Vampire stories - Povidky » Na pokračování » Poznamenaná 2. kapitola

„Cestujete nalehko?“ zeptala se, když u ní neviděla žádné zavazadlo.

„Ano, byla jsem tu jen na návštěve,“ odvětila  Cindy s usměvem, snažíc se o to, aby její hlas zněl mile, podle letuščina roztřeseného výrazu se jí to nejspíše nepovedlo. Obešla ji a nastoupila do letadla, usadila se na své místo a hypnotizovala nápis připoutejte se, naoko poslouchala letištinu bezpečnostní přednášku i kdyby se to letadlo náhodou rozhodla spadnout, jí nezabije, takže jí bylo upřímně jedno, jestli se připoutá, nebo ne, ale letišče zřejmně ne.

„Slečno, připoutejte se, za chvíli budeme odlétat.“ Upozornila ji, Cindy s lhostejným výrazem zapla pás a dívala se z okna, díky bohu nemusela sedět u uličky a poslouchat otravné otázky souseda vedle sebe typu:, jestli letí poprvé, co dělá, jak se jmenuje a podobně, zamračeně pozorovala mraky, cesta vůbec neutíkala tak, jak by si představovala. Připadalo jí to, jako kdyby se nad mraky zastavil čas, odmítla letuščinu nabídku na vodu a dál znuděně pozorovala mraky.

Za delší dobu, než by si přála konečně uviděla letiště, jen co letadlo dosedlo na zem, vstala a opustila prostory letadla, vyšla z letištní haly, zavolala taxi a opustila Pražské letiště, jela nakonec Prahy, v téhle části byla Praha neobydlená, taxi zastavilo, Cindy s tichým díky vložila taxikářovi pár bankovek do ruky a vystoupila. Rozešla se rovnou do domu, její první cesta vedla do sklepa, sestoupila vlhké, kamenné schody a objevila se v příšeří temného sklepení, vzduch tu byl zatuchlý a vlhký, vládlo tu naprosté ticho, které proťalo zařinčení řetězů, Cindy se usmála a zamířila si to do nejtmavějšího kouta.

„Dlouho jsme se neviděli, Tome!“ usmála se a přiklekla si k obrysu svalnaté postavy.

„Musím říct, že jsi mi moc nechyběla,“ ušklíbl se a naklonil se k ní tak moc, jak mu to řetězy, kterého řezaly do zápěstí dovolily.

„Mám takový dojem, že mi tvý druhové jdou po krku.“

„A ty se divíš, vězníš jejich nejlepšího bojovníka.“ Pousmál se, Cindy sama nevěděla proč, ale naklonila se k němu blíž, rány, které mu způsobila měl už docela zahojené, na to, že dostával normální lidskou stravu se mu zahojily celkem rychle, černé vlasy mu sahali do půli zad a trčeli mu do všech stran, hnědé oči jí probodávali nenávistným pohledem a jeho mohutné tělo se krčilo, připraveno kdykoliv zautočít, nebo opětovat utok.

„Ano, ale kvůli tomu mi nemuseli zapálit dům“ zašeptala a usmála se, Teron se k ní naklonil ještě blíže a jejich rty se střetly, oběma proběhla horkost a vzájemně si polibky vraceli, do doby, než se Cindy vyděšeně odtrhla od jeho rtů. Co to sakra, dělám! Je to nepřítel a zajatec a ti se nelíbají!

Sakra, co to semnou je! Úplně jsem se zbláznila, vstala a nervózně si prohrábla bledými prsty vlasy.

„Co to sakra bylo?“ zasyčela na něj ostře.

„Divíš se, jsem tu deset let, bez ženy, bez dotyku a něhy, vyjel bych po každé, která by se tu ukázala!“ šklebil se, nebo ne? Přitahovala ho jen tahle upírka, která ho tu věznila, držela ho tu spoutaného a přikovaného ke zdi.

„Proč po mě tví druhové jdou?“ zasyčela.

„Snažíš se uhnout od tématu?“ posmíval se, Cindy v mžiku stála před ním a vrazila mu facku.

„Odpovídej jen na to, na co se tě ptám, pse!“ zavrčela.

„Nasrat!“ odfrkl si a v mžiku přistál v rohu místnosti.

„Zdechni tu,“ pronesla Cindy do ticha a vyšla ze sklepa ven, zavřela masivní dubové dveře a vešla do obýváku.

„Cindy!“ vykřikl David jen co jí uviděl, Cindy přes tvář přeběhl znechucený úšklebek, právě políbila vlkodlaka, opravdu neměla chuť se zahazovat s nicotným člověkem závislým na jejím kousnutí.

„Cestujete nalehko?“ zeptala se, když u ní neviděla žádné zavazadlo.

