Vampire stories - Povidky » Na pokračování » Půlnoc 7. kapitola

„Smím prosit, Elisabeth?“ Eli jen zmateně přikývla, omámená jeho přítomností, Nicolas se usmál a dal jí jednu ruku kolem pasu.

„Já, obávám se, že neumím tančit.“ Zamumlala s čevení ve tvářích a sklopila hlavu, Nicolas hřbetem ukazováčku jí nadzvedl bradu a podíval se do jejích poměnkových očí.

„To nevadí, povedu tě.“ Eli se mu podmania a nechala ho vést její kroky.

„Jsi sen?“

„Co by jsi řekla?“ usmál se.

„No, to já právě nevím.“

„Nejsem, máš na sobě začarované šaty, které tě ke mně přivedly.“

„Takže nejsem doma?“

„Ne.“

„A kde jsem?“

„U mě doma.“ Usmál se, ale Eli se zastavila, nohy jí neposlouchaly, u něj doma? Ale proč je tady, jak se sem dostala a jak se dostane domů!

„Jak jsem - “ vydechla, ale Nicolas ji přerušil.

„Ty šaty jsou začarované, dovedou ke mně mojí vyvolenou, uvolnila jsi křišťál - “

„Ano, to ano, ale já se chci vrátit domů, nemůžu tam nechat Nikolaje, to nejde!“

„Nikolaje? Nikolaje Vigého, mého bratra?!“ zeptal se rozhořčeně.

„Ehm, no nejspíš ano, použila jsem jedno kouzlo a přivedla ho na svět.“ Řekla zahanbeně.

„Ne, Eli, slib mi, že se na tu knihu ani nepodíváš, a na mého bratra také ne!“

„Dobře, slibuji.“ Zakoktala zmateně.

„Neboj se, neotvírej tu knihu, tyhle šperky v té truhličce jsou pro tebe, ukážou ti kdo jsi a kdo jsi vždy byla.“

„Jak -“

„Pštt,“ usmál se a přiložil ji ukazováček na rty, „je čas, aby ses vrátila domů.“

„Ale já ještě nechci, nevím co mám dělat, jsem zmatená, ani nevím, jestli tě ještě uvidím.“

„Uvidíme se vždy, když bude potřeba, je čas,“ zašeptal a vše se pomalu začalo halit do husté mlhy.

„Nicolasi!“ zakřičela, ale marně objevila se na půdě, vyděšeně se rozhlížela a její poměnkově modré oči měli barvu rozbouřeného moře. Párkrát zamrkala, aby rozehnala slzy, zase další otázky, které ji přiváděli k šílenství, Nikolaj je Nicolasův bratr?

To by lecos vysvětlovalo, tu podobu, ty rysy, jen barva jejich očí byla jiná. Nikolaj je má smaragdově zelené, je mohutnější a jeho rysy jsou zaoblené. Nikolaj má oči hnědé, jako čokoládu, zároveň ale vypadají jako oči lovce, jeho rysy jsou ostře řezané ale jedno je jasné, oba vypadají jako bohové.

Eli nepřítomně v rukou svírala větší truhličku, kterou jí Nikolas svěřil, stále nemohla uvěřit tomu co se stalo, opravdu za to mohly tyto šaty?

Nebo to byl jen přelud, záchvěv adrenalinu, ale jak by se jí potom ta truhlička dotala do rukou? Zkoumavě si prohlížela vyřezávání na oné krabičce, spletité znaky jí dodávaly tajemný nádech, takovou podobnou vlastnila i její babička.

Bože, Nikolaj! Kolik je asi hodin? Eli vstala, sebrala své věci, opustila půdu, zamkla ji, klíč položila nad dveře a zamířila do svého pokoje, hodiny ukazovaly jednu hodinu ráno, Eli si unaveně promnula oči, při pohledu na spícího Nikolaje se pousmála.

Po špičkách se vydala do skříně pro pyžamo, nadzvedla si sukni a vydala se pryč, podlaha pod jejíma nohama nepříjemně zavrzala, Eli se zastavila, skousla si ret a ohlédla se na Nikolaje, který se obrátil na druhý bok a zamžoural do tmy. Elisabeth se přikrčila doufajíc, že je neviditelná, někdy by se to opravdu hodilo.

„Eli?“ zamumlal rozespale Nikolaj.

„Pst, jsem tady.“

„Vypadáš jako anděl,“ zašeptal.

„Zdání klame, nechtěla jsem tě probudit, omlouvám se.“

„Jsem rád, že jsi mě vzbudila, nerad bych přišel o to tě takto vidět, vypadáš překrásně.“

„Jsi rozespalý, nevíš, co mluvíš,“ usmála se a odešla, musela uznat, že byl velmi milý a hodný, s potutelným úsměvem zamířila do obývacího pokoje, převlékla se do pyžama a šaty přehodila přes křeslo, natáhla se na gauč, přikryla se dekou a usnula.

