Vampire stories - Povidky » Na pokračování » Půlnoc 9. kapitola

Po špičkách přešla k obrazu, který opřela o ze a konečky prstů lehce přejela po obraze.

Smutně si povzdychla a přešla k truhle.

Otevřela ji a vytáhla z nich šampusové  šaty. Oblékla si je, milovala ty šaty, mohla v nich chodit celý den. Jako kdysi, z krku si odepnula  řetízek s kamínkem a místo něj si připla ony přenádherné, třířadé smetanové perly.

Lehce po nich přejela prsty a přála si být s ním.

Nic...

Nic senestalo, nezatočil se s ní svět, neobjevila se v jeho náručí.

Sklopila hlavu, posadila se, nohy složila pod sebe a zády se opřela o zeď.

Ucítila, jak jí těžknou víčka, z poslednoch sil zamžourala do šera půdy a usnula, cítila, jak její tělo těžkne, viděla před sebou mlhu a postavu, která v ní byla zahalená.

Automaticky se k ní vydala a tajně doufala, že je toNikolaj.

Přišla blíž, byl to on, poznávalaho, její srdce se zatetelilo radostí, alejeho ůohled směřoval do prázdna a ne na ní.

Přišla blíž a vyděšeně, oněmnělá hrůzou se k němu rozeběhla.

„Nikolaji," šeptala vyděšeně, dlaně mu tisknouc na tvář, byl bez života, ale ne tak, jak upíři bývají.

Podívala se na kůl, který měl zabodnutý v hrudi a udržoval ho ve vzpřímené poloze, oběma rukama sevřela kůl a snažila se  ho vytáhnout. Nic, držel tam   moc pevně.

Nohou se zapřela o szrom a zabrala, ale kůl trčící mu z hrudi se ne a ne pohnout

„Nikolaji," šeptala a oči se jí zalily slzamy.

„Prosím," šeptala neustále se snažíc vyrvat mu tu prokletou věc z hrudi.

Podařilo se, kůl jí zůstal v rukách, jen tak tak udržela balanc a Nikolajovo bezvládné tělo padlo k zemi.

„Ne," zachraptěla, zahodila kůl, posadila se na vlhkou trávu nasiklou rosou a přitáhla si Nikolajovu hlavu doklína.

„Prosím," z vlasů vytáhla třpitivými kamínky zdobenou sponu s ostrým koncem. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a jedním rychlím pohybem porušila kůži na své ruce, ze které se po kapkách řinula krev, která padala do Nikolajových úst.

„Prober se." Přemlouvala ho, jako kdyby ji slyšel, jeho ruka sevřela lem jejích šatů, s úlevou vydechla, kdyz viděla, jak se jeho oční víčka pohnula.

„Pláčeš pro mě, Andílku?"

Polkla vzlyk a ruku, kterou měla přitisknutou na jeho ráně sevřela v pěst.

„Kdybychom nebyli tak moc loveni, udělal bych tě jednou z nás, ale nechci, aby má žena dopadla tak, jako já."

„Bude svítat." Zachraptěla a pomohla mu vstát.

Probudilo jí nepatrné bouchnutí do dveří.

„Eli, co se děje?" Byl to Nicolas, ani si neuvědomila, že jejím tělem vzmítaly vzlyky, otřela si vlhké oči, vstala a smutně se podívala na Nikolajův obraz.

Otevřela truhlu, vysvlékla se z šatů a vzala si na sebe normální oblečení, tedy, natuto dobu normální. Bylo jí líto, že musí tyto šaty uložit, složila je do truhly a trochu je narovnala, přitom zavadila o pár listů papíru.

„Eli, jsi v pořádku?"

„Ano, jsem, jen jsem usnula a měla noční můru." Zalhala, ale nebyla zase tak daleko od pravdy. Vytáhla listy a pozorně si je prohlédla, byly zažloutlp a zdobil je nějaký kousek vosku.

Dopisy, pomyslela si a usmála se, pečeti již byly porušené, takže stačilo uchopit dva tohy zažloutlého papíru a vyndat papír ukrytý vevnitř.

Elisabeth, okouzlila jste mě vaší osobností, od toho plesu na Vás nemohu přestat myslet.

Zamračils se, když nemohla najít podpis. Prstem přejela po pečeti, kde byl vyrytý nějaký znak, pohlédla na pečeť a na obraz. Malá vráska nakrabatila její čelo.

Pozorovala obraz a pozorně si prohlížela muže na obraze, teprve teď si všimla maličkosti, kterou pokaždé přehlédla, jeho prsten, pečeťní prsten měl stejný znak, jako pečeť na dopise.

Usmála se a sáhla po dalším dopise s jeho pečetí.

„Eli, prosím, otevři."

„Povíš mi o mojí minulosti?" slyšela  jak si povzdechl.

„Nemůžu."

„Nemůžeš, nebo nachceš?" nastalo dlouhé ticho.

„Nemůže a popravdě, ani nechci. Musíš na to přijít sama, Eli, je mi líto."

S povzdechem vrátila dopisy do truhly, to pro dnešekstačí, pomyslela si.

„Máš štěstí, Elisabeth, měl pravdu, jsi výjimečná, málo kdo si pamatuje  na svůj minulý život, proto ti tu nechal tolik nápověd, nechtěl, ať na něj zapomeneš.

„Kde je?"

„Otevři dveře a promluvíme si."