Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » The Crow - 3. část

Stál za mnou. S tím stejným úsměvem jako ráno. Vypadal stejně, ale jinak. Ráno jsem nepostřehla přesně, jak vypadal. Přitom u mne stál tak blízko.

„Chyběl jsem ti?" zeptal se bláhově. Párkrát zamrkal a svalil se na mou postel.

„Ne," odpověděla jsem rychle a bez váhání. Sklopil oči, ale na rtech mu pohrával úsměv. Co čekal, že odpovím? Ano hrozně moc, už jsem se nemohla dočkat toho, až mě zabiješ?

„Vysvětli mi jednu věc, proč se mne nebojíš?" zajímal se, ale při tom se na mě nepodíval.

„Víš, zaprvé, stále mám narozeniny, a ty jsi byl ten, který řekl, že mě na mé narozeniny nezabije. Zadruhé, kdybys mě vážně chtěl zabít, tak to uděláš. Pořád o tom sice žvaníš, ale ještě jsem neviděla výsledek," shrnula jsem své myšlenky, které byly předtím dost neusměrněné.

Damon udělal ten svůj trik a přemístil se přede mě. Tentokrát za mnou nebyl strom, na který by mě mohl přišpendlit. Místo toho zde byla zeď. Nevím proč, ale nebála jsem se ho. To ty jeho oči, když jsem se do nich podívala, tak jsem se nebála. Topila jsem se v nich. Damon mi vzal pramen vlasů a zastrčil mi ho za ucho. K tomu samozřejmě přidal úsměv. Srdce mi začalo bušit. Myslela jsem si, že mi vyskočí z hrudi.

„Já miluju tvoje srdce, vážně. V jednu chvíli mám obavy, že nebouchne znovu, a někdy mám strach, aby ti neuteklo!" zasmál se.

„Alespoň nějaké mám!" oponovala jsem. Znovu zakroutil hlavou, nad mou slabostí. Naklonil se blíž k mým rtům, nevěděla jsem, co mám čekat. Jestli mi v rychlosti zlomí vaz, nebo mi rozsápe krk, ze kterého vysaje i poslední kapku krve.

Dívala jsem se na jeho rty, které se pomalu přibližovaly k těm mým. Už chyběl sotva centimetr. Eleno, co to proboha děláš? Zbláznila ses? Nemůžeš ho políbit! Je to predátor, který tě chtěl zabít. Možná ještě chce, to nevíš. A ty mu to pěkně usnadňuješ! Zněl můj hlásek někde v podvědomí.

Lehce přitiskl své rty na ty mé. Nečekala jsem, že to bude takové. Přitlačil mě ještě víc ke zdi a rukama mě objal kolem pasu. Můj instinkt zapracoval, a já zajela rukama do jeho havraních vlasů, které se mi tak líbily.

Nechala jsem se líbat od upíra, který mě chce zabít. Eleno, tleskám, vážně. To tady ještě nebylo. Odpojili jsme se od sebe. Zírala jsem mu do těch jeho modrých očí, které mě pohlcovaly.

„Proč sis vybral zrovna mě?" zajímala jsem se. Trochu provinile se na mě podíval. Takový pohled u něj neznám!

„Pozoruju tě už přes rok... A teď se zeptáš proč, víš, hodně se podobáš na jednu upírku, kterou jsem jako člověk miloval. Teď ji nenávidím, protože milovala mého bratra. Když jsem tě spatřil, tak jsem tě chtěl okamžitě zabít. Myslel jsem si, že jsi ona, ale zjistil jsem, že jsi člověk. Nediv se, že jsi mě zajímala. Pozoroval jsem tě celou dobu. Do vašeho domu mě pozval tvůj bratr... Jeremy, myslím." Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

„Počkat, ty mi chceš říct, že mě znáš už rok?" nadzvedla jsem jedno obočí. On jen nepatrně kývl. Vypadal trochu nevinně, s tím kukučem, co na mě zkoušel.

„Mimochodem, jsem rád, že jsi přestala chodit s Mattem! Vůbec jste se k sobě nehodili," přiznal už s úsměvem. Nevěděla jsem, co mu mám na to říct.

„Ty máš bratra?" zajímala jsem se. „Když ty víš o mně všechno, tak by bylo fér, kdybych věděla všechno já o tobě. Co kdybys mi všechno povyprávěl? To o té upírce, vše co se týče upírů, chci vědět všechno..."

„Fajn, prozradím ti všechno, ale pod jednou podmínkou. Už nikdy neprohodíš nic ve smyslu, že jsem starý, nebo tak!" varoval mě. Nešťastně jsem přikývla. Posadili jsme se na mou postel.

„Počkat, jak ti můžu věřit, že jsi mě vážně celý ten rok pozoroval? Co když si vymýšlíš?" přimhouřila jsem oči. Damon se samolibě usmál.

