Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » The Crow - 4. část

Dívala jsem se tázavě do Damonových očí. Stáli jsme tam ještě chvíli, potom začal mluvit.

„Byl to Stefan," oznámil se zlobou v očích. „Musel tě nějak najít..."

„Vždyť jsi říkal že je neškodný, že nezabijí..."

„Nejsem si tím tak úplně jistý. Cítil jsem z něho lidskou krev, hodně lidské krve," těkal očima na mne a na dveře.

„Jak jsi ji mohl cítit?" nechápavě jsem pokrčila ramena.

„Eleno," odmlčel se. „Jsem upír, který ji pije, myslíš si, že na pár metrů nepoznám oblečení napuštěné lidskou krví?" svraštil obočí.

„A... a co budu dělat? Myslíš, že mě chce zabít?" začala jsem trochu panikařit. Damon se na mne zářivě usmál. Společně jsme šli do obýváku, posadili jsme se. Čekala jsem, co na mne šíleného vybalí.

„Takže, pravidlo číslo jedna: Nepozívej ho do domu, pravidlo číslo dvě: nevycházej z domu, pravidlo číslo tři: dodržuj pravidla číslo jedna a dvě," oznámil poklidně. Dívala jsem se na něho, jakoby spadl z višně.

„Ano Damone, zůstanu tady navždy," řekla jsem ironicky, se stálým pohledem idiota. „Nemáš nějaké jiné nápady?" pokrčila jsem rameny a lehce se pousmála.

„Pojď bydlet ke mně," navrhl a zvedl se z gauče. „Já tě ochráním," dodal nebojácně.

„Jasně, už jdu psát mamce vzkaz se slovy: Milá maminko, jdu bydlet k jednomu klukovi, který mě ochrání před jeho bratrem - upírem, mimochodem sám je upír. XOXO Elena," nadiktovala jsem skeptický vzkaz.

„Co kdybys trochu lhala, já nevím, třeba, že jdeš bydlet ke kamarádce, té čarodějce," napadlo ho hned.

„Damone, já k tobě bydlet nepůjdu. Zaprvé, nejsem v nebezpečí jenom já, je v nebezpečí celá moje rodina. Zadruhé, znám tě jeden den..."

„Já tebe rok," připomněl mi. Povzdechla jsem si, chytla jsem ho za ruku, za kterou jsem ho zatahala, tím pádem si sedl zpátky vedle mě.

„Možná, že mě nechce zabít," špitla jsem. Damon se mi zahleděl do očí.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o tom, že upíři dokážou ovlivňovat lidi?" Na jeho slova jsem rychle kývla, že si to vybavuju.

„Existuje jedna taková rostlina, která, když ji máš v těle nebo u sebe, tomu dokáže zabránit. Je pro nás toxická. Kdyby sis z ní třeba udělala čaj a vypila ho, pak, kdyby se nějaký upír napil tvé krve, ochromilo by ho to. Nemohl by tě ovládat," prozradil mi.

„A ty víš, kde takovou rostlinu najít? Nemyslím si, že bych ji našla v květinářství, nebo někde na zahrádce," připustila jsem skepticky. „A pochybuju, že ty ji doma skladuješ," doplnila jsem svou úvahu.

„Dobrý postřeh, myslím si ale, že bych něco doma, u mě, vyhrabal," velice zdůraznil u mě. Přimhouřila jsem na něj své hnědé oči. Vážně si myslí, že s ním půjdu? S chlapem, kterého znám jeden den, fajn, možná déle, když nepočítám ten sen, a to, kdy jsem ho párkrát viděla. Není až tak dobrý ve schovávání, jak si myslí. To jsem mu ani neřekla.

„Damone..."

