Vampire stories - Povidky » Na pokračování » Půlnoc 2. kapitola

Rychle jsem přešla parkoviště a zamířila si to ke vchodu do školy. Otevřela jsem dveře, prošla dlouhou chodbou. Odbočila jsem doprava, vyšla do prvního patra a očima hledala učebnu dvě stě šest.

Jen co jsem ji zahlédla, vydala jsem se k ní, žaludek se mi zhoupl, ruce se mi třásly, chytla jsem kliku a snažila se ignorovat ten nepříjemný pocit v žaludku, který mě tížil. Byl to strach, obavy, nebo jen nervozita?

Vzala jsem za kliku, otevřela dveře a vešla do třídy, pohledy všech se zaměřily na mě, díky bohu, že jsem se odnaučila červenat, učitel tu ještě nebyl, takže jsem zamířila ke svému místu v zadní lavici u dveří, kde sedělo jen pár lidí. Sundala jsem si batoh, který jsem položila vedle na židličku, bundu jsem dala přes opěrku židle a sedla si k oknu.

Přitáhla jsem si k sobě batoh, vyndala si biologii a penál, otočila jsem se k oknu a pozorovala přírodu, vítr si pohrával s větvičkamy stromů, tráva šustila, sluneční paprsky sem tam prokoukly skrze zamračenou oblohu.

Z mého snění mě probralo až tiché zaklapnutí dveří, odvrátila jsem hlavu od okna a podívala se ke dveřím, kde stál učitel se svými poznámkami. Celá třída utichla, přestali si o mě šuškat a postavili se – to, že jsme se postavili, bral učitel jako pozdrav.

„Dobrý den, posaďte se," řekl učitel, odložil si poznámky na stůl a chystal se něco říct, ale přerušilo ho vrzání židliček, nakrabatil čelo a počkal, až se všichni posadíme. Sedla jsem si, podložila si hlavu rukou a nepřítomně zírala z okna, probralo mě až tiché ahoj, které jsem zaslechla z lavice přede mnou. Znuděně jsem odvrátila hlavu od okna a podívala se na osobu přede mnou.

„Ahoj," řekla jsem a dovolila si jeden přátelský úsměv, nic víc, nic míň, stranila jsem se od ostatních, nebyla jsem ten typ, co by chodil na večírky a zábavy. Vyrostla jsem s babičkou a dědou a pro ně večírek byl krásný večer s hudbou a přáteli a ne opíjení se na diskotékách, hlasitá hudba, která ničí vaše ušní bubínky. Třídou se nesl šepot, který se změnil v hluk, každý říkal něco někomu jinému, Paula – moje "kamarádka" pořád něco drmolila a já neslyšela ani slovo.

„Utište se," řekl rázně učitel a praštil třídnicí o stůl, všichni nadskočili leknutím a utichli.

„Dneska si pustíme video o planetě zemi," pronesl učitel a třídou se neslo nespokojené zamručení.

„Nebo chcete snad písemku?" řekl učitel se zdviženým obočím, abych pravdu řekla, písemka by mi byla milejší, natáhla jsem se k batohu, vytáhla telefon se sluchátky a sešit na kreslení.

Sluchátka jsem si dala do uší, šňůrku od nich jsem schovala pod mikinou, našla jsem si svojí oblíbenou písničku, ztlumila ji na málo, abych slyšela co se v okolí děje, kdyby se mě pan učitel chtěl na něco náhodou zeptat. Takhle jsem měla dokonalý přehled, slyšela jsem písničku i učitele, ale toho jen trochu, vzala jsem si sešit, z penálu vytáhla červenou pastelku a začala si kreslit.

Vznikl z toho nějaký divný obrazec, který jsem hned přeškrtala, začala jsem znovu kreslit a nakreslila obrazec, který umím dokonale z paměti – pentagram. Paula seděla otočená čelem ke mně a sledovala každý můj tah pastelkou, zvedla jsem hlavu a nechápavě se na ni podívala, ona se na mě falešně usmála a zase se zadívala na pokreslený papír.

