Vampire stories - Povidky » Na pokračování » Půlnoc 3. kapitola

Přidala jsem do kroku, schovala jsem krk do mikiny. Vyšla jsem schody do druhého patra a zamířila si to do učebny Dějepisu. Došla jsem ke dveřím, párkrát se zhluboka nadechla, zahnala slzy, které se mi draly do očí. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř, v duchu jsem na sebe křičela, proč tam jdu, proč radši neposlechnu instinkt a neuteču, někam pryč, daleko odsud. Daleko od nenávistných pohledů mých spolužáků, které se mi zabodávaly do pokožky jako dýky do srdce.

Bolelo mě to, chtěla jsem být s nimi v partě, být jako puberťák, ale pro ně jsem byla vždycky ta divná a já jim jejich názor na mě ani nevyvracela, proč taky? Stejně si budou myslet své i když jim řeknu pravý opak. Z toho jejich věčného odmítání mě přijmout mezi ně jsem se uzavřela do sebe, nač s nimi komunikovat, když oni se mnou nechtějí nic mít? V jejich tvrzení, že jsem divná jsem je ještě více utvrdila, když jsem začala nosit černé oblečení, chtěla jsem, aby mě měli za tu divnou. Aby mi dali pokoj a nevšímali si mě. Samota a klid mi vyhovovaly, nepotřebovala jsem ničí vlezlou společnost, která by narušila můj osobní prostor, prostor, který jsem si chránila vyhrazovala jak jen to šlo. Seděla jsem v poslední lavici v první řadě, kde nikdo neseděl, všichni byli namačkaní u dveří. Vstoupila jsem dovnitř, pohledy všech se zaměřily na mě, připadala jsem si jako terč, který všichni chtějí zasáhnout a zlikvidovat ho.

„Omlouvám se, byla jsem na toaletě," pípla jsem a se sklopenou hlavou zamířila na své místo, nechtěla jsem, aby někdo viděl moje červené, ubrečené oči. Ještě by si ze mě dělali legraci a to jsem nechtěla, pro smích jsem jim už teď dost. Překročila jsem tašky mých spolužáků, které se válely na zemi a prošla úzkou uličkou mezi lavicemi ke svému místu. Posadila jsem se do lavice, svůj sešit s pomalovanými papíry jsem si položila na lavici, vytáhla jsem z kapsy telefon, který díky Bohu ten můj pád přežil. Vypla jsem písničku, která ještě hrála a telefon schovala zpátky do kapsy, sluchátka jsem uklidila do batohu, vytáhla si penál, učebnice a poslouchala učitelův výklad o Etiketě.

Poté nám rozdal papíry, ze kterých jsme si měli vypsat to nejdůležitější. Vzala jsem propisku a začetla se do listu papíru, přitáhla jsem si sešit pod ruku a rovnou si zapisovala poznámky, alespoň, že mě bolela levá ruka a ne pravá, kterou píšu. Bolest ruky pomalinku ustávala, ale pořád jsem cítil slabý osten bolesti, který z ní pulzoval, snažila jsem se ignorovat tu bolest a psát:

Význam Etikety: Etiketa původně znamená papírový lístek nebo štítek s nějakou informací, který popisuje obsah. Stejně se označovaly i lístky se jmény, jimiž se u královského dvora určovalo místo, kam se má host posadit.

Tento význam se pak rozšířil na pravidla zdvořilosti a dobrého společenského chování. Etiketa znamená pravidla spíše zdvořilostní, jejichž porušení sice společnost odmítá, ale netrestá a vlastně ani neodsuzuje. Kdo porušil etiketu, je nevychovaný a nezdvořilý, nemusí však být mravně špatný. Etiketa je vysoce konvenční záležitost a je tedy v každé společnosti a v každém prostředí odlišná, obsahuje například: Držení těla a gesta, pozdravy a gesta při setkání a loučení, chování při jídle, chování vůči osobám druhého pohlaví atd.

Dopsala jsem poslední větu a odložila tužku, papír ze kterého jsem si vypisovala poznámky jsem odložila na kraj lavice a položila se na stůl, příšerně jsem se nudila. Natočila jsem hlavu k oknu a pozorovala podzimní do oranžova zabarvené padající listí, venku panovalo sychravé počasí, vítr si hrál v korunách stromů, které se nakláněly ze strany na stranu. Jemný deštík dopadal na chodníky, lidé hned jak zpozorovali, že venku mrholí, okamžitě vytáhli deštníky. Pochmurně jsem se usmála, v místnosti panovalo ticho, bylo slyšet jen škrábání propisek na papíře. Dovolila jsem si letmý pohled na hodiny, ještě deset nekonečně dlouhých minut.

