Vampire stories - The Vampire Diares » Jednodílné » Neviditelné zlo

Vrátila jsem se z procházky. Neměla jsem sílu se ani převlíkat z džínů a mikiny. Bylo odpoledne a ještě k tomu byla sobota. Podívala jsem se na mobil. Bylo právě po jedné odpoledne. Vrátila jsem si mobil zpátky do kapsy. Už několik hodin v kuse mě začala prudce bolet hlava. Nebyla jsem schopná přes tu bolest nic dělat. Bylo to jako zákon schválnosti. Vypla jsem notebook, otevřela jsem okno a natáhla jsem se do postele. Pomalu jsem začala usínat. Z venku přišel chladný poryv větru a já se zimou zachvěla. Přitáhla jsem si přikrývku blíž k sobě. Měla jsem pocit, jako kdybych se najednou začala propadat. Někde v podvědomí jsem věděla, že se mi to jen zdá. Najednou jsem se cítila vyčerpaně jako nikdy předtím. Snažila jsem se otevřít oči, ale nemohla jsem. Chtěla jsem křičet, nebo jakkoliv se pohnout, ale nešlo to. Cítila jsem, jak se mi do rukou zařezávají ostré provazy. Počkat! Něco mi na tom nesedělo. V krku jsem měla podivně vyschlo. Byla jsem nějak oslabená. Po nějaké chvíli, když jsem otevřela oči, zůstala jsem v šoku.

První, co bylo, neležela jsem ve své posteli doma, ale v ponurém pokoji, který byl něčím přepychový. Ležela jsem na velké posteli. Hrůzou jsem ztuhnula. Snažila jsem se vstát, ale ruce jsem měla svázané. Co to mělo znamenat?! Jak tohle bylo možné?! Absolutně nic jsem nechápala. Najednou jsem si připadala jak něčí oběť, nebo kořist snad?! Kde jsem to vůbec byla?! Najednou jsem pocítila strach z neznámého. Byl to příšerný pocit. Tyhle místa mi přišly odněkud povědomé, ale najednou jsem si nedokázala vzpomenout ani na to, jak jsem se tady ocitla. Moje hlava mně třeštila ještě víc. Chtěla jsem zakřičet, ale něco mi říkalo, že mi to stejně nepomůže. Po chvíli jsem uslyšela nějaké kroky. Rozrazily se dveře a já ztuhla další hrůzou.

„Neboj se, lásko,” ozval se něčí hlas, který mi byl odněkud povědomý. „Nic ti nehrozí. Aspoň prozatím.”

Lásko?! Mé nejhorší obavy se začaly naplňovat. Do mého zorného pole se po chvíli sklonil muž, který vypadl přesně jako Klaus Mikaelson! Srdce se mi na poplach rozbušilo. Dostala jsem šílený strach najednou z toho, co mě čeká. Bála jsem se promluvit, nebo cokoliv říct. Nic z toho mi nedávalo smysl. Po chvíli si ke mně přisednul na postel a pohladil mě prsty po mé zpocené tváři. Bylo mi to nepříjemné. Neměla jsem kam uhnout. S potěšením mě sledoval, jak jsem hrůzou bez sebe.

„Kdo sakra jste a co tady dělám?” sebrala jsem odvahu na to, abych promluvila.

Můj hlas zněl poněkud bojovně, což jsem přesně potřebovala.

„Nedělej se, že nevíš, kdo jsem. Ale pro jistotu... Jsem Klaus Mikaelson. Nechal jsem pro tebe poslat jednou čarodějkou, která mi byla hodně toho dlužná, protože mi můžeš být užitečná,” usmál se škodolibě. „Zjistil jsem, že tě nelze nijak ovlivnit.”

Udělalo se mi zle při té představě, ale pocítila jsem škodolibou radost, že původní je na mě krátký aspoň v tomhle směru.

„Proč mě tady držíte jak nějakou kořist?” ušklíbla jsem se.

„Z bezpečnostních důvodů. Jsi pro mě velice nebezpečná,” zamračil se.

„Já?! Proti původnímu?! Asi těžko,” ušklíbla jsem se pro změnu já.

Nebyl překvapený, že jsem to věděla. O to se ale víc zamračil. Tak moc jsem se bála. Byla to jako noční můra. Sen, který nikdy neskončí.

„Měla by ses mě bát a zbaběle se přede mnou krčit,” mluvil ke mně výhružně.

„NIKDY,” vzdorovala jsem mu, i když to bylo asi poslední, co jsem v životě udělala.

„Mlč, nebo za sebe neručím,” řekl výhružně.

„Fajn,” ušklíbla jsem se. „A co takhle mě pustit?! Ty provazy se mi zařezávají...” Nestihla jsem doříct.

V ten moment se ke mně sklonil. Snažila jsem se osvobodit. Což se mi trochu povedlo a jednu ruku jsem měla volnou. Pohnula jsem se a vymrštila jsem se do sedu, zakřičela jsem, a to bylo poslední, co jsem taky udělala. Klaus vycenil tesáky, udělaly se mu ty hnusné žilky pod očima, oči se mu žluto červeně nenávistivě zablýskly a sklonil se k mému krku. Volnou rukou jsem se ho od sebe snažila odstrčit, ale byl na mě příliš silný. Chytil mi hrubě tu ruku a pevně mi ji stisknul.

„To bylo naposledy,” zavrčel na mě a zakousnul se mi do krku.