„Ano, byla jsem tu jen na návštěve,“ odvětila  Cindy s usměvem, snažíc se o to, aby její hlas zněl mile, podle letuščina roztřeseného výrazu se jí to nejspíše nepovedlo. Obešla ji a nastoupila do letadla, usadila se na své místo a hypnotizovala nápis připoutejte se, naoko poslouchala letištinu bezpečnostní přednášku i kdyby se to letadlo náhodou rozhodla spadnout, jí nezabije, takže jí bylo upřímně jedno, jestli se připoutá, nebo ne, ale letišče zřejmně ne.

„Slečno, připoutejte se, za chvíli budeme odlétat.“ Upozornila ji, Cindy s lhostejným výrazem zapla pás a dívala se z okna, díky bohu nemusela sedět u uličky a poslouchat otravné otázky souseda vedle sebe typu:, jestli letí poprvé, co dělá, jak se jmenuje a podobně, zamračeně pozorovala mraky, cesta vůbec neutíkala tak, jak by si představovala. Připadalo jí to, jako kdyby se nad mraky zastavil čas, odmítla letuščinu nabídku na vodu a dál znuděně pozorovala mraky.

Za delší dobu, než by si přála konečně uviděla letiště, jen co letadlo dosedlo na zem, vstala a opustila prostory letadla, vyšla z letištní haly, zavolala taxi a opustila Pražské letiště, jela nakonec Prahy, v téhle části byla Praha neobydlená, taxi zastavilo, Cindy s tichým díky vložila taxikářovi pár bankovek do ruky a vystoupila. Rozešla se rovnou do domu, její první cesta vedla do sklepa, sestoupila vlhké, kamenné schody a objevila se v příšeří temného sklepení, vzduch tu byl zatuchlý a vlhký, vládlo tu naprosté ticho, které proťalo zařinčení řetězů, Cindy se usmála a zamířila si to do nejtmavějšího kouta.

„Dlouho jsme se neviděli, Tome!“ usmála se a přiklekla si k obrysu svalnaté postavy.

„Musím říct, že jsi mi moc nechyběla,“ ušklíbl se a naklonil se k ní tak moc, jak mu to řetězy, kterého řezaly do zápěstí dovolily.

„Mám takový dojem, že mi tvý druhové jdou po krku.“

„A ty se divíš, vězníš jejich nejlepšího bojovníka.“ Pousmál se, Cindy sama nevěděla proč, ale naklonila se k němu blíž, rány, které mu způsobila měl už docela zahojené, na to, že dostával normální lidskou stravu se mu zahojily celkem rychle, černé vlasy mu sahali do půli zad a trčeli mu do všech stran, hnědé oči jí probodávali nenávistným pohledem a jeho mohutné tělo se krčilo, připraveno kdykoliv zautočít, nebo opětovat utok.

„Ano, ale kvůli tomu mi nemuseli zapálit dům“ zašeptala a usmála se, Teron se k ní naklonil ještě blíže a jejich rty se střetly, oběma proběhla horkost a vzájemně si polibky vraceli, do doby, než se Cindy vyděšeně odtrhla od jeho rtů. Co to sakra, dělám! Je to nepřítel a zajatec a ti se nelíbají!

Sakra, co to semnou je! Úplně jsem se zbláznila, vstala a nervózně si prohrábla bledými prsty vlasy.

„Co to sakra bylo?“ zasyčela na něj ostře.

„Divíš se, jsem tu deset let, bez ženy, bez dotyku a něhy, vyjel bych po každé, která by se tu ukázala!“ šklebil se, nebo ne? Přitahovala ho jen tahle upírka, která ho tu věznila, držela ho tu spoutaného a přikovaného ke zdi.

„Proč po mě tví druhové jdou?“ zasyčela.

„Snažíš se uhnout od tématu?“ posmíval se, Cindy v mžiku stála před ním a vrazila mu facku.

„Odpovídej jen na to, na co se tě ptám, pse!“ zavrčela.

„Nasrat!“ odfrkl si a v mžiku přistál v rohu místnosti.

„Zdechni tu,“ pronesla Cindy do ticha a vyšla ze sklepa ven, zavřela masivní dubové dveře a vešla do obýváku.

„Cindy!“ vykřikl David jen co jí uviděl, Cindy přes tvář přeběhl znechucený úšklebek, právě políbila vlkodlaka, opravdu neměla chuť se zahazovat s nicotným člověkem závislým na jejím kousnutí.

„Dej mi pokoj!“ zavrčela a mrštně ho obešla, cítila, že nani padá únava, ale rozhodně nehodlala jít spát a rozhodně ne v noci, kdy se tu potuluje spousta démonů. Vydala se na noční obchůzku, aby všechny upozornila na svoji přítomnost, černé, upnuté, mini šaty vyměnila za černé kalhoty a černou halenku, přes kterou si vzala černé dlouhé sako, jehlové boty za lodičky na nízkém podpatku, vlasy si vyčesala do ohonu a oknem opustila svůj dům.