„Vím o tobě vážně celkem dost. Například vím, kde si schováváš deník, dobré čtení..."

„Ty jsi četl můj deník?" křikla jsem.

„Ano, i dnes ráno. Tebe ten sen vážně vyvedl z míry, co?" řekl s poklidem. Tak já na něho řvu, jsem naštvaná, že si čte můj deník, a on mi začne vyprávět obsah?

„Už vím, co udělám, až odejdeš jako první," prohlásila jsem.

„A to?" nabádal mě.

„Vymyslím lepší skrýš pro svůj deník!" odsekla jsem. Jeho rty se roztáhly do obřího úsměvu.

„Zase ho najdu," prozradil mi potěšeně. Jen jsem se zamračila.

„Dále, vím, že jsi roztleskávačka, mimochodem, moc ti to sluší v tom trikotu," pochválil mne. „Tvoje nejlepší kamarádka je čarodějka..."

„Cože?" vyjekla jsem. Damon se na mne zděšeně podíval.

„No... Ty jsi o tom nevěděla?" samolibě se usmál.

„Ne!" křikla jsem.

„Teď to řešit nebudeme. Mimochodem, stačí ti jako důkaz, že jsem tě detailně prověřil?" nadzvedl obočí. Sklíčeně jsem se na něj podívala.

„Myslím že jo," šeptla jsem.

„Jsem zvědavý, jaké otázky sis pro mě přichystala," mrkl na mne a lehl si. Ruce si dal za hlavu. Zprudka jsem se nadechla.

„První otázka, popiš mi svého bratra," zářivě jsem se úsmála a lehla si vedle něho. Damon si mne měřil zlostným pohledem. Nakonec mi tedy i pohledem sdělil: No, když to musí být...

„Jmenuje se Stefan, samozřejmé, že není tak sexy jako já. Nemá takový styl, ani tak skvělé vlasy. Vlastně je tak trochu opakem mě..."

„Chceš říct, že je normální?" mým úsměvem jsem odhalila své bílé zuby.

„Ne! Je to úplný vůl," oponoval mi. „Kvůli němu jsem, to co jsem," poznamenal.

„Jak je vlastně možné, že je z tebe upír?" zajímala jsem se.

„Když ti dá upír napít své krve, a potom zemřeš a napiješ se lidské krve, tak se z tebe stane upír," vysvětlil mi.

„Stefan byl upírem dřív než ty?" podivila jsem se, a přisunula se k němu trochu blíž.

„Ne, Katherina mi dala svou krev, dala jí i Stefanovi. Otec nás zabil, když se dozvěděl, že randíme s něčím takovým. Myslel jsem, že Katherine zemřela, že ji chytili, tak jsem se rozhodl přeměnu nedokončit. Rozhodl jsem se nenapít krve, ale Stefan mě k tomu dohnal," pověděl mi svůj příběh. Takže z Damona se stala oběť? Tomu nevěřím.

„Co jsi mu potom udělal?" přimhouřila jsem oči.

„Slíbil jsem mu věčné peklo," přiznal se bez mučení. Chápavě jsem přikývla hlavou.

„A kde je teď?" napadla mne otázka.

„Nevím, celou dobu jsem ho sledoval, ale poslední rok jsem měl na práci něco jiného, možná i lepšího," mrkl na mne.

„Prozradíš mi, kolik ti vlastně je?" Damon se chvíli rozmýšlel.

„Dvacet čtyři!" Podívala jsem se na něj pohledem: Myslíš si, že jsem debil?

„Fajn, ale slib mi, že nezačneš ječet," varoval mně. Spěšně jsem přikývla. „Byl jsem přeměněn v roce 1864." Nastala dlouhá pauza. Nikdo jsme nic neřekli. Vyprávěl mi i o Stefanovi jako o rozparovači. A poté o jeho očistě.

Damon se začínal čím dál víc vrývat pod kůži, něco mě k němu začalo vázat. Jako nějaká neviditelná síla.

„Ještě jsem ti nepověděl o jednom kousku, co umím," chvástal se.

„Jakém?" dychtila jsem po odpovědi.

„Umím ovlivňovat lidi! Můžu jim změnit paměť, zapomenout... K něčemu je přinutit," mrkl na mne.

„Použil jsi to někdy na mě, když nepočítám ten sen?" Nevím, jestli jsem chtěla slyšet odpověď.

„Ne," odpověděl pohotově.

„Proč?" podivila jsem se a upřela jsem na něj svůj zrak. Vím, že byl jeden z těch ne dvakrát hodných upírů. Zabíjel, tak proč?

„Nechtěl jsem tě získat tímto," přiznal.

„Kde bereš tu jistotu, že sis mě získal?" nevinně jsem se usmála. Damon se mi zahleděl do očí a znovu nasadil ten svůj pronikavý pohled, po kterém se vám podlamují kolena.