V životě jsem nepocítila takovou ostrou bolest jako nikdy předtím. Bylo to, jako kdyby se mi do krku zařezávalo milion ostrých břitev najednou. Každou vteřinu jsem si přála, abych byla mrtvá. Věděla jsem moc dobře, když nemám uvolněné svaly, že když z vás pije upír, tak to bolí víc než normálně. Snažila jsem se uvolnit, aby mě to tolik nebolelo, ale ono to nijak nešlo. Pomalu jsem začala ztrácet vědomí. Stekla mi zbloudilá slza beznaděje. Někdo v tu chvíli otevřel dveře a to donutilo Klause se ode mě odtrhnout a dovnitř vešel někdo další... Pak vstoupila do mého zorného pole a nebyl to nikdo jiný než Bonnie Bennetová. Nechápala jsem, kde se nabrala u Klause. Z jakého důvodu. Všechno najednou bylo špatně. Nedávalo mi to smysl, proč se přidávala ke Klausovi. Vsadila bych se, že za to, že ona mě sem k němu přivedla. Prosebně jsem se na ni zadívala.

„Potřeboval si mě, Klausi?” řekla úslužně.

„Ano, potřebuji jednu laskavost,” řekl Klaus. „Potřebuji ji tu držet co nejdéle a zlomit ji.”

Když jsem to uslyšela, pocítila jsem další beznaděj, která se mě zmocnila.

„Pomoz mi, Bonnie,” zašeptala jsem k Bonnie prosebně a pak se mi zatmělo před očima a ztratila jsem vědomí.

Když jsem znovu otevřela oči, Klaus se nade mnou skláněl a Bonnie stála vedle něj jak úslužný ocásek. Znovu se mi zvednul žaludek z téhle představy. Věděla jsem, že se nedožiju dalšího dne. Projela mnou další bolest, Klaus se mi znovu zakousnul do krku. Přála jsem si umřít. Slzy mi v horkých stužkách tiše stékaly po tvářích. Sténala jsem bolestí.

„Prosím, Bonnie!” žadonila jsem a Klaus se škodolibě smál.

„Promiň, lásko, ale ta je loajální mně,” usmál se Klaus a odtáhnul se.

Viděla jsem to jako dočasné vysvobození. Pak odešel a Bonnie poslušně za ním.

Po krku mi stékala krev v rudých stužkách. Buď mě tady umučí, nebo zemřu na vykrvácení a nikdy se už domu nevrátím. Neodmaturuju, neuvidím svoji rodinu a neuvidím svého přítele. Stékaly mi tiché slzy.

Pak se znovu otevřely dveře a já zakřičela. Myslela jsem, že se vrátil, aby se ze mě znovu nakrmil, ale zmýlila jsem se.

„Pšššššššt.” Někdo mi zlehka přitiskl prst ke rtům. „Neboj se mě. Zachráním tě.”

Nebyl to nikdo jiný než Elijah Mikaelson. Z hrudi se mi vydral tichý vzlyk. Bála jsem se i jeho.

Nevěděl kudy kam a zlehka mě pohladil nenuceně po tváři a ve vlasech. Jako kdyby chtěl, abych mu věřila. Opatrně mi rozvázal provazy z rukou a pak se znovu na mě zadíval.

„Já krvácím,” zamumlala jsem.

„Já vím a mrzí mě to, jak můj bratr se k tobě hnusně zachoval,” začal se omlouvat. „Napij se. Má krev tě uzdraví.” Chtěl mi pomoct.

„Ne...” začala jsem protestovat.

„No tak. Musíš se uzdravit,” promlouval ke mně a hladil mě po tváři.

Nastavil přede mě jeho ruku, kde mu tekla krev, a přitiskla jsem rty a začala jsem pít. Chuť jeho krve nebyla příjemná. Zvedal se mi žaludek, ale chtěla jsem, aby se mi zranění zahojila. Po dvaceti vteřinách jsem se odtáhla a on mě opatrně vzal do náruče a odnesl mě z tama pryč. Nesl mě dolů po schodech, pryč z toho hrozného místa.

„Davino!” zakřičel na dívku, která stala pod schody. „Musíš mi pomoct. Můj bratr ji unesl z nevysvětlitelných důvodů a trápil ji. Musím ji odsud dostat.”

Davina se na nás podívala a zkřivila rty. Byla jsem vážně zesláblá a z posledních sil jsem se tiskla k Elijahovi. Zachvěla jsem se zimou a on se na mě starostlivě podíval. Hodil přes mě jeho sako, aby mi ještě nebyla větší zima. Najednou jsem se přes tohle všechno u něj cítila v bezpečí.

„Fajn. Neudělám to pro tebe, ale pro ni,” řekla rozvážným hlasem. „Přenesu ji pomocí jednoho kouzla k ní domů a slibuji ti, že se jí nikdo nedotkne.”

Nic dalšího jsem si nepamatovala...

Když jsem otevřela oči, cítila jsem se trochu zesláblá a vše mě bolelo. Byla jsem u sebe v pokoji na svojí posteli. Všechno se mi zdálo skutečné. Slunce zrovna zapadalo. Byla jsem zmatená. Vstala jsem a zadívala jsem se na své ruce. Stopy po provazech nikde nebyly... Přešla jsem v pokoji ke svému zrcadlu a šokovaně jsem zalapala po dechu. Na krku jsem měla dvě malé ranky po upířím kousnutí a na mém šedém tričku byla zaschnutá krev. Že by to přece nebyl jen sen?! Bylo to neviditelné zlo...