Vzala jsem si penál a položila ho před papír, sklonila jsem hlavu a tak jí zabránila v tom, aby se dívala na můj pokreslený papír, na kterém byly nápisy Devil, Hell a jiné. Písnička, která mi tiše hrál do uší a vytvářela mi v mysli přenádherné obrazce skončila a začal hrát klavírní song.

Každá tónina, každičký zvuk klavíru ve mně vyvolával přenádherné pocity, položila jsem si hlavu na předloktí, zavřela oči a nechala se unášet tou překrásnou melodií, která mě táhla do neznáma. Oči se mi zalily slzami, proč jen já musím mít tak krutý život? Proč nemůžu mít život jak ostatní – mít tátu, mámu, sourozence?

Pevně jsem stiskla oční víčka k sobě a snažila se zahnat tu nádhernou představu úplné rodiny, melodie se pomalu uchylovala ke konci. Chtělo se mi brečet, ale zadusila jsem to v sobě, nesmím ukázat slabost!

Jen to ne, z mé pochmurné nálady mě vytrhlo zvonění, moje záchrana, díky bohu, přetáhla jsem si kapuci přes hlavu, naházela všechno učení do tašky. Vzala si sešit s mýma kresbičkami, pevně ho sevřela v náručí a se sklopenou hlavou vyrazila pryč. Procházela jsem chodbou a ignorovala ty odtažité a zhnusené pohledy mých spolužáků.

Probojovávala jsem se davem lidí a snažila se dostat na dívčí záchody, proplétala jsem se mezi oním davem, všichni se snažili dostat do svých tříd. Prošla jsem kolem jednoho kluka, který mi nastavil nohu a já upadla, přidušený výkřik se mi vydral ze rtů a já letěla k zemi, všechny moje kresby se rozlétly po chodbě a já přistála na tvrdé zemi.

Ruka mě nesmírně bolela, další slzy se mi nahrnuly do očí, tentokrát to nebyly slzy smutku a sebelítosti, ale slzy bolesti! Všechny pohledy přítomných se upřely na mě, vyškrábala jsem se na všechny čtyři a snažila se posbírat všechny své kresbičky.

Pokoušela jsem se nevnímat bolest, která mi vystřelovala ze zápěstí až k loktu a otevřela sešit v rychlosti jsem tam nastrkala všechny svoje obrázky. Pokusila se vstát, sešit jsem si tou bolavou rukou přimkla k hrudi a tou zdravou jsem se podpírala o zem a snažila se vyškrabat na nohy.

Další slzy mi vyhrkly v očích, vstala jsem a rychlým krokem jsem se vydala k dámské toaletě, pár vlasů mi vylezlo z pod kapuce, rychlým pohybem jsem si je dala zdravou rukou za ucho a ještě více zrychlila krok. Když jsem byla u dveří s nápisem WC dívky, bez zaváhání jsem vešla dovnitř, na toaletě díky Bohu nikdo nebyl.

Zamířila jsem si to k umyvadlu a strčila ruku pod studenou tekoucí vodu, která mi dokonale zchladila bolavou ruku, která mě pálila.

Jedna slza mi stekla po tváři, paží jsem si otřela tvář a s ní i slzu, prsty se mi třásly s rukou jsem nemohla pohnout, každý pohyb mě bodal, jako by mě do ruky bodalo tisíce malých jehliček.

Které dohromady způsobovaly neskutečnou bolest, která mi vystřelovala z ruky, voda mi pomohla utišit bolest jen trochu, podívala jsem se na hodinky a tiše zaklela, přijdu pozdě na hodinu! Utáhla jsem kohoutek s vodu a se sklopenou hlavou odešla z toalet, na chodbě už nikdo díky Bohu nebyl, rozešla jsem se dlouhou, chladnou chodbou, která byla prázdná a naháněla mi husí kůži...