Čas se plížil pomalu, připadalo mi to, že to dělá schválně. Neúnavně jsem pozorovala hodinovou ručičku a v duchu ji prosila, ať se pohne. Ale ona nereagovala, ach, Bože, já tu v duchu rozmlouvám s hodinami. Vážně se ze mě stává blázen, za chvíli skončím za vysokými zdmi s nejvyšší ochranou a dostanu teplou vestu se zavazováním dozadu. Budou mě cpát barevnýma práškama a já v domění, že to jsou lentilky je sním.

Mám to, ale slibnou budoucnost, rafička hodin se konečně pohnula. V duchu jsem se zaradovala, civění na hodinovou rafičku už mě nebavilo, čím více jsem ji sledovala a zoufale si přála, aby se pohla, tím pomaleji čas utíkal. Lehla jsem si na lavici a zavřela oči. Byla jsem unavená, nic mě nebavilo, nejraději bych si zalezla někam do nory jako jezevec, jen bych místo nory brala postel s krásně načechranou, teplou peřinou.

V hlavě jsem ucítila bodavou bolest, která vystřelovala od čela až do týlu. Posadila jsem se, lokty se zapřela o lavici, prsty jsem si mnula spánky a snažila se tu bolest utišit, pevně jsem zavřela oči. Hlavou se mi promítaly různé obrázky přírody, představa, jak mi vítr čechrá vlasy mě naplnila klidem a touhou vyběhnout ven.

Vykřičet své pocity do nebe, obrázek, jak běžím pustým lesem ve mně vyvolal nedočkavost, nějaký hlásek ve mně říkal, že se mám bát, ale já ho neposlouchala, každičká buňka mého těla toužila po tom, cítit vítr ve vlasech, cítit jak mě šlehá do tváří, z mého přemýšlení mě vytrhl drnčivý zvuk, který vzdáleně připomínal zvonění.

Uvolnila jsem se, párkrát jsem zamrkala, snažila jsem se tu představu vyhnat z hlavy, ale nešlo to, pořád dokola a dokola se mi promítala v hlavě. Běž, běž, uteč šeptal nějaký hlásek ve mně, neposlouchala jsem ho, ignorovala jsem jej, ale on byl neodbytný, běž, uteč, nepatříš sem! Nabádal mě, vyděšeně jsem zakroutila hlavou a snažila se ten dotěrný hlásek vyhnat, zahnat ho do koutku mé mysli.

Vzpamatovala jsem se a se zrychleným dechem jsem si sesbírala věci, nacpala je do batohu a vyšla z té proklaté učebny. Ruka mě už nebolela, jen sem tam mě v ní zabolelo, což bylo dobré znamení, nebude díky bohu zlomená. Vím, že s tím Bůh nemá nic společného, a že je to rouhání, ale je to zlozvyk, kterého se nedokážu zbavit. Procházela jsem dlouhou chodbou, která byla zaplněná lidmi, ještě přetrpět dvě hodiny, vlastně už jen jednu, když nepočítám tuhle hodinu němčinu, kterou k smrti nenávidím.

Proplétala jsem se mezi lidmi a snažila se do nikoho nestrčit, konečně se mi povedlo dostat se na konec chodby. Učebna němčiny byla naštěstí o patro níž, ale i tak jsem pro jistotu brala schody po dvou, seběhla jsem poslední schod a automaticky jsem si to zamířila k učebně číslo dvě stě šest, na chodbě stála parta kluků, kteří se něčemu smáli, dělala jsem, že je nevidím a zaplula do učebny. Ve třídě ještě nikdo nebyl, cizí jazyk jsme měli nesmyslně rozdělený, půlka třídy měla angličtinu a druhá němčinu.

Nohy mě nesly k lavici, posadila jsem se, batoh pohodila vedle sebe na židli. Vytáhla jsem tlustou učebnici němčiny, slovníček a sešit, vzala jsem si svoji drogu, tedy telefon se sluchátkama a náhodně jsem najela na jednu písničku. Jen co jsem to udělala, se mi v hlavě rozezněla překrásná melodie, zpěvaččin překrásný hlas byl okouzlující, celé to dokupy utvořilo překrásnou, energetickou symfonii, které mě pohladila po duši. Ne, nešlo to, musela jsme pryč, pryč z této ponuré místnosti.

Naskládala jsem učebnice zpátky do batohu, oblékla si bundu, hodila batoh přes rameno a vyšla ze třídy, seběhla jsem schody do přízemí, prošla hlavním vchodem na parkoviště, proběhla jsem pod masitou branou pryč z toho proklatého místa.

Běžela jsem parkem, oranžové listí padalo ze stromu, podzimní déšť mi smáčel tváře. Dešťová voda mi odkapávala z vlasů, v dálce jsem zahlédla červenou střechu našeho domu, promoklá na kost jsem zamířila k hlavnímu vchodu, vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. To tedy znamená, že jsou babička s dědou pryč, nejspíše jeli do města na nákup. Z batohu jsme vytáhla svazek klíčů a odemkla dveře.