Vampire stories - Povidky » Na pokračování » Půlnoc 6. kapitola

„Jaké je vlastně století?“ zeptal se tiše, kdybych nevěděla že je ta otázka určená mně, myslela bych si, že mluví sám k sobě.

„Jednadvacáté,“ důkladně jsme studovala jeho tvář, na které se značil údiv, „tak dlouho,“ šeptal.

„Tak dlouho jsem byl v zemi mrtvých v pekle,“ vydechl. „Ale ty jsi mi vrátila život, za to jsem ti vděčen do konce své existence,“ zašeptal zmučeně a pokusil se o úsměv.

„Pojďte, jistě musíte být unavený,“ přerušila jsem hrobové ticho, které mezi námi panovala a přerušovalo ho jen tiché skučení větru. Zvedla jsem se, opatrně k němu přistoupila, podepřela ho pod paží a pomohla se mu dostat z tohoto proklatého místa. Zamžourala jsem do dálky a zahlédla díru v drátěném plotě, který byl natažený v zadní části hřbitova, automaticky jsem se k ní rozešla.

Pochybuji, že je pan Vigée ve stavu, kdy by byl schopen přelézat ploty, prolezly jsme dírou v plotě a zabočili na cestu, která vedla kolem mého domu. Po cestě jsem vymýšlela výmluvu pro babičku:

1. Proč jsem tak pozdě venku.

2. kdo je ten muž.

Nechtěla jsem jim lhát, ale kdybych jim řekla, že jsem byla oživit upíra, tak by si nejspíše mysleli že jsem se zbláznila a volali by nejbližšího blázince, nebo by si řekli, že mi něco hodně a to velmi hodně těžkého spadlo na hlavu.

Prohlásím pana Vigéeho za svého kamarada, který se nepohodl s rodiči a odešel z domu a zároveň poprosím babičku, jestli by tu nemohl nějaký čas pobýt. Ano, tak to udělam!

Po chvíli se před námi zpoza stínu mohutných stromů vyhoupl náš dům, všude bylo zhasnuto a ticho, což bylo divné, že by nikdo nebyl doma? Otevřela jsem domovní dveře, nahmatala jsem něco hranatého a zmáčka knoflík uprostřed, jen co jsem to udělala, všude se rozprostřelo světlo, které mě ostře bodalo do očí.

Zamžourala sjem a zamířila si to do obývacího pokoje, kde jsem zapla lampičku, aby mi osvítila kout místnosti, kde se na stole válel papírek, zvedla jsem ho a přečetla si vzkaz na něm:

„Eli, odjeli jsme s dědou za tvojí tetou, vrátíme se nejspíše ve středu, nejdéle v pátek, buď tu hodná, nedělej večírky a zalej kytky, s láskou babička a děda.“

Položila jsem papírek zpátky na stolek a vrátila se zpátky na chodbu, kde pořád stál Nicolas.

„Nechcete si odpočnout? Jistě jste po tom všem unaven,“ zamumlala jsem s jistou dávkou slušnoti.

„Byla by jsi velice laskavá, Eli,“ usmál se a ja stuhla – ne nad tím, že mi tyká, ale nad tím, že mi řekl mým jménem – Eli. Jménem, které jsem mu neřekla.

„Jak víte, že...“ zakoktala sjem se, neschopná slova.

„Vím spoustu věcí,“ usmál se a natahl ke mně ruku. Nikolaj Vigée, pro tebe jen Nikolaj,“ roztřeseně jsem mu ruku podala, on ji vzal do své a políbil ji.

„Ehm, půjčím vám svůj pokoj,“ zamumlala jsem rozpačitě a přitom si to mířila ke schodům, vyšla jsem je a zastavila se před dveřmi svého pokoje.

„Tady to je, dobrou noc,“ usmála jsem se a vzdálila se do kuchyně. Co asi tak upíři jedí? Kromě krve? Nejspíše nic, že? No nevadí, mumlala jsem si sama pro sebe v duchu vytáhla z lednice dnešní oběd od babičky – kuřecí řízečky s broskví, mlsně jsem se olízla, naložila si pořádnou kupu na talíř, dala to do mikrovlnky.

Mezitím jsem si udělala zeleninovou oblohu v podobě okurky a papriky. Vyndala jsem jídlo z talíře, dala k němu přílohu, vzala si příbor a pustila se do té dobroty. Měla bych se zeptat Nikolaje jestli nechce něco k jídlu, sice je to hloupost, ale slušnost se zeptat. Zaklepala jsem na dveře, kdde byla ubytovaná má takzvaná návštěva, rovnou si tu můžu otevřít hotel, počkala jsem, ale nic se nedělo.

Nejspíše už spí, napadlo mě a chystala se k odchodu, jen co jsem to udělala, uslyšela jsem cvaknutí dveří, otočila jsem se a dech mi uvízl v hrdle, ve dveřích stál Nikolaj, vypadal dost unaveně a měl na sobě jen kalhoty, což jen nasvědčovalo tomu, že se chystal jít spát, nebo odpočívat či co to upíři vlastně dělají, jen doufám, že nebude spát hlavou dolů, můj lustr by to nemusel vydržet.

