Vampire stories - Povidky » Na pokračování » Půlnoc 8. kapitola

„Pořád stejná?!“ opakovala si Elisabeth pořád dokola v mysli, jak to jen myslel...

Otevřela ústa s tím, že se ho zeptá, ale už byl pryč... Dojedla snídani a nalila si další pomerančový džus.

Nevěděla proč, ale měla nutkání si nasadit ten řetízek zpátky na krk, nechápala to, ale ulevilo se jí, když ho měla na krku.

Připadala si v bezpečí. Neodolala a vešla na půdu, kde si sedla a pozorovala obraz, vypadal tak nádherně.

Vzala do ruky šperkovnici a zasněně se dívala na její obsah.

Prsty lehce přejela po perlách, které dohromady tvořily tři řady jejich a smetanová barva zářila do šera půdy.

„Eli!“ ozval se Nikolajův hlas, který se rozléhal chodbou. Vyděšeně šperkovnici ukryla do truhly pod šampusové štay, na které si dovolila letmý úsměv.

Rukama je uhladila a truhlu se slabým zaskřípěním zavřela a opustila půdu. Zamkla dveře a klíč vrátila na jeho místo. Otočila se a leknutím nadskočila... Před ní stál Nikolaj s prázdným výrazem v obličeji.

„Schováváš se předemnou?“ pronesl chladně. Eli se na něj jen překvapeně podívala.

„Ne, měla bych snad?“ pronesla nechápavě.

„Myslel jsem, že se mě teď budeš... Bát?“

„Bát se?“ zasmála se.

„Co jsi tam dělala?“ hlavou pokynul ke dveřím vedoucím na půdu...

„No.. Já, mám tam... Svoje staré věci a potřebovala jsem něco najít.“ Zamumlala nejistě a mnula si nervózně ruce.

„A našla jsi, co jsi hledala?“ Zeptal se znovu, tentokrát už zvídavě... Ne tak chladně jako předtím.

„Ne... Nejspíš to mám někde v pokoji.“

Usmál se a pohladil ji po pažích.

„Tak to bys měla lépe hledat.“ Pokřiveně se usmál a Eli zkameněla, ten dotyk už někde cítila! Otřásla se, byl to ten hrůzu nahánějící dotyk, který něvěstil nic dobrého.

Zatřepala hlavou a snažila se zbavit onoho nepříjemného pocitu.

„Já se půjdu projít..“ Zamumlala.

Vzala si hnědou zimní bundu a opustila dům.

Prošla kolem hřbitova. Kde poletovaly vrány a hlásili tak, že toto místo je nasáklé smrtí.

Cítila ten zápach, který byl doprovázen mrazením v zádech.

Došla k nějakému útesu a tupě zírala do dálky Nemohla si pomoct, tohle místo... Jí přišlo povědomé.

To bylo poprvé co sem šla...

Vzpomněla si na Nikolajův dotyk a pohlédla dolů a viděla to!

Hrůza ji obejmula jako plášť.

Nikolaj ji držel za paže, přesně tak, jak ji po nich pohladil.

Držel ji na kraji útesu a něco jí šeptal.

Ucítila vítr v zádech a nepříjemný pocit v žaludku, nemohla křičet.

Její rozostřený pohled se zaostřil a ona se vrátila zpět do reality.

Vyděšeně vydechla a rozeběhla se domů, její nohy se ladně vznášely a přeskočila každou větvičku...

Čím blíže byla domovu, tím rychleji běžela.

Vpadla do dveří, sotva popadala dech.

Vyděšeně pohlédla na Nikolaje, který se na ni nechápavě díval.

„Stalo se něco?!“ vyděšeně se ptal a vyrazil k ní.

„Zabil!“ to jediné ze sebe mezi lapáním po dechu vyrazila a odstoupila dva kroky dozadu...

„Ano, Eli, zabil jsem hodně lidí.

„Zabil jsi mě!“ zakřičela z plných plic a Nikolaj ztuhl.

„Držel jsi mě za paže...“ slzy se jí nahrnuly do očí.

„Tvrdil jsi, že vše bude v pořádku. Vzlykla.

Jeho obličej s zkřivil bolestí.

„Nemohl jsem dovolit, aby tě měl on!“

„Pustil jsi mě,“ zamumlala, a její rty se třásly.

„Nešlo to jinak, Eli, nemohl jsem tě nechat jemu. Miloval jsem tě, ne jak on.“

„Zabil jsi mě proto, že jsi mě miloval?

„Když to řekneš nahlas, zní to bláznivě...“

„Elí, prosím, buď semnou..“

„Nikolaji..“ Šeptla se slzamy, které si prodírali cestu na její tváři. „Nevím.“

„Netušil jsem, že se ti vzpomínky budou vracet tak rychle!“

„Nech mě... Nech mě chvíli o samotě.“ Prosila tiše.

Pokynul hlavou a odešel, Elí sklesle vyšla schody na půdu. Prošla kolem zničeného obrazu, který sebrala ze země a složila ho dokupy.

Nevypadal tak, jako předtím, měl značné promáčkliny a byl otrhaný.

Moc dobře věděla, kdo to udělal.

„Eli,“ slyšela hlas viníka, jenž zničil jí tak milovaný obraz.

Vyděšeně se podívala ke dveřím. Naštěstí dala klíč do zámku zevnitř, po špičkách přeběhla přes půdu ke dveřím. Otočila klíčem a zámek cvakl.

Ona se uleveně opřela o zeď vedle dveří.

„Eli!“ jeho hlas se k ní přibližoval, vyděšeně polkla.

„Eli!“ přestala dýchat, když vzal za kliku od dveřích vedoucích do jejího království. Klika naprázdno cvakla.

Slyšela, jak nervózně přešlápl na místě. Pustil kliku a jeho kroky se vydali jiným směrem.

Nechápala, proč ji hledá, jediné co udělala bylo, že si oddychla, když jeho kroky zmizeli z jejího doslechu...