Probudilo ji až šramocení v kuchyni a ostré bodavé sluneční světlo, které ji bodalo do poměnkových očí, vstala a potichu se plížila do kuchyně, odkud vyšlo tiché pjonk následováné fíí a ostrý rachot střepů. Opatrně nakoukla dovnitř a uviděla Nikolaje stát nad hromádkou střepů, který vzdáleně připomínal její hrneček.

„J-já omlouvám se nechtěl jsem ten hrnek rozbít a probudit tě, chtěl jsem udělat snídani, ale nevím jak se to vše, co tu je jmenuje, natož používá.“

„To nevadí, stejně jsem si chtěla koupit nový,“ usmála se a začala sbírat střepy ze země.

„Ne, nech to, to se k dámě nehodí, aby uklízela střepy, navíc, by jsi se mohla pořezat a já nevím, jestli bych se při vůni tvé krve udržel, už tak je mé sebeovládání dosti chabé.“

„Oh,“ zašeptala Elisabeth a upustila střepy, které měla v dlani, jak mohla zapomenout na to, že musí být úplně hladový?! Svoji krev mu dobrovolně nabídla už jednou... Ale jaké to bude, když ji kousne? Obrovskou bolest... nebo – dost! Nemysli na to, přikázala si v duchu.

No, to brzy zjistím, nemám na vybranou buď má krev, nebo krev nevinného člověka, otřásla se nad představou, že by kvůli ní zemřel člověk.

„A co má krev..?“

„Jak to myslíš?“ zeptal se a přestal sbírat střepy,

„Kdybych ti ji nabídla, vzal by sis jí?“ zamumlala chvějícím se hlasem, divný pocit sevřel její podbřišek, právě dobrovolně nabídla jednomu z nejnebezpečnějších démonů svojí krev? Žaludek se jí stáhl ještě víc, když se k ní naklonil, přiložil své rty k linii jejího krku a... vtiskl jí na něj jemný polibek.

„Nikdy si nevezmu ani kapku tvé čisté krve, to radši zemřu, andílku.“ Zašeptal a jeho studený dech ovál její horkou kůži, Elisabeth z toho zamrazilo v zádech.

„Budu tě chránit, jsi vyvolená ,“ řekl a jemně se dotkl křišťálu, který se jí houpal na krku, “ a já tvého dobrodiní zneužívat nebudu.“ usmál se a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. „To radši zemřu hlady.“

Sice neměl svého bratra rád, ale když upír najde vyvolenou, druhý upír se jí za každou cenu snaží ochránit.

Elisabeth otvírala pusu a chystala se vypustit nějakou námitku, ale Nikolaj ji přerušil dříve než stačila něco říct.

„Seženu si krev jinde.“ Řekl chladně a všechna náklonost k ní rázem zmizela, dělila je jakási ledová clona, kterou se Nikolaj obklopoval a nehodlal za ní Eli pustit, byla to ochraná bariéra - zoufalý krok k zabránění její vůně, aby se k němu šířila.

Elisabeth se otřásla zimou a rukama si nevědomky třela paže, sledovala Nikolaje, který se snažil přijít na to, jak se používá rychlovarná konvice.

„Ne, na sporák ne!“ vykřikla Eli a doběhla k němu, znovu ji ovál onen chlad.

„Já to udělám,“ řekla tiše se sklopenou hlavou a vzala mu konvici z rukou napustila do ní vodu, dala ji na ohřívač a zapla ji,

„To je rychlovarná konvice, stačí do ní dát vodu, dát jí na tenhle stupínek a zapnout.“ Řekla mile s úsměvemna rtech, „pak tu je mikrovlná trouba, do ní stačí dát jen jídlo a zapnout, vše udělá sama,“ vysvětlovala, když krájela papriku na plátky, přidala k ní ještě rajče a okurku. Na talířek dala dva croysanty a odnesla to vše na stůl. Pobídla Nikolaje, aby si k ní přisedl

„Možná, že by bylo přeci jen..."

„Ne!" přerušil ji Nikolaj.

Eli odepnula řetízek s kamínkem ze svého krku a položila ho na stůl vedle talíře.

„Teď jsem jen obyčejný člověk, nejsem ničí vyvolená," zašeptala a naklonila se k Nikolajovi, který ztěžka polknul a zatnul čelist

„Nabízím ti svoji krev, tak ji přijmi," zašeptala, jakoby věděla, že Nikolajovo odhodlání kolísá, přešel k ní, naklonil se k linii jejího krku a jeho špičáky protnuly kůži na jejím krku.

slyšel jak Eli sladce vydechla, když se krmil její krví. Odtrhl se od ní a podíval se do její tváře, na které vykouzlila překrásný ůsměv, byla taková jakou si ji pamatoval, palcem přejel přes její pobledlé rty, kterým chyběla barva z toho, že jí vzal krev.

„Pořád stejná," zašeptal, políbil ji na rty a odešel.