem se probudila a cítila se divně, jakoby se něco mělo stát ale já nevěděla co, neměla jsem ani ponětí... A večer se stalo něco nezvyklého. Byla jsem ve svém pokoji, ale zaslechla jsem výkřiky a malinko jsem pootevřela dveře, abych věděla co se děje. Viděla jsem, jak se Damon Salvatore, tenkrát ještě neznámý cizí vraždící upír, naklání ke krku mé mámy a povyrostly mu špičáky... nebo špíš tesáky? Když moji rodiče naposledy vydechli a upadli na zem, byli mrtví, oba dva, tak jsem se nezachránila a vykřikla hrůzou. Damon se na mě podíval nějak divně, teď si to přesně nevybavuji, skoro jako kdyby právě viděl ducha, chvíli se na mě díval a pak zmizel ve tmě. A já tam zůstala tak sama, vystrašená...

Ale to se stalo před dvěma lety a teď jsme přeci v přítomnosti.