„Ale no ták," udělal na mne psí očí. A skrčil dolní ret. Zakoulela jsem očima a chtěla se zvednout z křesla, abych mu dokázala, že mě nepřesvědčí. Prostě konečná... Ne! Jak jsem čekala, přemístil se přede mne a propaloval mě pohledem. Ano, Damone, když nezabral kukuč psí, tak ti zabere jiný. S tím nepočítej. Rychle jsem do sebe natáhla velké množství vzduchu, samozřejmě jsem cítila i jeho osobitou vůni, směsici kolínské, kterou doplňovala vůně kožené bundy. Prostě správný padouch, ale myslím, že, když je člověk... Pardon upír padouch, tak by se mi z něj neměly podlamovat kolena. A když je kolem mne, tak by mi nemělo bušit srdce nedočkavostí, myslím tím, takové to jiné bušení, ne ze strachu. Zahleděl se mi zpříma do očí a přiblížil se ještě blíž, a to jsem si myslela, že už to není možné! Popadl mě kolem pasu a něžně mě políbil.

„Tak co? Nepůjdeš se mnou? Neříkám ti, že by ses tam měla odstěhovat napořád..." začal, když se ode mne odlepil.

„A co řeknu mámě?" Zlomil mě, ano, zlomil Elenu Gilbertovou. Damon se samolibě usmál.

„Víš, že tvá máma jede na služební cestu? A tvůj táta ji doprovází. Ano, našel si novou práci, a společně odjedou, asi na týden," oznámil překvapeně.

„To jsi neudělal!" zvážněla jsem a zamračila se na něj.

„Miluju, když jsi naštvaná..."

„Damone, nemůžeš jen tak mé rodiče poslat na služební cestu!" řekla jsem vážně. Znovu se pokusil o psí kukuč, který mu tentokrát zachránil kůži. Možná to bylo i tím, že jsem v dosahu neměla žádný předmět, kterým bych ho praštila. Měl štěstí.

„A co Jeremy?" zeptala jsem se povýšeně s úsměvem. Snad jsem ho dostala. Damon se málem rozchechtal.

„Eleno, Jeremymu je šestnáct let, myslíš, že mu bude vadit, když jeho ségra vypadne z baráku a on ho bude mít celý jen pro sebe? Navíc, vzpomeň si, proč se ke mně stěhuješ? Ve městě je Stefan a já tě musím chránit!" Přikývla jsem na jeho slova.

Vím, že jsem blázen, protože jsem se asi totálně zabouchla do chlapa, kterého moc neznám, chtěl mě zabít - zabijí lidi a je upír, ale něco mě k němu táhne. Něco jako magnet. A já se od něj nechci vzdalovat.

Někdo zazvonil. Ztuhla jsem.

„Je to člověk," oznámil s klidem. Trochu jsem si vydechla a šla otevřít dveře. Na prahu smála vysmátá Caroline a Bonnie.

„Vážně sis myslela, že tě necháme na narozeniny samotnou?" kroutila hlavou Caroline. Na prázdno jsem polkla.

„Co?" zeptala se mě s přivřenýma očima. Chvíli přemýšlela a potom se jí roztáhly zorničky. „Jo ták! Měla jsi říct hned, že tu někoho máš... Jako bychom tu nebyly!" řekla potichoučku a i s Bonnie se odplížila.

„To byly jen..." začala jsem, když jsem šla do obýváku. Bohužel v něm nikdo nebyl. „Damone?" křikla jsem.

„Nahoře!" ozval se mi. Jako namydlený blesk jsem šla do svého pokoje. Tam se mi naskytl pohled na pokoj vzhůru nohama.

„Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš?" nadzvedla jsem jedno obočí.

„Balím ti! Musím přiznat, že máš vážně dobrý vkus na spodní pr..."

„Ty ses mi hrabal v mém spodním prádle?" vyjela jsem na něj.

„Balím ti, pokud chceš přede mnou chodit příštích pár dní naostro, nic proti tomu nemám," pokrčil ramena. Zuřila jsem, byla jsem přímo pekelně vytočená.