Vampire stories - The Vampire Diares » Na pokračování » The game on time - 5. kapitola

Dojeli jsme na místo. Cesta byla hrozná a to bohužel doslova. No jo, myslím to vážně! Elena na mě byla tolik zlá a úplně normálně mě nechala jet v autě s Finnem a Klausem.

„Tak vítejte doma," usmál se na nás všechny zářivě Klaus, když jsme po asi hodině strávené v autě (spali jsme, nebo alespoň já jsem spala celou cestu a pak ještě tu hodinu) konečně přišli před dům.

„Tak a jsme doma," položila Rebekah svoje kufry na zem, když asi po další hodině otevřela velké dřevěné dveře a vešla dovnitř.

„Vstříc novému životu," povzdechla jsem si s úsměvem.

„Jasně," vydechla Elena ohromeně.

„Konečně jsem tady," uchechtl se v pozadí Kol.

„My jsme tady, ne jenom ty!" upozornil Kola Finn.

„Ale já jsem tady taky a to je hlavní!" upozornil Kol.

„No ale my taky," naštval se Finn.

„Vy vypadnete."

„Jsme tady všichni, nikdo nikam nepůjde. Maximálně si prohlédnout město, ale nikdo se neodstěhuje někam jinam. Za žádnou cenu!" upozornila nás všechny Bekah s pohledem upřeným na mě, takže to vlastně celé vypadalo, jakoby to Bekah říkala jen a pouze mě.

„Tak já si jdu prohlédnout město. Nebo radši... Asi lepší bude - Kde že je ten bar, myslím Grills?" usmála jsem se netrpělivě.

„Jdu taky!" zasmála se Elena.

„Vy odejdete beze mě??" Otočila se Bekah zády k nám a hrála si na uraženou.

„Můžeš jít s námi!" vyhrkla jsem společně s Elenou.

„Tak nazdar," usmálo se moje dvojče (Rebekah).

„No mohly byste nám říct aspoň čau, když ne ahoj. A ne nazdar!" křikli na nás ještě kluci a my jsme se jenom ještě uchechtly a už jsme byly všechny dávno na odchodu.

„Kde že je ten bar??" zeptala jsem se se smíchem.

„No tak tohle my doopravdy nevíme a proto... Najdi bar první a utrhnu ti hlavu!" řekla rozzuřeně Elena a zmizela.

Je normální? Asi ne. Chce nás prozradit? Asi ano. Ale to by přece neměla! To stačí, že nás prozradí Kol svými obětmi. On totiž zabijí každý den, takže to mu hezky něžně budu muset vysvětlit, ať nezabijí, jinak že se stěhuju!

Jenže on to nepochopí, no a to je právě špatně. Protože on to pochopit musí. Musí se ovládnout, jinak nás prozradí. Ne jen že prozradí sebe, ale prozradí nás všechny a tak by to být nemělo!

„Tak jdeme?" podívala se na mě vyzývavě Bekah.

„Jasně, ale kde je teda ten bar??" křikla jsem a s nasupeným pohledem jsem se vrátila "domů".

„Kde je ten bar?!" křikla jsem už vážně nasraně.

„Jaký?" dělali hloupý.

„Dělejte, musím tam být první!" vyjekla jsem.

„Fajn, fajn, fajn, nic se neděje, už se to dozvíš," usmál se na mě Kol.

Ticho. Ticho. Ticho. A ještě jednou ticho. Ticho. Ticho. Mě to štve!

„Tak bude to?" zeptala jsem se s nadzvednutým obočím.

„Jasně, jo. To půjdeš doleva a pak doprava, pak půjdeš asi deset minut rovně a pak uvidíš takovou menší strašidelnou uličku a pak tama projdeš, jako tou uličkou, potom zabočíš zase doprava a následně doprava. Potom narazíš na nějakou další uličku, bude podobná té první..." nedokončil Finn, protože jsem ho přerušila.

„To si ze mě děláš srandu! To je snad cesta do Afriky!" vykřikla jsem.

„Ale vede to do Grillu," usmál se na mě Klaus.

Rázným krokem jsem si to mířila k Eleně s nasraným pohledem.

„Pojď se mnou, musíme tam být dřív než Elena!" přikázala jsem a vyrazily jsme.