„Já, no, jen jsem se přišla zeptat jestli nechceš něco k jídlu, nebo tak!“ nervózně jsem se ošila, s polonahým upírem jsem ještě nikdy neměla čest mluvit.

„Ne, děkuji,“ řekl unaveně a pokusil se o úsměv.

„Koupelna je hned naproti, kdybys se chtěl umýt nebo to,“ zamumlala jsem a chystala se už opravdu odejít, ale něco, nebo spíš někdo mě zadržel.

„Eli, vím, že to bude nejspíše znít hloupě, možná se mi vysměješ, ale nemohla by jsi tu být semnou?“ zaprosil a díval se mi přitom do očí. Upír a bojí se tmy? Hloupost!

„Prosím, právě jsem se vrátil z pekla, mohla by jsi tedy počkat alespoň až usnu?“ přikývla jsem, nevím proč, ale něco ve mně mě donutilo přikývnout, nevím jak mě to vůbec napadlo, ale vešla jsem dovnitř.

Sedla jsem si na houpací křeslo, které bylo v rohu místnosti, Nikolaj si lehl do postele a já se mračila na díru ve zdi a přemýšlela and tím, jestli máme v garáži sádru, abych tu díru mohla spravit. Poté se mé myšlenky přenesly na půdu k tomu obrazu, tak moc jsem ho chtěla vidět.

„Eli, mohla bys, prosím, Potřebuji cítit něčí teplo, sedm set let jsem byl stín, žil jsem ve tmě, alespoň, než usnu, prosím, jsi tu ještě vůbec?“ šeptal, jeho hlas zněl prosebně a strhaně hnulo se ve mně svědomí, vstala jsem, přešla k posteli a lehla si na její druhou polovinu.

„Díky,“ zašeptal už o něco klidněji a přisunul se ke mně, stuhla jsem a přestala dýchat, lehce jsem se otřásla a trochu se odsunula. Pořád dokola se mi v hlavě zjevoval ten muž z obrazu, ale kdo to je? Nicolas Vigée – přelud, mýtus? Výmysl? To jméno i podoba se mi vyryla do paměti, zapamatovala jsem si z obrazu každičkou rýhu na jeho obličeji, jeho upřímné hnědé oči, jeho ostře řezané rysy.

Pevně jsem k sobě stiskla víčka a snažila se rozehnat ten přelud z mé mysli, ale nešlo to, pořád, dokola a dokola se mi jeho podobizna zjevovala v hlavě. Jeho hnědé oči mě pronásledovali, propalovali mě, promnula jsem si oči a posadila se, v pokoji bylo hrobové ticho, bylo slyšet jen Nikolajovo klidné odychování, vstala jsem a po špičkách se proplížila na chodbu podlaha podemnou nepříjemně zavrzala, zastavila jsem se a ohlédla se na Nikolaje, který se otočil na druhý bok, toho jen tak něco neprobudí.

Proklouzla jsem na chodbu a opřela se zády o studenou zeď, dobře shrneme si to v pokoji mám upíra a pronásleduje mě podobizna z obrazu, asi jsem vážně na hlavu. Vzala jsme si pantofle a snažila se po tmě najít vypínáč, chodbou se neslo tiché cvak a všude se rozprostřelo ostré a bodavé světlo z žárovek. Přivřela jsem oči a rozešla se ke dveřím na půdu, rosvítila jsem si půdní světélko a vešla dovnitř, mé první kroky vedli k obrazu.

Vzala jsem si křesílko, přisunula si ho před obraz a posadila se do něj.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem k neznámému na obraze, složila jsem si hlavu do dlaní a prohrábla si vlasy. Myšlenka že nevím kdo je onen muž z obrazu mě přiváděla k šílenství, nahcázela jsem otázky, ale ne odpovědi k nim, poklekla jsem k truhle a s tichým vrzáním jí otevřela, uklidila do ní knihu a prsty přejela po hedvábných šatech.

Vytáhla jsem je a rozprostřela je na truhlu, byly nádherné, v barvě šampusu, s nařasením, krajkami a rukavičkamy, neodolala jsem a oblékla si je.

Jen co si Elisabeth navlékla rukavičky, celá místnost se s ní náhle zatočila a ona se objevila v přenádherném sále, udiveně se rozhlížela a její zrak padl na překrásnéhou upíra, který stál v rohu místnosti, měl hnědé oči, které zářily upřímností a laskavostí, dlouhé zapletené vlasy, které měl až do půli zad, bílá košile mu neposlušně vlála do všech stran, kožené kalhoty a vysoké boty dodávali jeho vzhledu válečnický styl, vypadal úplně jako ten muž z obrazu, ne tohle byl on, musel jím být! Jen co spatřil Elisabeth s úsměvem se k ní vydal, zdvořile se uklonil a podal jí ruku.