Teran:

Svěsil jsem ruce, na kterých jsem měl okovy, které se mi zařezávali do zápěstí, uslyšel jsem vrznutí dveří, na služebnou je brzy a pochybuji, že by sem šla, kdyby nemusela, jeho otázky zmizeli ve chvíli, kdy uslyšel klapání podlatků... Vrátila se.

Vzhlédl a uviděl ji, nezměnila se, pořád byla stejně vražedně krásná, měla na sobě černé minišaty, které těsně obepínaly její svůdné křivky, vlasy jí volně vlály a délkou dosahovaly do  poloviny jejích zad. Její oblé rysy ostře kontrastovali s jejíma zelenýma, chladnýma očima a smetanově blednou pletí. Doprovázená pořád stejným chladem, ošil se a tím na sebe upozornil zachrastěním řetězů.

„Dlouho jsme se neviděli, Tome!“ usmála se tím jejím svůdně vražedým úsměvem, za který by byl každý ochoten zabít a klekla si před něj.

„Musím říct, že jsi mi moc nechyběla,“ ušklíbl se a naklonil se k ní na délku řetězů, které se muzaryly do zápěstí ještě více, nedával na sobě tu bolest znát, nechtěl jí dopřát to potěšení vidět ho trpět.

„Mám takový dojem, že mi tví druhové jdou po krku.“

„A ty se divíš, vězníš jejich nejlepšího bojovníka.“ Pousmál se, Cindy naklonila se k němu blíž, rány, které mu způsobila měl už docel zahojené, na to, že dostával normální lidskou stravu se mu zahojily celkem rychle, černé vlasy mu sahali do půli zad a trčeli mu do všech stran, hnědé oči jí probodávali nenávistným pohledem a jeho mohutné tělo se krčilo, připraveno kdykoliv zautočít, nebo opětovat utok.

„Ano, ale kvůli tomu mi nemuseli zapálit dům“ zašeptala a usmála se, Teron se k ní naklonil ještě blíže, ovládan chtíčem a  touhou po této upírce spojil jejich rty, oběma proběhla horkost a vzájemně si polibky vraceli, do doby, než se Cindy vyděšeně odtrhla od jeho rtů. Teran se vítězně usmálo, udělal to, počem toužil celých deset let, políbit jí a naštvat zároveň, nebyla to ta pomsta, kterou chtěl, ale i tak chutnala dobře. Cindy vstala a nervózně si prohrábla bledými prsty vlasy.

„Co to sakra bylo?“ zasyčela ostře.

„Divíš se, jsem tu deset let, bez ženy, bez dotyku a něhy, vyjel bych po každé, která by se tu ukázala!“ ušklíbl se, nedal na sobě znát to, že se mu líbilo, že ji políbil, ne! Prostě to byla jen malá pomsta!

„Proč po mě tví druhové jdou?“ zasyčela.

„Snažíš se uhnout od tématu?“ posmíval se, Cindy v mžiku stála před ním a vrazila mu facku.

„Odpovídej jen na to, na co se tě ptám, pse!“ zavrčela.

„Nasrat!“ odfrkl si a v mžiku přistál v rohu místnosti.

„Zdechni tu,“ pronesla do ticha a opustila sklepení, Teran se nad svým vitězstvím jen pousmál, udělal to, co plánoval deset let, donutit ji opustit pražské sídlo. Narovnal se a posadil se zpátky do rohu místnosti v dáli zaslechl vytí svých druhů. Svoboda, konečně! Podeseti nekonečných letech svoboda,Cindy neměla ani ponětí, koho doopravdy věznila z jeho přemýšlení ho vyrušila obrovská rána, která se nsla domem, dveře od skelpa doslova vyletěly ze dveří, ve kterých stála Cindy, celá od krve, vlasy měla v chcuchvalcích na krku, pomalu k ěnmu přišla blíž, všiml si jejích šrámů, ketré hyzdily její smetanovou pokožku, její štíhlý krk zdobila jizva od vlkodlačích drápů. Udělala další krok k němu, chytla ho pod krkem, špičáky měla nebezpečně protažené, se zavrčením ho přimáčkla k tvrdé kamenné zdi.

„Bylo by lepší, kdybych ti prokousla hrdlo hned teď a měla bych od tvých hloupých sppojenců, kteří si ymsleli, že mě porazí pokoj, ale zajímá mě, proč tě tak moc chtějí, takže se pojedeme projet!“ zasyčela mu do ucha a jedním ladným pohybem vytrhla  těžké, stříbrné řetězy ze zdi, svázala je k sobě a prudce jimy trhla. Tom to nečekal a přistál na zemi, Cindy se posměšně usmála a trhla jimy nahoru a pomohla mu tak se zvednout, táhnouc ho azsebou vyšla schody a prošla obrovskou halou ven, Tomovi se naskytl pohled na zubožená, mrtvá vlkodlačí těla. Neovládl se, prudce zavrčel a trhl řetězy.